close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

7./ DOHODA 4.část

21. dubna 2007 v 13:14 | Lentilka |  Více než nic
Místo kde jsme stáli je najednou podivně prázdné. Vydám se pomalu domů, pěšky, jakkoliv. Hlavně domů. Bylo to pár minut nebo hodin než jsem tam dorazila? Svalím se na postel a usnu. Když po chvíli otevřu oči mám je plné slz. Přetékají na polštář a mám kvůli nim rozmazaný celý pokoj. Proč, Porsche, proč? Hučí mi v uších. Kolem mě protékají vzpomínky jako vodopád. Vždycky jsem si přála prožít opravdovou lásku jako z románu, moc čtu. A teď přišla? Je tohle ta věc, která mě má naplnit štěstím a láskou? Spíš cítím nenávist, hořkost a vztek. Celý svět se bortí nebo ne? Dneska večer mohl být někdo šťastný? Já nebyla, já trpěla, ale jiní lidé mohli být. Spokojeně spali a snili. Převalili se na bok a když otevřeli oči spatřili v nich toho, kterého milují, lae já nejsem šťastná. Je tohle spravedlivé? Tohle je svět, můj svět. V boji s temnotou nikdy nevítězí ti dobří. Nikdy.
Když ráno otevřu oči mám náladu maximálně na to převalit se na druhý bok a spát dál, také to udělám. Těší mě snad jenom pocit, že se nebojím, že přijde znovu další sen. Pokusil se mě zabít, ale nevyšlo mu to. Proč mě nechává stále naživu není můj problém. V jistém slova smyslu. Prospím celou neděli, odmítám se pohnout nebo udělat něco víc než je natáhnout se pro učení. Když ke mně do pokoje vejde mamka jenom na mě chvíli šokovaně hledí a potom si ke mně strarostlivě přisedne.
"Broučku, stalo se něco?"řekne tiše a pohladí mě po vlasech. Stulím se jí do náruče a znovu se stanu tou malou holčičkou jako vždy.
"Všechno je zvláštní"řeknu tiše.
"V téhle době je všechno zvláštní, může ti svět připadat šeivý nebo plný barev, to záleží na minutě a pořád se to mění, ale dej tomu čas. Potom se všechno srovná, nebuď tu zalezlá celý den. Jdi ven, bav se. Nejsi žádná hrdinka z románu, která má na práci důležitější věci než jsou kluci. Dej tomu čas a všechno se srovná"řekne mi věc, která by pro mě byla přirozená. Byla by pro každou dívku mého věku, ale já jsem hrdinka co má pomáhat lidem a právě se upsala k tomu, že nebude kvůli klukovi. Jo ve všem jsou kluci. Po chvíli se zvedne a nechá mě v pokoji samotnou. Pustím si rádio, stulím se do klubíčka a jenom poslouchám. Pořád je brzy na to, abych šla spát, ale venku už se snesla tma.
Další den ráno podsoupím výslech ohledně toho, jaký byl ten barman a další milion serepetiček. Snažím se usmívat, bavit se, ale pořád mám jen neutuchající touhu jít a do něčeho kopnout, do někoho nejlépe. Když vyjdu ven a začne pršet jenom naštvaně zavrčím a vydám se domů. Kdy nadejde ten čas a já ho potkám? My dva nejsme normální, pořád nás něco zavádí k sobě, vsadím se, že se teď otočím a on bude kousek za mnou sedět v autobuse. Ironicky se otočím a přes promáčené vlasy spatřím povědomý sestřih vlasů a postavu. Jako kdyby mě někdo trefil vyskočím z autobusu na další zastávce a nechám silný déšť, aby mě promočil až na kůži. Když hledím na odjíždějící tvář zamrazí mě, nebyl to on. Jsem paranoidní. Pomalu se vydám pěšky domů. Když se skopenou hlavou uvidím postavu, která se probojovává přes déěť jako já, jenom se zahledím kdo to může být, když znovu spatřím tu povědomou postavu donutím se k tomu jít pořád rovně, neuhnout. Nechci být paranoidní a tohle není on! Když pozvedne tvář v tu chvíli co se míjíme a já spatřím ty modré oči, které se vesele rozsvítí v tu samou chvíli co mě spatří zamrznu na místě. Prosím tě, bože ne. Zastaví se vedle mě. Vlasy má promočené a tvář mu zdobí množstív malých kapek, které stékají dolů.
"Porsche"řekne s úsměvem. Matthew, můj Matthew. Nádherný jako vždycky. Veselí, roztomilý a naprosto dokonalý. Natáhnu k něm ruku, ale vzápětí s ní znovu ucuknu dozádu. Nechápavě na mě pohlédne. Nemůže nic chápat. Nechápu svoje chování, ale v další chvíli mu vysím kolem krku. Políbím ho na rty a v tu samou chvíli ucítím, jak mi po tváři stekla slza. Nemohl si jí všimnout, protože prší, ale já cítíla její hořkou a bolavou sílu. Je tohle poslední polibek? Nemůže být možné, aby člověk musel protrpět něco tak strašného, tohle nemůže být pravda. Nesmím mu to udělat. Když mě k sobě přitáhne a já se od něj lehce odtáhnu a propadnu se do jeho modrých očí, nemůžu to vydržet. Nechápavě na mě hledí. Cítím jeho vůni. Pořád cítím jeho rty na svých i když tam nejsou. Zůstavající pocit, kéž by zůstal déle. Vytrhnu se mu a otočím se k němu zády. První krok udělám klidný, ale v dalším už utíkám. Neohlížím se, jeslti jde za mnou. Nechci, aby šel. Když doběhnu zplavená domů, jenom vlezu pod horkou sprchu a tam se nadobro zhroutím v návalu slz.
