close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

8./ ZÁVOJ 1.část

23. dubna 2007 v 20:26 | Lentilka |  Více než nic
Do očí mě praštilo sluneční světlo. Nebe bylo bez mráčku a zdálo se, že teplota stále stoupá. Konec března a blíží se jaro, nádhera. Když se ale znovu ozvalo pronikavé zařinčení telefonu, došlo mi, co mě vzbudilo ze spánku. Divila jsem se samo sobě, že jsem neměla v ruce nůž a neječela, odpovídalo by mi to po mém večerním zážitku. Chtěli mě umučit a zabít, asi si koupím pistoli. Pomalu jsme vstala a doplazila se k přístroji, který neúnavně zvonil. Kdo to sem může sakra volat? Nikdy sem nikdo nevolá, ani já sama neznám číslo na pevnou linku.
"Haló?"ozvala jsem se rozespala do sluchátka.
"Patience, jsi to ty? To je tak skvělý, že tě slyším!"zašvitoří mi do ucha veselý, naprosto vzbuzený hlas. Cecilia zřejmě mojí pevnou linku zná. Proč mě ani zase tak nešokuje, že mi jedna ze 3B volá ráno domů? Asi začínám být více otrkaná než si připouštím.
"Co potřebuješ, Cecilie?"zeptám se a schovám mohutné závnutí do dlaně.
"No přemýšlala jsem, vlastně spíš přemýšleli" tři mozky dá dohromady jeden průměr co? "když jsi tu nová, jeslti by jsi nechtěla pomoci s úpravou na ples, když jsme společně nešli nakupovat šaty"zacvrdliká.
"Myslím, že to není potřeba, už je u nás doma předspáno. Sjeli se tetičky, strejdové a všichni mi pomáhaj, nemůžu odsud odejít"řeknu zklamaně.
"Smůla, tam u vás doma to opravdu prožíváte co? U mě doma jsou jenom rodiče, dvě tetičky a babička, strejdy se mi nikdy nepodařilo přemluvit, no nic, tak pa na plese"řekne pořád skvěle naleděná.
"Jo, hele Cecil, nemohla by jsi mi dát číslo ke mně na pevnou?"zeptám se zvědavě.
"Cože?"ozve se ve sluchátku nechápavě. Chudák holka.
"Nic, nic, papa"rozloučím se rychle.
Mám vůbec jít na ten ples? Byla by jsem spíš pro to znovu spát, nekoupit si zbraň a potom jít spát. Jo tohle je mnohem lepší než ples. Ne, nemůžu udělat to, že by jsem tam nešla. V hlavě mi zahučí slova "Tak zítra na plese" Opravdu tady byl? Opravdu se to všechno stalo? Nebyl to jenom můj výmysl? Sen? Kéž by. Začnu napouštět vody ve vaně a zajdu do pokoje. Na skříni mi vysí moje překrásné modré šaty, pod nimi smrtelné botky. Popadnu domácí oblečení a zamknu se v koupelně. To, že nikdo nemá být doma neznamená, že nikdo doma není. Asi už jsem vážně paranoidní. Teď se budu bát každého stínu. Zdravá to posedlost. Naložím se do příjemně teplé vany a pokusím se ignorovat modřiny, které se mi vyrýsovali po včerejším mučení nemučení. Mám docela štěstí, že jsme nedošli dál než utahování kůže okolo hrudníku a podávání podivných tekutin. Mohlo být i hůř. Měla by jsem mu poděkovat. Zase. Proč mi pořád zachraňuje život Andrew? To tohle město nemá víc lidí, který by mi měli zachraňovat krk? Co třeba Lasie? Kam se poděl ten blbej pes?
Ucítím slabé chvění v ruce jako by mi v žilách proudila voda. Zvědavě jí pozvednu před oči a vykřiknu, když spatřím před očima jenom vodu. Moje ruka je voda! S hlasitým šplouchnutím sjedu celá pod hladinu a otevřu oči. Vyděšeně hledím pod vodou, co se se mnou děje, ale když nespatřím svoje tělo, ale je to jako by jsem si nasadila brýle a ztratila hranice svého těla dostanu další šok. Chci vylézt z té vody, ale jenom se pohnu podél vody. Kde je moje tělo? Moje ruce? Kam zmizely? Viděla jsem strop jako by jsem ležela pod hladinou, ale voda se podivně hýbala a já se nemohla zvednout. Byla jsem voda? S dalším hlasitým šplouchnutím se mému tělu vrátili hranice a já se s prudkým nádechem vynořila. Jak jsem tam mohal vydržet tak dlouho? Zběsile se rozhlédnu kolem a zjistím, že mému tělu se nevrátili tak úplně hranice a končetiny, jak na to hledím vidím, jak se jako by pomalu tvoří z vody mé nohy i ruce. Vyděšeně vyskočím z vody a se zaječením vyběhnu z koupelny. Začínám toho mít všeho po krk. Když se po chvíli vrátím zpátky a pomocí koštěte odšpuntuji vanu a znovu vyběhnu jako zajíc do nory, mám nervy v háji. Dneska je ples, alespoň tam si třeba odpočinu. Ples je na odreagování se ne? Doufám.
