6./PROŽITÝ ŠOK 5.část
15. dubna 2007 v 10:35 | Lentilka | Více než nicLedová vody mě probere z mrákot a moje hlava znovu třeští jako střep. S vřískotem chci vyskočit, když zjistím, že sedím na té židly, ale zabrání mi v tom odporně páchnoucí roubík v mé puse. Pokusím se škubnout rukama, ale ty jsou pevně připoutané k židly. Zjistím, že i hrudník a nohy mám připoutané tak silně, že skoro nemůžu dýchat. Zběsile sebou začnu lomcovat, když před sebou spatřím Vivian i smutný pohled Migela. Upřu na něj zoufalý, vyděšený pohled a znovu se pokusím zalomcovat s pouty. Ani se nehnou. Zuřivě sebou začnu mrskat, až se židle o nepatrný kousíček posune, větší efekt to ale nemá.
"Čím začneme, Migely?"otočí se s úsměvem na svého poskoka a jedním ladným krokem je až u mě.
"Neměla jsi mě provokovat"zašeptá mi do ucha a já pocítím, jak utáhla moje pouta okolo hrudníku. Pocítím ten rozdíl, že předtím se mi špatně dýchalo, teď nemůžu téměř vůbec. Pokusím se zhluboka nadechnout, ale zabrání mi v tom roubík a já se začnu dávit. Tlak stoupající do mé hlavy, krev hrnoucí se do mých očí i zběsilý pud sebezáchovy. Když mi před oči naskočí tmavé puntíky, příval vzduchu se konečně dostaví a já se rychle co nejvíce nadechnu nosem. Viviam přede mnou jenom se škodolibým úsměvem stojí jako školák, kterému se povedl nějaký hloupý fórek. Uzme mi z úst odporný roubík a se zářivým úsměvem ho odhodí. Hned co se mi uvolní úst, potěšeně vydechnu a spustím příval slov, které nejsou zrovna lichotivé.
"Ty jedna hnusná, zvrácená děvko!"zaječím na ní, ale můj hlas je jako nakřáplá skořápka, téměř šeptám. Tentokrát se neurazí, pouze mě dál pobaveně sleduje. "sundej mě z toho dolů!"pokračuji naštvaně a můj hlas mi každou chvíli vypovídá víc a víc službu. Elegantně se sehne a když spatřím nástroj v jejích rukou, příval výčitek mi zamrzne na rtech. Vypadá to jako kleště, ale když jsem prosila za kleště, nevěděla jsem do čeho jdu. Kleště ať sebenormálnější můžou být jako mučící prostředek geniální.
"Přemýšlela jsem, že vyzkouším nové metody o kterým jsem slyšela, víš například, jak může být bolestivé, když ti do žaludky narvu ručník, nechám ti ho tam, aby ho nasákly žaludeční šťávy a potom ho pomalu i se žáludkem, samozřejmě, vytáhnu? Nejdřív si užiju, ale staré metody, ty mají svoje kouzlo"vysvětlí mi s úsměvem a pozoruje, jak vyděšeně odvrátím pohled. Bože, pomoz mi. Nikdy jsme v tebe moc nevěřila, ale kdo má vydržet něco takovéhleho?