Večer, když sedím nad učením a jenom tupě zírám před sebe, se vedle mě rozehraje mobil. Jako by do mě střelili po něm skočím. Pořád je tu ten pocit, že by mohl zavolat. Touha i strach po tom, že ho znovu uvidím. Když ale na displeji spatřím jeho jméno místo rozechvělé touhy po mě přejede mráz. S chvějícími prsty přijmu hovor.
"Porsche?"ozve se v telefonu jeho překrásný hlas.
"Musíme se promluvit, Matthew"řeknu tiše a dbám na každou hlásku jeho jména.
"Jsi v pořádku?"zeptá se starostlivě a mě se málem bolestí rozskočí srdce. Nejsem, mám pocit, že umřu.
"Musíme si, co nejdříve promluvit"zopakuji znovu.
"Taky jsem si to myslel. Stojím před tvým domem."promluví tiše do telefonu. Ztratím slova. Najednou nemám co říci. Jak bych mohla?
"Dobře"vyklouzne ze mě pomalu a potom mobil pomalu vypnu. Přehodím přes sebe mikinu a vyjdu před dům. Třeba mě ten fakt, že mrzu donutí udělat to rychle. Když ho spatřím potlačím slabý sten. Ta představa, když jsem ho dneska odpoledne vyděla byla slabá, vybledlá, lae když tu teďstojí nade mnou, mám pocit, že se nemůžu ponořit hlouběji. Dojde až ke mně a jeho oči mě propalují. Kdyby chtěl mohl by mě zadupat do země a já bych ho za to milovala. To on ale samozřejmě neudělá, proč ne?
"Porsche, co se stalo?"zeptá se tiše a v jeho očích čtu obavy a strach.
"Matthew, já - přemýšlela jsem o nás dvou-"vypravím ze sebe pomalu a s překvapením poznám, že můžu normálně mluvit.
"Myslím, že to mezi námi není dobrý nápad, nemyslím tím teď ty problémy okolo nás, ale naprosto nás dva. Mám pocit, že to prvotní kouzlo mezí námi vyprchalo, cítím se strašna svázaná. Nejsem zvyklá na takový styl života, na začátku jsem tě upozornila na to, že nejsem správný typ na vztahy a teď na to došlo. Nejsem na to připravená."řeknu mu tvrdě s pohledem upřeným do jeho očí. Když to dopovím jakoby roztají. Zesmutní. Mám chu´t zařít si rvát vlasy a křičet.
"Ty už se mnou nechceš být?"zeptá se nejistě a jeho oči mě pálí.
"Nejsem připravená na vztah s Tebou"řeknu mu ledovým tónem.
"Co se stalo? Řekni mi co se změnilo?"zeptá se mě a já v jeho hlase poznám ten tón, který mě tolik mate, jeho hlas je hypnotizující.
"Nic se nezměnilo a v tom je to. A nech toho, toho tvýho hlasu, nedělej to!"řeknu ostře a při pohledu do jeho tváře mám chuť brečet.
"Promiň, neuvědomil jsem si to"řekne zničeně a to mě utvrdí v tom, že jsem necitelná mrcha. Matthew jsi to nejlepší co mě v životě potkalo, ale neuslyšíš to ode mě.
"Nechci se s tebou vídat"řeknu odměřeně.
"Nemáš mě ráda."řekne s obrovským přesvědčením v očích. "Byl jsem pro tebe jenom hra?"pokračuje dál znechuceně. Už chci něco namítnou, ale potom se zarazím. Možná by bylo lepší nechat ho, ať si myslí, že taková jsem. Možná ho to nebude tolik bolet.
"Fajn, pohrála jsi si, doufám, že jsi spokojená, ale musím ti říct, že jsi svojí práci odvedla opravdu dokonale, fakt jsem ti uvěřil!"řekne mi s jistým odporem v hlase. Panebože, ne. Jak si o mě můžeš myslet něco takovýho? Proč mi věříš to co nemá být nikdy pravda? Řekni mi, že lžu. Nevěř mi ani slovo. Nechci abys mi věřil. Jenom na něj mlči hledím. Kdybych se začela bránit tak ho to nepřekvapí, tohle bral jenom jako souhlas a zřejmě i provokaci.
"Porsche"řekne znovu s tou něžností v hlase, kterou nedokáže potlačit, "Sbohem" Otočí se a jeho vzdalují se záda spustí příval slz, které nemá jí konce. Vyčerpaně se opřu o stěnu a hledím do děstě.
"Nechci, abys odešel. Nikdy jsem to nechtěla. Jak jsi mi mohl uvěřit?"zašeptám zoufale.
(7./ DOHODA 5.část
"O jaký zkoušce to pořád meleš?" vyjedu ostře.
"Zkouška, kterou když projdeš staneš se mou družkou. Proto vznikla celá dohoda, když umřeš nic mě vlastně nebude držet od toho, abych ublížil tvýmu miloučkýmu Matthewovi a když uspěješ, vlastně myslím, že potom ti bude jedno, co se s ním stane"řekne mi povzbudivě.
"Proč by mi to mělo bejt jedno? To mě jako okoulíš tvým šarmem a taktem, kterej jsi dneska nechal zakopanej na dvorku nebo co?"řeknu mu sarkasticky.
"Věř mi, jestli se staneš mojí družkou bude ti jedno co bude s Matthewem"řekne samolibě.
"A když neprojdu zkouškou, tak se mnou bude co?"
"Nic, budeš mrtvá. Zkouška má pouze jeden konec, život, když nedojdeš do konce umřeš. V tom je celá pointa"řekne jako by o vymyslel celý sám. Ani bych se nedivila.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Byl jsi tu?

