close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7./ DOHODA 2.část

18. dubna 2007 v 14:13 | Lentilka |  Více než nic
"Tak někdy Ahoj"rozločím se a taktně přejdu jak Matthew nenápadně gestikuluje, abych počkala. To by dopadlo ještě hůř, ještě by ze mě vymámil, co doopravdy dělám a já bych se propadla. Běham z jednoho podniku do druhého jako úplný šílenec,to není normální. Vyjdu ze dveře a pokusím si namluvit, že neviděli to, že jsem znovu odešla bez bundy. Musejí uvěřit tomu, že jí mám nebo že jsem otužilá. Jiné vysvětlení asi nenajdou. Promrzlá se vplížím do kombálku a v přikrčení jako špión otevřu dvířka a sednu si pod bar. Nechám teplo, aby mi pomalu prohřálo končetiny. Odsouzeně hledím na barmana, který se činí. Nalévá o sto šest. Má na sobě bílou košily pod kterou se mu rýsují svaly. Že by chodil posilovat do ostatních barů zvedání půllitrů piv? Tvář má ostře řezanou, podlouhlou a tmavé krátké vlasy nagelované nahoru. Všimne si mě, až když o mě skoro zakopne a to jenom naštvaně zavrčí, překročí mě a dál se věnuje obsluze. Až v tu chvíli mi dojde, že jsem vlastně opruz. Sedím tu, překážím a sama se ještě cítím mizerně. Když vedle mě dolétne hrníček jenom pobaveně zvednu pohled, ale barman už je zase pryč a mě si nevšímá. Pozvednu k ústům šálek horkého cappucina. Kde to tady sakra vzal a jak to udělal? Radši to nechci vědět, jsou tajemnství, které mají zůstat skryta. Ohřeju si prokřehlé prsty a pomalu vypiju dokonale lahodnou kapalinu. S děkovným kývnutím vstanu a co nejnenápadněji přeskočím bar. Když se prorvu až ke stolku, kde jsme byli předtím, překvapí mě, že tam holky sedí a když mě uvidí málem překvapeně zatleskají.
"Kde jsi takovou dobu?"zakřičí na mě Nataša.
"Zapovídala jsem se"odmávnu to rukou.
"Zapovídala? V tomhle?"řekne pobaveně Kaylee. Fajn, tohle byl překlep. V tomhle se nedá povídat.
"Byla jsem u baru"zkusím další možnost.
"Barman?"zakření se na sebe obě pobaveně. Fajn, často jsem měla slabost pro barmany, ale dneska tak ne. Nemůžu stejně ale pochopit, proč jsou obvykle barmani tak strašně pěkný. Ve většině případů to tak je. Buďto pěkný nebo hrozivý. Dobře, už nebudu rozebírat barmany. Po chvilce začne společnost lehke ubývat. Když pohlédnu na hodiny a zjistím, že je jedna hodina ranní, málem dostanu lehčí šok. Holky už se unaveně mátoží, ale pořád něco provádějí. Měla by jsem jít domů.
"Natašo, jdeme?"zavolán na ní v touze, že přikývne a opravdu odejdeme. Netoužím po ničem jiném než si lehnout. Jenom s úsměvem zavrtí hlavou, popadne mě za ruku a táhne k baru, kde pyšně sedí Kaylee na ukořistěném místě. Když mě spatří šoupne mě na svoje místo a obě se na mě pobaveně zubí.
"Dokud se s ním neseznámíš, tak neodejdeš"zařve mi do ucha Nataša a já jenom unaveně zakoulím očima. "Někdy doopravdy nevím, proč se s vámi bavím"řeknu do hlasitého rámusu, takže mě ani jedn neslyší. Obě odtančí zpátky ke stolu. Když se rozhlédnu a zjistím, že jsou skoro všichni v tahu, dojde mi, že bude za chvilku zavíračka. Můžu tu počkat, potom nás vyhodí. Jak snadné.
"Proč sedíš u baru a nic si nedáš?"zeptá se mě zvědavě barman. Až v tu chvíli postřehnu, že hudba je ztišená. Hodím naštvaný pohled k holkám u stolu, které mě zvědavě pozorují a ukazují zvednuté palce. Panebože.
"Můžu dostat vodu?"zeptám se. V tu samou chvíli přede mě přiletí sklenice čisté ledové tekutiny. Napiju se z ní a opřu si hlavu o bar.
"Můžu mít otázku?"zeptá se pobaveně. Jenom něco souhlasně zamručím.
"Co jsi potřebovala venku, že jsi lítala sem a tam?"
"Potřebovala jsem se tajně přemístit do vedlejší kavárny a zpátky sem"řeknu otráveně.
"Proč jsi to dělala?"
"Měla jsem tam kamaráda, "přítele" s ještě jednou "kamarádkou""řeknu naštvaně.
"Proč jsi nebyla jenom tam?"
"Protože jsem tam nechtěla bejt, asi bych to tam nepřežila"
"Tak proč jsi tam šla?"
"Protože jsem nechtěla, aby tam byli sami"
"Takže jsi tam vlastně jenom chvilkově lítala, vypadala jako cvok a stejně si nic moc nezjistila, k tomu jsi odešla dřív než oni, tím pádem to všechno přišlo v niveč, protože nevím, co dělali když se loučili"shrne mi zamyšleně.
"Rád se šťouráš v cizích lidech?"zasyčím.
"Jmenuju se Ben"řekne a podá mi ruku. "Porsche"zasyčím tiše. Jeho pevný stisk mě zaskočí, lehce jsem usínala. Když se vedle mě zjeví hlava Kaylee jenom vyděšeně nadskočím.
"Tak mi jdeme, papa"vybafne na mě a v další chvíli zmízí ve dveřích. Nestihnu udělat nic a moje Počkej vyzní do ztracena.
"Nechali tě tu?"ozve se přede mnou pobavený hlas. Švihnu po něm naštvaným pohledem.
"Ty seš mi najednou nějakej ukecanej"zavrčím. Klub už je prázdný, vyhazovač poslední opozdilce vyhnal a když zamíří i ke mně, Ben ho jenom odmávne a já tam můžu dál sedět.
"Tohle jsem si zasloužila jenom proto, že mě budeš moct dál vyslíchat?"zeptám se pobaveně.
"Přesně"odpovímí mi a v očích mu vesele zajiskří. Když si je prohlédnu zesmutním. Jsou tmavě hnědé, krásné, ale teď a pro mě? Před pár dny by se mi pod jejich pohledem podlomili kolena, ale teď už ne. Znám jedny krásnější oči, znám i krásnější úsměv.
"Proč jsi se vrátila sem a nepočkala tam s nimi dokod se nerozejdou?"začel znovu s výslechem.
"Ty si nedáš pokoj, co?"zasměju se pobaveně.
"Pochop mě, celej večer nalejvám, zejtra jdu do druhý práce a v životě zase tolik toho vzrušení nemám, chápej to, že se chci aspoň pobavit než odejdu"řekne mi a utírá přitom bar.
"takže moje příběhy jsou k smíchu?"zeptám se šokovaně.
"No některý, musíš uznat sama jsou"řekne a na tvář mu vklouzne potlačovaný usměv.
"To ti teda pěkně děkuju"zamručím a pomalu se zvednu. "Tak se zatím měj pěkně"řekne pobaveně.
Vyjdu do ledové noci, venku je mráz každným dnem by mělo začít sněžet. Když dojdu na zastávku mám problém, autobsu teď jezdí zřídkakdy, vydám se na další zastávku. Jdu pomalým tichým krokem a jenom poslouchám ticho kolem sebe. Potom ucítím v zádech pohled. Prudce se otočím a hledím do tmavé noci z které září spalující temný pohled, který se přede mnou skrývá. Hledím do noci a jenom cítím, jak mi pomalu tep vyskočil. Mám utíkat? Je možné před něčím, co na mě čeká v té tmě utéct? Je to dost nepravděpodobné, ale uskutečnitelné. Prudce se otočím dopředu připravena vyběhnout vpřed. Rána, která mě složí k zemi mě zaskočí.
(7./ DOHODA 3.část
"Co po mě chceš?"řeknu rádoby pevným hlasem, ale mě samotné zní pisklavě.
"Chtěl bych tě o něco požádat"řekne zamyšleně a propálí mě zkoumavým pohledem. Pokusím se mu ho oplatit, ale docílím jenom toho, že mi začnou slzet oči a rozklepou se mi ruce.
"Požádat?"zopakuji to znovu nechápavě.
"Možná né tak úplně. Spíš by se to dalo nazývat dohodou"řekne po chvíli ticha.
Jenom na něj nechápavě hledím, co on by po mě mohl chtítí? Zabít mě? Ale k čemu dohoda? V tomhle světě přestávám snad všechno chápat.
"Přál by jsem si, abys přestala pomáhat lidem"řekne tiše a autorativně. Jenom mi na tvář naskočí úsměv. "To těžko"odpovím mu.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Nat Nat | 19. dubna 2007 v 17:57 | Reagovat

Sice tu za sebou nenechávám stálou stopu v podobě komentů....ale stále očekávám pokračováí našich dvě P....kdy se ho dočkám?:)

2 Lentilka Lentilka | 19. dubna 2007 v 19:46 | Reagovat

nejsem si jistá kolik lidí to čte a jak často, takže to sem postupně dávám míň a míň a k tomu se teď musím hodně učit ael pokračování by mělo bejt zejtra, ted moc nemám čas psát, ale to by se po tomhle tejdnu mělo změnit:)

3 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 19. dubna 2007 v 19:52 | Reagovat

Co se týče mě, jsem tu pravidelně den co den a čekám a čtu a čekám....Ale chápu, že jsou priority. Těším se na další pokráčo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama