Vstoupím do školy po boku s Lian. Všední pondělní ráno. Dnes ráno mě vzbudila noční můra. Vystupovala v ní půvabná upírka s nožem. Nevšední sen? Hotový noční ďábel. Tmavé kruhy by se mi nepodařilo zakrýt ani nánosem nové kůže. Když jsem vystoupila z autobusu a Lin mě spatřila přivítala mě pouze slovy "Tys celej víkend pařila, co?"
Nevyvracela jsem jí to. Co na to taky říct? Že se mě pokusil zabít nemrtvý a zachránil mě od toho Andrew Ecolls? Ne tosi nechám pro sebe. Prozatím. Víc mě ale překvapí, když mě znovu zarazí Michael když vycházím z jídelny. Naprosto jsem na jeho pozvání zapomněla. Jak jsem to mohla udělat? Že by jsem měla na přemýšlení jiné věci? U něj by mi neprošlo ani to, že se mě pokusili zabít, v jeho očích byl on nejdůležitější a já byla trofej. Já nejsme trofej, ale představa jak kráčím vedle nejobletovanějšího kluka ve škola dolů za schodů v nádherných šatech, upravená, nalíčená a krásná. To byla lákavá představa. Nemohla jsem odolat a potom jak jsem se mohla neúčastnit Jarního plesu? To by byl vrchol opovážlivosti nejít tam. S Andrewem jsme se potkali jenom jednou. Procházela jsem vedle něj na matiku a on mě jenom obštědřil pohrdavým pohledem se slovy "husa" Já kolem něj proplula se zavrčením "Kretén" Oba jsme si byli vědomi, že to slyšel ten druhý i ostatní kolem, nikdo nepostřehl pobavený lesk v našich očích. Nakonec se z toho stane ještě velmi vtipná přetvářka. V téhle škola ale byla přetvářka úplně všechno, když jsem jednou pronesla, že se tu nedá věřit ani nos mezi očima, tak mě Lian upozornila, že ta holka co nás míjí ho má zrovna umělý, takže jsem měla celkem pravdu. Tady je všechno přetvářka.
Když vejdu do jídelny a 3B si mě k sobě přivolají máváním a posunky, jenom se vedle nich odevzdaně sesunu a přitáhnu sebou i Lian. Všechny tři se na ní opovržlivě podívají, ale když hodí nevěřícné pohledy i po mě, jenom se s úsměvem otočím na Lian a začnu se s ní bavit. Všechny naráz zaklapnou pusu a naštvaně se zapýří a pustí do jídla. Někdy je skvělé, když nejsou duchapřítomné. Tři blondýnky, to jsou přesně ony. Někdy je realita holt krutá. Dloubnu do rozvařeného květáku na svém talíři a znovu ho od sebe znechuceně odstrčím. S tímhle jídlem se ani nemusí člověk snažit o dietu, dieta si ho sama najde. Nechám jídlo jídlem, vstanu a odnesu ho téměř nedotčené. Ani mě nepřekvapí, když se přede mě ve dveřích postavi Michael. Naprosto na něj nemám náladu, vlastně bych nejradši spala nebo dělala cokoliv, jenom chci odsud vypadnout. Panebože, zachraň mě a ukaž mi cestu!
"Patience, už jsi se rozhodla?"řekne sladkým hláskem a mě povalu povadne i ten hraný usměv. Rána pěstí by to všechno mohla zpravit.
"Miku"začnu roztomilým tónem "rozhodla jsem se tvé pozvání přijímou a doufám, že si ho budeš upřímně vážit"řeknu jak nejvážněji dovedu a jenom zadoufám, že ho to třeba odradí. Když mu na tvář vklouzne spokojený úsměv málem do něčeho naštvaně kopnu. Ten debil nic nechápe. Ráda půjdu na Jarní ples, mému egu udělá dobře, když půjdu s ním a co si budeme povídat i mojí pověsti to přispěje, ale upřímně? Nechci nikdy vylézt z domu, nechci se už ani hnout, jenom cesta domů pro mě představuje smrtelné utrpení.
"Já věděl, že se rozhodneš správně"zapěje spokojeným hlasem jako kočka. "Co by jsi řekla tomu, kdybychom si ještě dnes večer vyrazili na večeři, jenom ty a já? Chceš?"zeptá se svůdně. Ten kluk mi nedá pokoj.
"Jistěže"zavrčím podrážděně. Třeba si toho tónu všimne nebo za něj doopravdy musím dodat to Ne? Než ale stihnu říct cokoliv dalšího s piruetou se otočí a se slovy v osm se odporoučí. Jenom naštvaně vypustím z pusy vzduch, který měl sloužit k jasnému a zřetelnému NE! V šatně mě dožene Lian, oči jí září nadšením a pobavením, jenom pohled na ní mi stačí aby mi všechno došlo. A jéjé, zřejmě se to rozneslo.