Ano!

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 21. dubna 2007 v 15:44 | Reagovat

FANTASTICKÝ. NEMŮŽU SE DOČKAT POKRAČOVÁNÍ!!!!!!!!!!!!!!!!

2 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 21. dubna 2007 v 19:07 | Reagovat

Ten parchant! Sorry, Lentil.

Nejdřív moc moc díky za pokračování. Jsi pohádková víla, která plní tajná přání.

Tahle kapitolka je drsná, teda na city. Člověk si promíná pocity, které Porsche cítí spolu s ní a ono to bolí, moc to bolí. Já jenom uvnitř doufám, že to na konci pro oba dopadne dobře.

A právě proto doufám, že už příjde čas, aby Porsche a Patience "nohou společnou" nakopali jednomu sebevědomýmu, arogantnímu a bezcitnýmu hajzlovi zadek, třeba zepředu...

Zlatíčko, nechci zneužívat, ale těším se na ten kopanec, kdy pustíš pokráčo, škemry, škemry ?

3 Lentilka Lentilka | 21. dubna 2007 v 20:22 | Reagovat

Zuzka:moc díky za pochvalu:)

Yanniesse" wau, mockrát díkes, jsem ráda, že se ti to tak líbí, tohle vždycky potěší, když hodně a kladně komentujete nějakou část:) možná proto mě tu nutí psát víc a víc, takže hned zítra sem dám pokrčování:) a věř mi, že mě to taky psychicky vyčerpává cítím s Porsche, ale jak to s nimi dopadne ti prozradit nemůžu:( protože je možný, že to sama ještě změnít:D Nic tady není u mě jistý:)

4 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 22. dubna 2007 v 1:00 | Reagovat

Hele, už jsem kdesi řekla, že jsem ukecaná. Psala bych komentáře pořád, ale jeden ve správný čas na správném místě udělá víc, než hafo slov na každým rohu.

Jinak jsi moje sluníčko za pokráčo.

Dřív jsem držela pěsti Patience, protože je jako já (tedy myslím), má svou duši, své city, ale drží se stranou. Držím jí je stále, ať se jí vydaří ples, kde se setká Andrewem a ať jim to vyjde. Dnes držím pěsti i Porsche, protože bohužel, život je často o kompromisech. Ale od určité doby nesnáším, když nějakýmu ulízanýmu zmetkovi projde manipulace s lidmi pro vlastní záměry.

Držím pěstičky ať ti jde psaní tak jak doteď.

5 Kate Kate | 22. dubna 2007 v 9:40 | Reagovat

já sem bohužel ukacaná asi jako ryba a proto je pro mě vždycky dost obtížný tady něco vypotit, aby to bylo aspoň trochu něco novýho.... :) ale podobně jako  Yanniesse držím palce oběma... :) teď teda více Prosche, poněvač ten parchant by si zasloužil pořádnej kopanec do riti... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama