close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5./SEZNÁMÍM TĚ S ... 5.část

7. dubna 2007 v 22:09 | Lentilka |  Více než nic
"Už jsem ti řekl, že odsud nemůžu bez něj odejít"řekne a zamračí se.
"Takže jak to vyřešíme? Já tě nenechám odvést ho a ty neodejdeš. Vypadá to na dilema"
"Možná pro tebe, pro mě to jenom znamená zbavit se tě"zavrčí tiše a pomalu se ke mně přiblíží. Už jste někdy někomu setnuly hlavu? Nebo mu probodly srdce? Ne, no tak já na to mám jenom nůžky na nehty. Skočí po mě a pokusí se mě chytnou, přikrčím se a jeho ruce kolem mě pouze prolétnou. Krok od něj odstoupím a sevřu v dlani nůžky pevněji. Třeba by mi jenom neškodně zlomil vaz. Nebo by se najedl a to nechci. Nenechám nikoho aby se beztrestně ládoval mojí krví. Skočí po mě znovu a za vlasy mnou praští o zeď. Au. Smýkne mnou a o zem a nechá mě pomalu se postavit na nohy, potom mě přitlačí ke zdi a s omluvným pohledem vycení zuby. Pořád svírám v dlani nůžky tak pevně, až cítím ostré bodání, ale stejně na něj vyděšeně zírám a jsem připravena je kdykoliv použít. Pomalu se ke mně přiblíží. Nemůžu ho nechat mě kousnout, omdlela bych a Matthew, který mě tu chránil by mohl přijít k úhoně. Pevně zavřu oči a vrazím mu nůžky tak, kde by mělo být srdce. Proniknou hluboku pod kůži, zarazím je co nejhlouběji a potlačím nutkání zvracet. Spustím ruku dolů a pomalu otevřu oči. Upír na mě překvapeně zírá, už normální, vypadá jako člověk. Potom se pomalu rozpadne v prach a zbyde po něm jenom stísněný pocit prázdnoty a smrti. Přitisknu se ke zdi a pomalu sjedu na zem. Tohle byl ten nejnechutnější způsob, jak někomu ublížit.
Po chvíli vstanu a dobelhám se k Mattovi. Pořád leží na zemi, jeho víčka jsou nehybná a rty jsou pokroucené do nepatrného úsměvu. Zdá se mu něco? Pomalu si k němu přikleknu a pohladím ho ledovou dlaní po tváři. Jeho víčka se nepatrně zachvějou a on uchopí mou dlaň do svých. Potom pomalu otevře oči a jeho úsměv se rozšíří. "Probuzen andělem ocitl jsem se v ráji"pronese do ticha a já se nepatrně usměji. Pomalu si sedne a jeho oči na mě překvapeně pohlédnou. "Musíš jít domů"pronesu nesmouvlavě. "A ty odejdeš?"zeptá se tiše a v očích mu zajiskří. "Budu muset domů"odpovím mu nechápavě. "Potom tu zůstanu"zasměje se tiše. Pokusím se skrýt úsměv a rozklepe mě vítr. Přehodí přese mě mou bundu a stáhne mě k sobě na zem. Jednu ruku přehodí přes moje rameno a opře se o zeď. Zavře oči a já jenom cítím jak se jeho jrudník v pravidelných intervalech nadzvedá, jinak vládne všude téměř děsivé ticho. Upír, který pořád klečí na zemi a nic nedělá mi už ani nepřijde děsivý. On prostě splynul s tmou.
"Matthew, co to dohajzlu děláš?"zasyčím na něj tiše a jeho koutku úst se pouze neptarně nadzvednou. "Matthew!"zasyčím naléhavěji a on na mě pomalu pohlédne. "Dej mi minutku"řekne s úsměvem. "Pro-proč"vyhrknu zmateně. Neodpoví. "Nechci tu sedět na zemi v týhle zimě!"zašeptám naštvaně a drknu do něj loktem. Otevře oči, postaví se a vyhoupne se ladně do stoje. Podá mi ruku a vytáhne mě na nohy. "Chtěl jsem jenom minutku na vzpamatování"řekne se smíchem. Chytne mě za ruku a vydá se pryč z temné uličky. Jenom na něj nechápavě hledím. "Tak pojď!"pobídne mě a táhne někam do neznáma.