Pomalu ke mně přišla a mě při pohledu do jejích očí došlo, že mě nebude šetřit, ona mě nebude litovat. Ona mě chce zabít, pomalu a bolestivě. Nezasloužil by si člověk alespoň umřít normálně a v klidu? Tohle by snad mělo bejt právo každýho člověka ne? Nikoho by neměla zabít tahle zvrácená upírka nemrtvá. Nikoho, natož mě! Pevně k sobě přivřu víčka v očekávání velké bolesti. Ten ples už asi nestihnu, bůh ví, jestli právě teď neprobíhá. Není to paradox? Já tu sedím na židli v očekávání něčeho strašlivého a někdo tam venku si užívá. Lian si určitě pročítá jednu ze svých bláznivých knížek, moji pěstounský rodiče ještě nepostřehli, že chybím a užívají si pohodlý svého života a potom další lidé. Michael bude naštvanej, že nemá nikoho s kým by šel na ples, taky dobře. Co třeba například dělá Kastel? Je s Andrewem? Má to někdo štěstí, až unesou jí, on si toho hned všimne, hned jí půjde hledat, zachrání jí a všechno bude v pořádku. Mě nikdo nezachrání, nemám nikoho kdo by mě v tuhle chvíli postrádal, nikoho! Pomalu otevřu jedno oka, už dávno měla přijít bolest. Vivian ale stojí na opačném konci místnosti v otevřených dveří a o něčem tiše a naléhavě diskutuje s Migelem.
"Nemohl nás najít!"zaslechnu její vytočený hlas. Otočí se po mě a hodí po mě pohled, který by mohl zabíjet. V další chvíli něco pošeptá Migelovi, který zmizí ve dveřích a ona se hněvivě otočí ke mně.
"Změna plánu"řekne s falešným úsměvem a k mé úlevě mi začne rozvazovat pouta. Najednou se mi, ale z té sedačky nechce odejít, co když to tak mě chce vzít teď bude horší? Jedno lepší než druhé, jít z mučidla do neznáma? Na tohle neexistuje odpověď. Smýkne mnou o zem a když se pokusím schoulit do klubíčka, jenom mě za vlasy vytáhne a já sedím na kameném oltáři. Jedním rychlým pohybem zjistím, že mě připoutala k jeho straně. Škubnu pouty na rukou a ty jsou pevně semknuté s kamenou deskou, sakra, kdo tyhle hovadiny vyrábí? Vivian oltář obejde, škubne s druhou stranou řetězu a já v tu chvíli ležím na podstavci. Ruce mám pevně připoutané a kamenný stůl tlačí a studí.
"Vivian, co se mnou chceš dělat?"zeptám se tiše.
"Změna plánu, Patience, chtěla jsem tě mučit a vyprávat, tohle bohužel nevyjde, budu tě mučit až potom. Nečekala jsem, že tě najde, vlastně jsem ani nečekala, že tě bude hledat tak rychle, pakliže vůbec. Chtěla jsem ho odchytnou v temné uličce a všechno mu to převyprávět, ale on přišel až sem. Přišel se kouknout na představení tak mu ho dopřeji"syčí naštvaně.
"Počkat, kdo přišel?"zeptám se zmateně.
"Ty hloupá, kvůli komu tady ležíš? Pro koho se obtěžuji se s tebou zabývat?"zasměje se chraplavým smíchem.
"Andrew?"řeknu tiše a pokusím se zvednout hlavu.
"Někdy tě doopravdy nechápu, jak někdo může být tak zabeďněný"řekne tiše k sobě a já spatřím jenom to, že jí Migel podá lahvičku a zmizí ve dveřích. Vivian se ke mně s ďábelským leskem v očích otočí a s lehvičkou zelené tekutiny ke mně přistoupí.
"Jenom pij, tohle tě ještě nezabije"řekne škodolibě a i přes to, že rty pevně sevřu k sobě mě donutí spolknout většinu odporné zelené tekutiny.
"Co to je?"řeknu chraplavým hlasem a pocítím, jak se mi pomalu začne točit hlava. "Cos mi to dala?"zavrčím.
"Nechci tě zabít teď. Proto budeš mrtvá jenom chvíli, jenom na to, aby tě Andrew viděl a já mu řekla své požadavky, potom to schytá. Neměl se mi vetřít do domu. Ale nechám ho žít, jestli přistoupí na moje požadavky. Panebože, jak já se těším na jeho oči, až tě tu uvidí, zdánlivě bez tepu, bez barvy, bez života"řekne nadšeně a pobaveně pozoruje, jak mi pomalu hlava podá a oči se klíží.
