10. dubna 2007 v 16:03 | Lentilka
|
Myslela jsem, že nakupování s Lin nebude tak příšerný jako s 3B, ale spletla jsem se, bylo to ještě horší. Lian je hotový nakupovací blázen, protáhla mě snad úplně všude, od nepodstatných krámků, až po ty nejlepší. Když jsem se v sedm dokodrcela domů, myslela jsem, že je moje poslední hodinka a moje přání bylo jít si lehnout, ale čekali mě upravy na rande s Michaelem. Moje jediná útěcha byla, že ty úlovky stáli opravdu za to. Šaty na jarní ples měli barvu karibského moře, trochu tmavší než nebe v létě. Hořejšek se skládal z přiléhavého topu, který byl bez ramínek a z prostředku výstřihu se mu táhli dvě šňurky kolem krku. Top končil u boků a potom pokračoval v lehkých nabíraných částí dolů ke kolenům kde šaty končily úplně. Boty k tomu byli stříbrné na smrtelně velkým podpatcích. K téhle výbavě jsem našla ještě delší přiléhaé bílé tílko na zavazování kolem krku, černé sáčko a nové džíny. Byla jsem s tímhle vším naprosto spokojená, ale všechnu obět utrpěli moje nohy a samozřejmě peněženka.
Když se sprchou zbavím zápachu kouře dostanu, alespoň malý pocit svěžesti a aktivity. Natáhnu na sebe kratší černou džínovou sukni, k tomu bílý topík a přes to černý kabát. Celkový dojem doplním černýma vyšíma botama na podpatku. Vypadá to lehce elegantně. V tu samou chvíli kdy si domaluji oči prořízne ticho domu zvonek. Hodím přes sebe kabelku a vyrazím ke dveřím, kde stojí usmívající se Michael. Přinutím se k úsměvu a nechám se odvést k němu do auta. Počkat on má auto? Michael je ve čtvrťáku, takže jestli má řidičák, tak proč ne, ale on má vlastní auto nebo co? S tichou úctou jsem zírala na blejskavé auto šedé lesklé barvy. S úklonou mi otevřel dveře a já s posvátnosti dosedla na měkké sedačky. Hned co sedl do auta a nastaroval se s úsměvem rozpovídal. O autu.
"Tohle je nový Mercedes-Benz třídy C. Z přídě zmizely propojené oválné světlomety a nastoupily světlomety podlouhlé. Podstatně se zvětšila mřížka chladiče, tvar změnil i přední nárazník. Zadní část prošla ještě razantnější proměnou. Mercedes potvrdil motorovou paletu sestavenou ze zážehových a vznětových čtyř a šestiválců."pochlubí se a já jenom s otevřenou pusou zírám. Celý zbytek cesty mě nepustí ke slovu a pouze se rozpývá nad svým autíčkem. Když dojede před jednu lehce elegantní restauraci, kde nás usadí postarší pingl jsem naprosto vyčerpaná. Absorbovala jsem tolik informací o autech, jejich potřebách a podobně, že víc nezvládnu. Alespoň že změní téma, teď začne hovořit o restauraci, co je tady dobrého a tak podobně. Málem si hodím nohy na stůl. Na jeden zátah do sebe vpravím colu a nechám si objednat jídlo, které nedokážu vyslovit. Michael bere za svojí povinost celou dobu mluvit i když nám přinesou jídlo. Otráveně v duši a navenek mile se usmívám a přikyvuji, když koukám jak se mu v puse převaluje kousek hovězího a on vypráví nějakou příhodu. Počkat proč mluví o rajčatech? To je jedno. Mile přikývnu a co nejslušněji sním další sousto. Je zajimavé jak jeden jí slušně už jen z pohledu na toho druhého který je jako prase. Naprosto nechutný. Možná pobral trochu krásy a eleganci, ale inteligenci a chování? To asi zapomněl doma. S úsměvem vstanu a odporoučím se na záchod. Když už jsem téměř u dveří s nápisem WC, který je hned vedle kuchyně, vyjde odtamtud číšník, kterého se leknu a vykřiknu. On bohužel vykřikne taky a tác s jídlem a utěrka na ruce vylétnou do vzduchu. Za hlasitého řinčení skla pozoruji jak utěrka dopadne na grill kousek od nás a pomalu vzplane.
Popadnu skleničku vody poblíž a chrstnu jí na oheň. Vůbec se nezmění. Jeden pohled mi stačí k tomu, abych věděla, že mě celá restaurece pozoruje. Potom uslyším podivné klapnutí. Ucítím na rukou a tváři mokrou pěnu, která se valí z hasícího přístroje. Uskočím ,ale stejně schytám pořádnou dávku. Kape mi z obličeje, rukou i topu. Jeden z číšníků ke mně přiskočí a půjčí mi miniaturní kapesníček. Podle přízvuku pozným cizince. Pokusím se o provinilý úsměv a dojdu si ke stolu, kde bez pohledu na Michaele popadnu tašku a odejdu zpátky na záchod. Setřu ze sebe zbytky pěny a upravím se v zrcadle. Potom mi do oka padne menší okénku ven. Stoupnu si na umyvadlo a otevřu ho. Do obličeje mě uhodí prudký vítr, ale protáhnu se. Vystrčím hlavu a zapřu se o ruce. Potom klapnou dveře.
"Madame?"ozve se za mnou. Zmučeně se provléknu zpátky a s utrpným pohledem hledím na číšníka, který mi podal ten kapesník.
"Nechtěla by, madame, přinést svůj kabát?"zeptá se mile s nevinným úsměvem. Když mi ho přinese ještě mi pomůže ven, v sukni mi to moc nejde. Potom mě s úsměvem ujistí, že o tom mého společního obeznámí. Se škodolibým usměvem mu poděkuju a vydám se temnou ulicí domů. Zatím co, jsem poznala Bromfis, přišel mi útulný, čistý a taky velice nebezpečný a plný upírů. Když si ale odmyslím ten poslední fakt, je tady nádherně. Nebe tu není tak znečíštěné jako na jiných místech. Měsíc mi září na cestu, hvězdy světélkují a když člověk jde kolem hlavních ulic, pořád někoho potkává. Tulák s šátkem na hlavě a kytarou mě vcelku nezaujme. Prostě pokračuji dál, ale když zaslechnu ty slova, zarazím se na místě a jenom s úctou naslouchám. Zpívá jemným, smutným tónem.
"Měsíční svit hledá stín,
dva osudy dívky z podsvětí.
Andělské úsměvy šťastného osudu.
Můj život stíhá bída a pád,
ale pláču pro ty dva.
Jak báseň píše se jejich osud,
psáno písmem měsíčního svitu,
psáno krásou přírody.
Pohleď, co život skrývá,
lásku jediného tónu.
Dva lidé, tisíce slz.
Pláču za jejich osudy,
za jejich šťastné cesty.
Poslouchej jejich nářek v nočním tichu."
Pomalu se rozejdu k zastávce. Co on může vědět o lásce? Co můžu vědět já? Nikdo neví nic. Nikdo neví nic o věcech, které nezná. Nikdy by jsem nevěřila, že mě může potkat Můj osud. To, že když dorazím domů a lehnu si na postel budu přemýšlet nad okamžikem, kdy jsem měla pod krkem nůž. Jako malá jsem si hrála s panenkama a nevrhala nože. Teď se zdá, že jsem měla spíš vrhat ty nože. Jsem nemehlo, které se zapletlo do špatného času a místa. Když se osprchuji a lehnu si na postel s tím, že si tyhle dny možná odpočinu, úlevně spadnu do říše spánku. Zítra půjdu do školy, potom je dalš íden ples a týdenní prázdníny. Opravdu se na jaro těším. Jenom mi to kazí ta představa, že mě probudí tvrdý stisk ruky na mých ústech. Pokusím se vykřiknout, ale z mé pusy nevyjde nic. Prudce otevřu oči a vyděšeně zírám do tmy.
(6./PROŽITÝ ŠOK 3.část
Ucítím v nose pronikavý zápach, hniloba. Otevřu oči a místo aby mě do nic praštilo světlo zírám místo toho do temné místnosti. Je to doopravdy místnost? Podle mě by se tomu mohlo spíš říkat cela, jo tohle bude cela. Podlaha je kamenná, studená a mokrá. Zdi jsou tvrdé, shnilé, ale pořád pevné. Pokusím se posadit, ale tělem mi projede nevolnost a já se jenom zakuckám. Pocítím žaludeční šťávu, až v krku. Na druhý pokus se posadím, ale v dalším pohybu mi zabání těžké řetězy kolem mých rukou. Potlačím vzlyk i táhné žalostné zavytí.)
Mega! Doufám, že bude pokračování nejpozději zítra!