Po chvíli čiperný chůze zastaví u paneláku. Překvapeně zůstanu stát a jenom zírám jak odemkne hlavní dveře a vláčí mě za sebou až do čtvrtého patra. Pomalu otevře dveře a vejde dovnitř, nesměle cupitám za ním. Nesměle vcházím do jeho soukromí, nervózně se do toho každou chvíli zaplétám víc a víc. Je to jako pavučina, která mě svazuje a já si nejsem jistá jestli chcí ven. Každou chvíli můj odpor slábne víc a víc. Už ani teď nevím, jeslti chci spíš odejít nebo zůstat. Jak říkám, ponořuji se pořád hloub.
"Měl by jsi si odpočinou. Půjdu domů"řeknu, když uvidím, jak se mu pod očima vyrýsovaly temné kruhy.
"Dneska se představa tebe bloudící nocí nelíbí mě"zamítne můj návrh.
"Ale já se o sebe postarám"namítnu naštvaně.
"Moje hrdost mi ale nedovolí pustit tě ven samotnou, takže musím jít s tebou"řekne po chvíli.
"Sotva chodíš!"vykřiknu šokovaně.
"Nepřeháněj"zasměje se a udělá krok ke mně, ale nebezpečně zavrávorá a tak se opře o zeď. "Vidíš?"upřu na něj vítězný pohled. "Stejně tě nenechám jít samotnou"namítne a v očích mu zajiskří plamínek pobavení. Tohle je jako vydírání. Sotva chodí, ale věřím, že by se mnou šel až domů, ale tady nejde o moje bezpečí, ale o jeho. Sakra, proč musí bejt tak tvrdohlavej! Naštvaně vytáhnu z kabelky mobil a vytočím číslo na mámu.
"Mami, dneska nespím doma. Jo jsem v pořádku. Přespím u kámošky"vysvětlím jí rychle a švihnu pohledem po Mattovi, který mě jenom s unaveným ale spokojeným pohledem pozoruje. Znovu telefon zavřu a vejdu do maličkého obývacího pokoje.
"Zůstanu, ale ty si musíš jít lehnout!"řeknu nesmlouvavě. Úlevně se zhroutí na gauč a přikývne. Zavře oči a já dostanu neblahé tušení. "Když jsem myslela lehnout, tak to měla být postel. Já přespím na gauči"řeknu lehce hlasitě a on se jenom znovu odevzdaně zvedne. Odněkud přinese polštář, peřinu a tričko v kterém by jsem se málem celá ztratila. Hodí to na gauč a natáhne ke mně ruku. Nechám se stáhnout vedle něj. "Já přespím na gauči"řekne tichým unaveným hlasem a líbne mě do vlasů. "Ale"pokusím se namítnout, ale on mě zarazí. Pomalu se sesune a mě stáhne sebou. Zabalí mě do svojí pevné náruče a já už nic nenamítám. Po chvíli se mi začnou víčka zavírat a usnu. Matthew usnul asi ihned když vešel do dveří, teď jenom smí doopravdy na gauči a já jsem v jeho náruči.
Mám pocit, že ve stejnou chvíli, co jsem zavřela víčka jsem se ocitla znovu na té louce. Ležela jsem na zemi, kolem mě byly pořád ty samé květiny. Hleděla jsem na nebe, které teď bylo překrásně tmavě modré, ale nikdy jsem neviděla slunce. Potom jsem zaslechla ten hlas a kroky, které se ke mně blížili. "Pojď se mnou"říkal mi ten hlas a potom se nade mnou objevily i ty temné oči. Vyděšeně jsem se posadila a pokusila se vykřiknout, ale nešlo to. Chytil mě ledovou rukou za paži a pokusil se mě vytáhnout do stoje. Chytila jsem se květů kolem sebe, abych se udržela na zemi, ale utrhli se a na rukou mi po nich zůstala jenom tmavě červená skvrna jako od krve. Postavil mě vedle sebe a kousek se mnou popošel. Zničeho nic se před námi objevila tmavá propast, díra. Vyděšeně jsem ucouvla, ale jeho sevření bylo pevné, nebylo možné mu uniknout. Znovu jsem na sobě měla ty šaty. "prosím né"zanaříkala jsem tiše a ucítila slané slzy na mé tváři. Potom se do mě opřel vítr, šlehal mi do tváře a tmavá jáma se přede mnou rozprostírala a byla děsivá a nekonečně dlouhá. "Skoč, nic se ti nestane. Uleví se ti"pobízel mě ten podmanivý hlas. To mu tak sežeru. Zemřít protože jsem ho poslechla? Ne, díky. Odmítavě jsem zakroutila hlavou a on mnou jenom naštvaně smíkl dopředu. Vykřikla jsem a ocitla se na samém rozhraní. Přípo pod mýma špičkama se drolila zem a padala dolů. Zavrávorala jsem a pokusila jsem se chytit té ruky, co mě držela, ale už byl pryč. Jenom stál opodál a hořce se usmíval. Já věděla, že to byl kec. Spadnu a umřu. Spadnu do té černé díry a nikdy už nespatřím denní světlo. Znovu jsem vykřikla a ztratila půdu pod nohama. Půda pode mnou se probořila a vítr mě smetl dolů. Pod mýma nohama už nebylo nic na čem by jsem mohla stát. Jenom černá tma a vzduch.