"Tohle ti neprojde"zasyčím z posledním sil, ale potom se moje oči zavřou a je to jako by jsme pomalu usínala. Všude kolem mě je tma, nic než tma, cítím se lehká jako kdybych neměla tělo. "Lehké bušení mého těla, tam kde by měla být hruď, ale nic víc. Žádný pocit života v těle. Jako by moje tělo zůstalo někde jinde a moje duše proudila tmou.
"Patience, probuď se"zaslechnu hlas v mé hlavě.
"Kdo jsi?"zeptám se tiše. Další hlas v mé hlavě? Moje ústa se nehýbou, popravdě ani nevím, jak bych s nimi pohnula, mám pocit, že je nemám.
"Potřebuji pomoc, ty víš, že potřebuji pomoc. Najdi mě, prosím tě, najdi mě."řekne znovu ten hlas naléhavě.
"Proč chceš pomoci? Co se ti stalo? Kdo jsi, doháje?"ptám se znovu neznámého hlasu v mé hlavě.
"Jmenuji se Porsche Jaimison, potřebuji pomoc, ale ..."řekne mi hlas v mé hlavě, ale potom se odmlčí. V tu samou chvíli zaslechnu něco, co silně připomíná praskot dřeva. Moje oči, proč nemůžu otevřít oči? Slyším jako by věci kolem mě lítali, někdo je ničí, naštvaný hlas a další pobavený smích.
"Co jsi to provedla?"mluví tam venku nějaký hlas. Je to jako by jsem byla uvězněná ve svém těle, v schránce,¨kde nemůžu nic vidět a pouze slyším. Ona mi řekla, že mě nezabije, takže teď tu mám ležet, na pohled mrtvá, ale všechno uslyším? Proč mi nedala jenom něco na spaní, proč mám poslouchat! Ten hlas, ten naštvaný hlas poznávám a když ho slyším, zaplaví mě vlna klidu. Je vytočený a naštvaný, ale pochybuji, že by ho porazila tak snadno. Andrew si pro mě přišel. Proč mě ten fakt tak strašlivě překvapuje a naplňuje pocitem štěstí? Možná proto, že je to naděje na přežití. Možná.
"Andrew, vidíš, co tvoje hloupá posedlost pomáhat lidem udělala. Stála jí život, kvůli tobě, zničil jsi její mladý, krásný, nevinný život. Měl jsi nechat věci, ať mají svůj vlastní koloběh, neměl jsi se mi plést do cesty. Tady vidíš dílo tvé dobroty, smrt."slyším zřetelně Vivianin zlomyslný hlas.
Já žiju, já žiju! Chci křičet, ale moje ústa pořád chybí. Nemůžu promluvit, nemůžu nic, můžu pouzet poslouchat, tohle určitě bude taky jedno z mučení, co jsem měla podstoupit. V další chvíli je všude zmatek, slyším lámání, praskání i naštvaný jekot Vivian. Ona ho potrestá, pakliže nezabije. To si nezaslouží! Proč? Pár nadáve z Andrewových úst, potom naštvané zasyčení Vivian a v další chvíli všechno utichne. Neslyčím nářek, ani jeho hlas. Co se stalo? Proč nemůžu vidět, co se stalo? Napjatě poslouchám. Přežil? Co bude se mnou? Panebože, proč nic neslyším? Kdo vyhrál? Potom zaslechnu pohyb, jenom jeden přerývavý dech. Je tu jenom jeden. A za tohle můžu já?
"Patience?"zaslechnu u své hlavy jeho hlas. Co se stalo? "Pat, no tak, probuď se, nedělej fóry!"pokračuje s náznakem veselý.
"Přeci tu neumřeš, nemůžeš si tu takhle jenom ležet, zavřené oči, bílá pleť a žádný tep"řekne vyčítavě.
"Nevěřím, že to je tak jednoduché. Nemůžeš být mrtvá na to jsi pořád moc krásná. Musí v tobě být ještě část života, ať udělala cokoliv, nemohlo to být tak silné, aby tě to donutilo odejít. Patience, no tak, otevři ty zatracený oči, řekni mi jakej jsem arogantní kretén a hoď po mě botou. No tak, kdo na mě bude házet zhnusený pohledy, kdo mi bude nadávat, až někomu pomůžu. Chci, abys se vrátila! Chci ti říct, tolik věcí. Nevěřila by jsi, co jsem si myslel, když jsem tě spatřil poprvé před tou školou. Myslel jsem si, že jsi normální jedna obyčejná holka a potom jsi otevřela pusu a zpražila mě takovým pohledem, že jsem se měl chuť se přikrčit. Další den jsi zase vypadala jako beránek. Panebože, nikdy jsem nepotkal takhle zvláštní holku. Takže teď už se probuď, Patience, prosím tě, probu´d se. Neumírej, neumírej kvůli mně, měla jsi umřít, protože jsme to podělal a zapletl tě do toho, takže teď se prober a můžeš mi navždycky vyčítat, co jsem to za hajzla. Jenom se prober!"opakoval zaoufale. Toužila jsme mu odpovědět. Toužila jsem pohlédnout do jeho hnědých očí v kterých by plály jiskřičky zoufalství. Chtěla jsem mu povědět, že je mi to líto. Ale nemohla jsem. Mohla jsem jenom poslouchat. Slyšela jsem svoje srdce, ale tělo ne. Když jsem myslela, že je pryč ucítila jsem zlehka obrysy svého těla. Možná se vrácím zpátky!
Ruka mě lehce pálila, když jsem si to uvědomila, došlo mi, že mě svýrá dlaň. Do mého nosu zlehka pronikl pach spálenin. Moje tělo bylo neuvěřitelné studené, bylo to jako by jsem na okamžik byla někde jinde, ale pomalu jsem se vracela zpátky. Moje duše se navracela, mohla jsem cítit, mohly jsme dýchat a v žilách mi pomalu začela proudit krev. Mojí ruku svýral železný stisk, byl teplý skoro až horký. Toužila jsem promluvit, ale pořád jsem nemohla. Cítila jsem krev v mých rtech, ale nedokázala jsem je přimět k pohybu. Potom jse ucítila polibek na čelo a teplo kolem mě zmizelo. Odchází. Ne, ne! Počkej! Chtěla jsem křičet, ale zaslechla jsem kroky, které se ode mě vzdalovali. Nenechávej mě tady! Dej mi ještě chvíli, nepatrnou chvíličku!
"Ty arogantní kreténe"zašeptala jsem slabě. Chtěla jsem vykřikout, ale můj hlas mi víc nedovolil. Pomalu jsem rozlepila oči a pootočila hlavu po směru vzdalujících se kroků. Ve dveřích stál Andrew, byl ke mně otočený zády a strnule tam stál a zíral před sebe.
"Něco jsem říkala"zašeptala jsem znovu. Pomalu otočil hlavu, v očích měl nevěřízný výraz.
"To není možné"řekl tiše a jeho oči mě spalovali. Ve skutečnosti byli ještě krásnější. Hleděl na mě jako by jsem byla duch. Pomalu ke mně přistoupil a natáhl ruku k mému obličeje, v tom pohybu se ale zarazil. Lehce jsem se posadila a potlačila nával bolesti v celém těle. Dokončil pohyb a jeho dlaň byla příjemně teplá na mém chladivém těle. Začela jsem kašlat, na ruce mi zůstala krvavá stopa. Co mi to ta svině dala?
"Kde je?"řekla jsem zmučeným slabým hlasem.
"Není, už to bude v pořádku"řekl tiše a pořád na mě hleděl jako na přízrak.
"Mám ránu?"zaskřehotala jsem a upřela na něj veselý pohled jak nejvíce jsem dokázala.
"Naopak, jsi nádherná"řekl tiše a já cítila, jak se mi do tváři hrne červeň. Alespoň už cítím svoje tělo, nikdy jsem si to neuvědomovala, ale je to nádherný pocit.
"Měla by jsi se dostat domů"řekl starostlivě.
"Jak jsi mě našel?"zeptala jsem se a ignorovala jeho starostlivost.
"To později, teď doopravdy potřebuješ do tepla, najíst a hlavně pryč odsud"odpověděl mi s úsměvem. Na tvář jsem nasadila mrzutý výraz, ale nic jsem nenamítala, když přeze mě přehodil svojí koženou bundu a vzal mě do náruče.
"Donesu tě domů"řekl se smíchem.
"Fajn, jenom nějak decentně, nechci moc otázek, jak dlouho jsem byla pryč?"zeptala jsem se zvědavě a cítila jak se mi pomalu zavírají víčka.
"Podle mě přibližně den, dneska je úterý večer, venku už padá soumrak"řekl tiše a já se pokusila o chabý úsměv. Já věděla, že mě nikdo nestihne postrádat. Někdo mě vlastně našel, někdo mi pomohl. Chtěla jsem se zeptat jak mě našel, co se tam stalo a ještě jednou mu zopakovat, že za všechno může on i když jsem to tak vůbec necítila. Chtěla jsem toho tolik vědět, ale nedokázala jsem otevřít pusu. Předtím jako by jsem jí neměla, teď pro mě bylo utrpení jí otevřit. Proto jsem si jenom nechala opřenou hlavu o jeho rameno a nechala zařená víčka. Byla jsem vyčerpaná, ale kdo mi to mohl vyčítat? Cítila jsem se konečně v bezpečí, vyčerpaná, ale v bezpečí. Andrew mě dopraví domů, budu moci spát, panebože, chci spát.
Nějak jsem se dostala domů, pořád jsem se vznášela v jeho náručí a po chvíli jsem dopadla na postel, neveděla jsem ,jak jsem se do té postele dostala jenom jsem žíznivě hltala vodu a potom zavírala oči. Než jsem doopravdy usla zaslechla jsem nad sebou, jak pobaveně zašeptal "tak zítra na plese" Potom jsem usnula a neprobudilo mě nic, až dopolední slunce.
(7.DOHODA 1.část
"Promiňte?"zaječím před sebe na barmana, který v plné práci nalívá kolem sebe tekutiny nejrůznějších barev a vůní. Nahne se ke mně a čeká, co si poručím. V tomhle podniku se nedá moc komunikovat, co mu mám říct? Jak mu vysvětlit můj záběm jedním slovem?
"Východ!"zaječím, co nejhlasitěji. Nejdřív na mě překvapeně pohlédne, potom otevře pusu, lae když mu dojde, že ho neuslyším, jenom mi ukáže kousek za mě, kde tuším vchod. Doháje, já věděla, že to nepochopí.
"Druhej! Není?"zaječím znovu v zoufalé touze, aby ho osvítilo světlo pochopení. Jenom se zmateně rozlédne a mě dojde, že to nepochopil. Proč to tu musí tak řvát doháje? Takhle to prostě nepůjde.)
Komentáře
Teda Lentil, to bylo fantastický. Už se těším na další, ikdyž vím, že teď je na řadě Porsche. Držím palečky, ať ti psaní jde stejně dobře (ikdyž bych raději rychleji) jako teď. Mimochodem, jen tak na okraj kdy přidáš pokračování ?
Super kapitola. Už se strašně těším na další kapitolu. Nevíš, kdy asi bude?
Lentil, já tě znám, já to vím, ty nebudeš zlá, víš, že zítra je den, vhodný na další kapitolku......
jo co třeba takovou krásnou další kapitolku ještě dneska??:) plosííííím sutně koukám, myslim, že to nikomu neuškodí:)
:)