"Takže Michael, jo?"řekne pobaveně a já si všimnu, jak odvrátí tvář a kousne se do rtu aby nevybuchla smíchy. Proto tuhle holku mám ráda, nedbá na názory ostatních a ani je nezdílý. Všechny ostatní holky budou žárlit, ale Lian se mi směje, jak můžu s někým takovým jít. Tohle je celá ona. Ladně si přehodí vlasy přes rameno a vyjdeme společně ven. Venku svítí slunce, nebe je bez mráčku a celkem je i teplo na březen. Spokojeně nasaji vzduch, který vonní přícházejícím jarem.
"A víš i o té večeři?"zeptám se otráveně. Roztáhne pusu od ucha k uchu.
"Správná otázka je :Kdo o ní neví. Když jsem vycházela všimla jsem si pár holek, které telefonovali a mám pocit, že zdělovali tuhle novinku někam dál. Asi jsi na naší škola vážně hodně nová, protože teď už i můžeš čekat Ten hovor, všechno se tu šíří jako mor"řekne mi a polituje mě pohledem.
"Co myslím, když říkáš Ten hovor?"zeptám se zmateně.
"Uvidíš"řekne škodolibě a v tu samou chvíli mi v kapse zavibruje mobil, což je samo o sobě dost zvláštní věc, protože jediný od koho bych čekala, že mi bude volat je Lian a ta stojí vedle mě, takže zmateně pohlédnu na neznámé číslo a přijmu hovor.
"To jsi ty, zlatíčko Patience?"ozve se v telefonu sladký hlas nějaké ženy.
"No ano, kdo volá?"zeptám se zmateně a hodím naštvaný pohled na Lian, která už nevydrží a vybuchne smíchy.
"Óch, promiň, zapomněla jsem se představit, já jsem paní Jastberová, pro Tebe samozřejmě Julie, maminka Michaela, prý spolu jdete dnes večer na večeři a poté za dva dny na Jarní ples, och to je úžasné"rozplývá se mi do telefonu a já se jenom zarazím na místě a nevěřícně otevřu pusu. Lian mi posunkem naznačí, ať něco řeknu tak za sebe vysoukám pouhé "Ano, jistě"
"Ochich, dva mladí lidé, jaká to nádhera, musíme se seznámit, dívka, kterou můj Michael pozve na ples musí být něco. Proto mě taky napadlo, jestli už máš šaty?"pokračuje dál a mě přijde jako by jsem na drátu měla pětiletou stařenku a ne mamá Michaela Jastbera.
"No šaty ještě nemám"vysoukám ze sebe šokovaně a Lian se vedle mě začne svíjet v dalším záchvatu smíchu.
"Chyby drahoušku, chyba. Proto musíme vyrazit a nakoupit je"zavrká nadšeně.
"Ach, promiňte, to bych moc ráda, ale jsem tu nová a moje nevlastní maminka by o tuhle "událost" nechtěla za žádnou cenu přijít"řeknu jí omluvným tónem a doufám, že to pochopí. Přitom poplácám Lian po zádech, když se v předklonu lehce dusí.
"Och, ano, jistě. To je mi líto, ale ať si tě maminka užije, chce určitě poznat svojí roztomilou dcerušku"zacvrdliká.
"Tak mě, ale někdy navštiv, chci poznat dívku, která je milá mému synáčkovi"řekne vesele a rozloučí se. Šokovaně zasunu telefón zpátky do kapsy a zmrazím Lian nebezpečným pohledem. Pokusí se o vážnou tvář, ale vzápětí vybuchne v dalším návalu smíchu.
"Paní Jastberová se mnou chtěla jít nakupovat šaty na Jarní ples"zašeptám vyděšeně.
"To byl Ten hovor"zaškytá Lian smíchy. "Další příbuzní volat nebudou?"optám se pro jistotu.
"Neměli by"zaškytá a odvrátí tvář, aby mohla znovu vyprsknout. "Super"zasyčím naštvaně.
Když stojíme na zastávce Lin se konečně podaří udržet vážnou tvář. Kdo by, ale čekal, že jedno přijmutí Jarního plesu způsobí něco takovéhleho? Panebože! Jeho máma, šaty na ples, tohle je vážně šílený město, bláznivá škola a cvoklý lidi!
"Lian, mám problém"řeknu jí se sebezapřením. "Nemám šaty"
(6./PROŽITÝ ŠOK 2.část
"Madame?"ozve se za mnou. Zmučeně se provléknu zpátky a s utrpným pohledem hledím na číšníka, který mi podal ten kapesník.
"Nechtěla by, madame, přinést svůj kabát?"zeptá se mile s nevinným úsměvem. Když mi ho přinese ještě mi pomůže ven, v sukni mi to moc nejde. Potom mě s úsměvem ujistí, že o tom mého společního obeznámí. Se škodolibým usměvem mu poděkuju a vydám se temnou ulicí domů. Zatím co, jsem poznala Bromfis, přišel mi útulný, čistý a taky velice nebezpečný a plný upírů. Když si ale odmyslím ten poslední fakt, je tady nádherně. Nebe tu není tak znečíštěné jako na jiných místech.)
Ten hovor mě dostal, snad nikdy nikoho podobného nepotkám. Těšim se na pokračování, dáš ho sem zase zítra?