Zprudka jsem otevřela oči a hleděla do tmavé noci. Do okna mě pořád byčoval studený vítr, ale tenhle byl svěží. Překvapeně jsem vyjekla, když jsme spatřila to, že stojím an okraji okna a pode mnou se rozprostírá tmavá ulice. Potom mě někdo sundal dolů a s trhnutím k sobě otočil. Nade mnou se skláněl Matthew a z očí se mu sypaly výčitky, obavy a strach.
"Porsche, co to děláš,prosím tě?"řekl vyděšeně a pohladil mě něžně po vlasech. Jenom jsem na něj pořád překvapeně hleděla. Cítila jsem slané slzy, které ještě nestačily zaschnout. "Zlý sen, nic víc, jenom zlý sen"zašeptala jsem a objala ho. Byl to jenom sen, nic z toho není skutečnost. Zaťala jsem v pěsť ruce, aby nebyli vidět krvavé šmouhy, když jsem se dotýkala květů v mém snu. Není to skutečnost, byl to jenom sen. Pustila jsem ho a šla si opláchnout ruce do koupelny a přitom se i převlékla do trička v kterém jsem měla spát. Když jsem se vrátila Matthew seděl v tmavém pokoji a upřeně zíral před sebe. Sesunula jsem se vedle něj a úlevně položila hlavu na jeho rameno. Přitiskl mě k sobě a líbnul do vlasů.
"Vyděsila jsi mě"zašeptal tiše.
"Já vím, já vím"řekla jsem provinile a zavřela oči, nechtěla jsem na to myslet. Nechtěla jsem si připustit to, že se mě pokusil zabít upír v mém snu, nechtěla jsem si dovolit uvědomit si ten fakt a dovolit panice a hrůze aby mě ovládly. Nechtěla jsem.
"Usnul jsem a potom jsem zaslechl výkřik, otevřel jsem oči a spatřil tě, jak stojíš u otevřeného okna, vyskočil jsem a ty už jsi se z něj vykláněla a vypadala na to, že vyskočíš. Zachytil jsem tě a potom jsi se probudila"řekne mi tiše. Z jeho hlasu vycítím jisté mrazení. Vždyť jsem se mohla zabít. Nemysli na to, Porsche, nemysli na to.
Znovu jsem se mu stulila do náručí, ale hodnou chvíli jsem nemohla usnout. Matthew mě celou dobu pevně svíral a co chvíli políbil do vlasů. Vyčítala jsme si, že nespí. Místo toho mě hlídá. Dneska už mě jednou zachránil před upíry, teď před skoro sebevraždou a ješt kvůli tomu nebude spát. A já jsem na něj tak zlá. Jsem necitelná bestie.
"Matthew, už to bude v pořádku"zašeptám do ticha. Znovu si lehne a přitáhne mě pevně k sobě, ale tentokrát mám pocit, že neusne. Spíš poklimbává a jenom předstírá spánek. Ubezpečuje mě v tom, že po chvíli, když myslí, že spím se nadzvedne na lokti a lehce mě políbí do vlasů. Možná za celou noc nebudeme spát ani jeden. Je to jedna z variant, která se mi naprosto nelíbí. Ne, kvůli mně, ale kvůli němu. Kvůli tomu, že on si to nezaslouží. Znovu se mi potvrdí to, že on si holku jako jsem já nezaslouží. Jenom nevím, jak ho v tom řesvědčit. On je pro mě moc dobrý, nezasloužím si ho. Nejsme správný pár, ale já nejsem schopná mu to vyvrátit a on by mi to ani nedovolil. Takže je tu problém. Vždycky je tu problém, tentokrát je možná ale větší než si umím představit. Tentokrát to bude asi doopravdy problém s velkým P. Matthew i já jsme v problému z kterého není úniku.