Lehnu si na postel a vezmu si k sobě knížku. Hlavně nemyslet na ten insident s vodou, nemysli na něj. Co to kruci bylo? Rozpustila jsme se do tý vody nebo co? Kam se podělo moje tělo a proč jsme tam byla tak dlouho? Ne nemysli na to! To voda mě pohltila? Nemysli na to! Přinutím se začíst do knížky, nakonec se mi povede alespoň to, že nemyslím na nic. Čtu písmenka, otáčím stránky, ale naprosto nevím co čtu. Takhle dokážu zabít hodinu po které jsem zralá na prášky a jenom upírám zbožný pohled na lékarničku na chodbě. Dost Patience, takhle to nemůže pokračovat dál. Vyhrabu z tašky mobil a najdu v něm číslo na Lian. Po čtvrtém zazvonění to vezme a já zaslechnu v pozadí hluk, jako by tam křičelo nějaké dítě "No tak Liáno, pojď si hráát" Poksuí se to ignorovat a soustředit se pouze na to abych slyšela sama sebe a jí.
"Lin, jdeš dneska na ples, že jo?"zeptám se a musím skoro křičet, protože jinak by mě přes ten řev tam neslyšela.
"Jasný, že jdu. Co s tebou bylo včera, že jsi nebyla na plese?"zeptá se zvědavě. Potom zaslechnu klapnutí dveří a hluk ustane.
"Bylo mi špatně, vysvětlím ti to jindy, co to tam proboha provádíš?"
"Přijel můj bratránek"řekne mi rozmrzele. To vysvětluje snad všechno.
"Strašně se nudím, nechceš přijít?"zeptám se jí nadějně.
"Panebože, díky bohu, jsi moje záchrana, asi bych nerozdejchala, kdyby mi ostříhal vlasy a právě našel nůžky, takže za chvilku jsem u tebe. Papa"rozloučí se rychle a já zůstanu znovu sama s telefonem v ruce. Překvapí mě, když už za patnáct minut stojí ve dveřích s úsměvem na tváři a v ruce šaty na ples.
"Myslím, že by jsme se měli jít připravit"řekne mi místo pozdravu a vklouzne do domu.
"Teď? Není moc brzo?"zeptám se nejistě. Mě by stačilo na přípravu dvacet minut, protože proč být krásná pro Michaela? Zrovna pro něj nemám žádné speciální představy, takže přirozenost bude nejlepší volba. Doufám, protože první varianta je, že po mě skočí a nebo se mě bude bát. Jsem pro tu druhou.
"Je naprosto správný čas na to, abys ses připravila"řekne nesmlouvavě. Nechám jí, ať se mi probere vším, co mám na kosmetickém stolečku i v koupelně, když ke mně přijde s natáčkami na hlavu jenom se na ní nevěřícně usměji.
"Tohle mi na hlavu nedáš"řeknu hrdě a ukážu na šíleně vypadající mučící nástroj pro zkroucení vlasů. Za půl hodiny utrpení sedím jako prkno a nechávám si na hlavu montovat ty strašlivý natáčky. Proč jsem jí to dovolila? Asi jsem vážně slabá, ale co jsem proti ní mohla udělat? Sama jsem jí sem pozvala a teď jenom trpím. Když mě donutí nechat se od ní i namalovat, převlékne mě do šatů a s pobavením pozoruje moje utrapy v botech, co jsem si koupila, konečně mi rozpustí vlasy a to už máme doopravdy jenom půl hodiny než mě přijede vyzvednout Michael. Moje vlasy vypadají tak nějak -upraveně- je to slovo, které hledám. Všechny mé učesy spočívají vrychlém svázání do culíku nebo přejetím kartáče, ale to, aby byli natočené, lesklé a upravené se jim snad ještě nestalo. Jsou nadýchané a vypadají kouzelně. V těch šatech k tomu vypadám jako princezna. Dost vychvalování, vypadám prostě jenom dost dobře, možná i líp.
"Lian, kdo vůbec přijede pro tebe?"zeptám se, když mi dojde, že ani nevím s kým jde. Jak jsem se mohla nezeptat? Jenom na mě s úsměvem mrkne a odmítne mi víc prozradit, sama má delší černé šaty bez ramínek, které jí dělají křehkou, ale štíhlou postavu, vlasy si stáhla do dlouhého culíku a dva pramínky podel obličeje si vyžehlila a teď vypadala ještě kouzelněji než já. Záviděla jsem jí její vlasy i pohodlnější šaty ke kterým si pořídila decentní podpatek a ne takový kramflek jako mám já. Při každém kroku jsem se nebezpečně zakymácela. Když ticho prořízlo zazvonění zvonku o pár minut dříve šla jsem se překvapeně podívat k oknu. Když jsem spatřila maličké auto a k tomu tmavovlasého kluka, který mířil k našim dveřím jenom jsem překvapeně zírala z okna ven.
"Tak já jdu"vytrhl mě z přemýšlení Lianin veselý hlásek. "Takže ty a on?"řekla jsem zaskočeně. Pouze se smíchem přikývla a zmizela ve dveřích. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohohle kluka jsem vůbec neznala, jak mi mohlo ujít, že pozval Lian na ples? No tak, ono zase to že sje mho neznala nebyla taková bomba, koho já jsem tady totiž pořádně znala, že jo.
(8./ ZÁVOJ 2.část

"Nepřipomíná ti něco?"ozve se za mnou tichý hlas. Leknutím poskočím a jenom překvapeně hledím na Andrewa.
"Co tady děláš?"zeptám se zvědavě.
"Chtěl jsem vypadnout z toho blázince dole"řekne s úsměvem. A ze spáru Kastel? Pomyslím si hořce. Nevypadala to, že by ho to dole extra obtěžovalo i Kastel se zdála spokojená, ale proč mě to štve? Já jsem tady s Michaelem, on s Kastel, tečka. Tím to pro nás dva končí.
"Myslím, že bychom měli vypadnout zpátky"řeknu a tiše projdu kolem něj. Najednou se mi zdá klapot podpatků ostrý a řezavý v té tmě.
"Počkej"zastaví mě tiše. "Oni to bez nás chvíli přežijí"řekne s úsměvem.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | 23. dubna 2007 v 20:59 | Reagovat

Proč mi pořád zachraňuje život Andrew? To tohle město nemá víc lidí, který by mi měli zachraňovat krk? Co třeba Lasie? Kam se poděl ten blbej pes?

Když se po chvíli vrátím zpátky a pomocí koštěte odšpuntuji vanu...

LOL (Jinak samosebou senzace!)

2 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 23. dubna 2007 v 23:07 | Reagovat

Perfektní jako vždy. Ty ale dovedeš napínat. No, už se třesu na to, co se bude dít na plese.

Takže nahodit psí oči, roztomilej kukuč a : Lentil, kdy se můžeme těšit na další část?

3 vesper vesper | Web | 24. dubna 2007 v 20:34 | Reagovat

Škemrám, škemrám o další část. Musím se přiznat, že mám Patience radši než Porsche. Jenom k tomu napínání, to by se mělo trestat, protože lidi se slabím srdecem by řeba mohli dostat infarkt. :-)

4 Lentilka Lentilka | 24. dubna 2007 v 20:59 | Reagovat

zejtra pokračování:)

5 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 24. dubna 2007 v 23:12 | Reagovat

Jsi fakt skvělá, Lentil. A určitě jsi myslela ráno, viď...

6 Lentilka Lentilka | 25. dubna 2007 v 16:15 | Reagovat

bohužel až k večeru:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama