"Myslím, že se známe natolik dobře, abych se ti konečně představila, jmenuji se Vivian."zašeptá blízko mé tváře. Strnu strachy, nejsem schopná žádného pohybu a i kdybych mohla, nemohla by jsem vykřiknout.
"Slíbila jsem ,že se vrátím. Já své sliby dodržuji, Patience"zasyčí tiše a natlačí mě na polštář. Potom pomalu spustí ruku z mých úst a já si všimnu jak se ve tmě zaleskne nožík, který jsem měla schovaný v jedné z knih v poličce. Jak se k němu sakra dostala? Sklání se těsně nade mnou, černé vlnité kadeře jí padají do obličeje a rudé rty se pobaveně smějí. Já chci pryč.
"Pořád přemýšlím, co je na tobě tak zvláštního"zašeptá pobaveně a vloží si přemýšlivě do úst dlouhý rudě nalakovaný nehet. Aspoň, že má styl. Pokusím se zavřit oči, ale něco mě pořád drží u těch jejích.
"Vstaň"zasyčí pomalu a já se strnule posadím. Všimnu si, že má na sobě obyčejné džíny a tričko, v tomhle venku musí umrzout. Omyl, ona vlastně není živá. Je to jenom chodící schránka s duší, nemá žádnou budoucnoust. Nemá nic, jenom duši navždy uvězněnou v těle a svazující hlad. Tohle jí nezávidím.
"Proč to děláš?"zašeptám tiše a potlačím nutkání zakašlat.
"Proč to dělám? To je velice zajímavá otázka. Myslím, že teď už ti to stejně můžu říct. Jsem v tomhle městě vysoce postavená upírka, ale Andrew nám tu dělá nepořádek. Nenechává nás najíst se, pobavit se. Ale my jsme věční, takže proč se ho zbavit? Jeho by byla opravdu škoda, a proto jsi tu ty. Ty jsi dívka na které mu záleží, jsi neviná lidská bytost, která kvůli němu přijde o život, bude trpět a bude ho nenávidět, až odsud bude odcházet. Plánuji mu to barvitě převyprávět. Víš, jaký to bude pohled na jeho tvář, až mu to všechno povím? Až mu budu popisovat ten slastný pocit, když jsi křičela a to jak ti pomalu vyprachal z žil život a ty jsi zemřela. Bude to neopakovatelný zážitek, možná, bych se mohla obávat toho, že se naštve a bude tě chtít pomstít. Bylo mi v celku jedno koho si vyberu, ale potom když jsem spatřila ten hněv v jeho očích, když jsi měla pod krkem nůž, rozhodla jsem se, že moje obět budeš ty. Třeba by jsem změnila názor, ale ty jsi mě ještě velice rozlobila, takže jsi za to můžeš vlastně sama. Ale co, třeba chleba. Už jsem tady, ty se samozřejmě nebudeš bránit a v klidu půjdeš se mnou a možná to nebude tak bolet, jak jsem plánovala. Minule, když jsem odsud odešla jsme měla chuť vyškrábat ti oči, useknout prsty a třeba tě pomalu spálit, ale teď když na tebe tak koukám, přešla mě na to chuť. Nemáš v očích tu bojovnou jiskřičku co předtím. Teď už nedoufáš, že tě přijde Andrew zachránit? No což, ten hoch nemůže být všude, neměla by jsi na něj spoléhat."řekne mi hořce a dá mi nůž pod krk a donutí postavit se.
"Řekni dobrou, Patience"zašeptá a já na ní jenom nechápavě pohlédnu. Spatřím pěst a potom tmu. Nic než jenom prudkou bolest, ale hned po ní slastnou temnotu, která mě před ní chrání. Omdlít je v některých případech vysvobození. Nechci se probudit do toho světa v kterém teď jsem. Můžu se pouze modlit, že mě zabije rychle. Po tom, co mi ale říkala si spíš myslím, že mě zabije pomalu, tak pomalu, jak jen je to možné. Bude moje tělo trápit, tak moc, co jen vydrží a já mám špatný pocit, špatný pocit z toho, že ona ví, jak někoho mučit. Třeba zešílím, to ať mě pak ale radši zabije.
Ucítím v nose pronikavý zápach, hniloba. Otevřu oči a místo aby mě do nic praštilo světlo zírám místo toho do temné místnosti. Je to doopravdy místnost? Podle mě by se tomu mohlo spíš říkat cela, jo tohle bude cela. Podlaha je kamenná, studená a mokrá. Zdi jsou tvrdé, shnilé, ale pořád pevné. Pokusím se posadit, ale tělem mi projede nevolnost a já se jenom zakuckám. Pocítím žaludeční šťávu, až v krku. Na druhý pokus se posadím, ale v dalším pohybu mi zabání těžké řetězy kolem mých rukou. Potlačím vzlyk i táhné žalostné zavytí. Pokusím se rozkoukat ve tmě, ale nevidím nic než jenom stěny. Upadla jsem do zajetí šílené upírce, která mě připoutala řetězy jako ve středověku. Chce mě mučit a zabít. Netuším jak dlouho tu jsem a zřejmě mě nikdo nebude hledat, v rejstříku mám to ,že jsem se jednou pokusila o útěk z pěstouncké rodiny, takže tady mě nikdo hledat nebude.
(6./PROŽITÝ ŠOK 4.část
"Ptáte se na nepodstatné otázky"řekl s nepatrným úsměvem.
"Na co se mám ptát? Na co?"zavřískla jsem zoufale.
"Ptejte se na důležité věci, tohle není důležité"odpověděl mi znovu tiše.
"Jak se odsud dostanu?"zašeptala jsem vytočeně.
"Tohle už je podstatná otázka"řekl s úsměvem, jako by jsem udělal konečně něco správně.
"tak jak se odsud můžu dostat?"vydechla jsme překvapeně.
"Nijak"řekl mi s pokrčením ramen.)
Kruci, je to čím dál tím lepší. Přiznám se, že držím palce Patience. Asi budu otravná, ale chci nášup. Kdy bude pokráčo?