Nechci usnout, ale kdo by odolal v jeho náručí. Po chvíli se mi začnou klížit víčka a když je po chvíli znovu otevřu udeří mě do očí prudké ranní světlo. Dohajzlu. Zprudka se posadím a rozhlédnu kolem sebe. Světlo mě lehce oslepuje a teď když zjistím, že jsem v pokoji sama, dostanu menší šok. Když ale uslyším z vedlejší místnosti kroky jenom zůstanu překvapeně zírat. Matthew vejde do pokoje a já si jenom protřu oči jestli nemám halucinace. Vypadá svěže jako ptáček, v rukách nese dva hrníčky omamně vonnící tekutiny a na vlasech má ještě kapky vody.
"Porsche, jak jsi se vyspala?"řekne veselýn tónem a já se jenom kysele zaksychtím. Nemám ráda, když je po ránu někdo moc aktivní a vzbudí mě, když nemůžu v sobotu spát do oběda. Když mi teď ale naseruje šálek horké tekutiny a ještě sám vypadá jako kdyby vypdal z katalogu na krásu a čistotu, tak to pro jednou překousnu. Ten fakt, že já jsem se právě probudila a musím vypadat strašně zapudím do nejtemnější části mé hlavy.
"Jasně, že jsme v pořádku"řeknu lehce rozespale a pokusím se ignorovat ten noční insident. Je to lepší než říkat "Chtěla jsem jako náměsíčná vyskočit z okna" Udělám z toho jenom insident a když se mě někdo zeptá jak jsem trávila pátek můžu říct jenom "Ale nijak zajímavě,pár insidentů a jinak normálka" V tom případě nebudu ani lhát. Slovíčkaření je bestie.
"A co to jak jsi ..."nakousne to nervózně a hodí po mě zkoumavý pohled.
"ten insident?"zeptám se normálním tónem a ihned můžu uplatnit svoje rozbory té věci.
"Nebudeme o tom mluvit"řeknu a usrknu si horkého nápoje z šálku.
Dneska mě zřejmě čeká další večer s Meg i s Matthewem. Mimo to mě čeká společnost mých dvou kámošek Kaylee a Nataši. Dneska jsem jim to slíbila a proto musím. Jak skloubím tyhle dvě věci dohromady? Jak uchráním vlastní krk netuším a život ostatních? To je prostě oříšek. Nebudu doufat, že se dneska pořádně prospím, ale teď mě čeká rozloučení, domácí spánek a příprava na večer plný vzrušení. Cítím to v kostech, mám chuť dělat rebelie. Naprosto by mi stačilo, kdybych rozbila v baru skleničku, ale s mým štěstím to spíš bude to, že prolétnu barem do další místnosti a potom tam někdo ještě přijde, aby do mě kopnul. No ve všech ohledech se to jeví jako zajímavý večer, který mě čeká. Teď se to chce, ale rozloučit. Loučení je těžké, štěstí je, že jenom na pár hodin.
(6./PROŽITÝ ŠOK 1.část
"To jsi ty, zlatíčko Patience?"ozve se v telefonu sladký hlas nějaké ženy.
"No ano, kdo volá?"zeptám se zmateně a hodím naštvaný pohled na Lian, která už nevydrží a vybuchne smíchy.
"Óch, promiň, zapomněla jsem se představit, já jsem paní Jastberová, pro Tebe samozřejmě Julie, maminka Michaela, prý spolu jdete dnes večer na večeři a poté za dva dny na Jarní ples, och to je úžasné"rozplývá se mi do telefonu a já se jenom zarazím na místě a nevěřícně otevřu pusu. Lian mi posunkem naznačí, ať něco řeknu tak za sebe vysoukám pouhé "Ano, jistě")
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | 8. dubna 2007 v 10:47 | Reagovat

mooooooooc a moooooooooooooc pěkný..... :))

2 Terka Terka | 8. dubna 2007 v 16:01 | Reagovat

Senzačníííííí. Jé, kdy bude nová kapitola?

3 Lentilka Lentilka | 8. dubna 2007 v 18:00 | Reagovat

Ještě nevím:) Měla by brzo:)

4 Zuzka Zuzka | 9. dubna 2007 v 17:05 | Reagovat

Prosím, kdy bude pokráčko?

5 Lentilka Lentilka | 9. dubna 2007 v 17:48 | Reagovat

Je tu:) (Upozornění, změnila jsem název další kapitola na 6./PROŽITÝ ŠOK, předtím to bylo něco jiného, tak jenom aby jste v tom neměli zmatek:D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama