close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

8./ ZÁVOJ 4.část

28. dubna 2007 v 10:07 | Lentilka |  Více než nic
"Patience, nechoď"řekne téměř střízlivým hlasem. I jeho oči už se tolik nelesknou a nepřipomíná opilého závodníka v běhu na 60 metrů.
"Michaeli pochop mě. Nejsem tady vítaná, všichni se na mě budou dívat skrz prsty a ty bys taky měl!"řeknu mu otráveným hlasem. Cítím jak se mi šaty nepříjemně lepí na tělo a zplihlé vlasy začínají usychat v podivných tvarech.
"Patience, myslel jsem, že jsi to pochopila. Když jsem tě pozval na ples už to byl pro většinu lidí šok, ale já jsem si tě všiml hned, jak jsi sem vešla, ale ty protože si mě ignorovala. Teď jsem tu, s tebou a chci abys věděla, že je mi jedno, co ostatní říkají"řekne mi a já mám pocit, že si tu svojí roli až moc užívá nebo to možná bude jenom tím, že toho moc vypil.

"Já už bych ale opravdu měla jít"
"To chceš před nima utéct? Něco se jim nelíbí a ty se jim přizpůsobíš?"řekne a divoce zagestikuluje rukama, až se lehce zakymácí.
"Tak co mám dělat?"řeknu naštvaně.
"Pojď se mnou na party na které teď všichni jsou"řekne a jeho pusa se roztáhne do velkého úsměvu. Jenom nepatrně přikývnu, ale mám pocit, že mě to spíš odsuzuje na porážku.
Nasednou k němu do auta by byla holá šílenost. Má štěstí, že jeden jeho kamarád, který vypadá lehce jetě jede právě tam, kam máme namířeno. Špatná je, že bere dalších pět lidí a má malinký červený autíčko. Holka, která schytá místo vedle mě, si neustále stěžuje, že na ní létají spršky vody z mých vlasů a Michael, kterému sedím napůl na klíně se s někým vedle sebe živě baví. Když vystoupím z auta mám pocit, že mi upadne noha. Na vysokém podpatku začíná naříkat a moc jí ta cesta neprospěla. S obdivným pohledem si prohlédnu bílou honosnou vilku a obrovskou kamenou zeď před ní. Řine se od ní muzika a brána je otevřená dokořán. Nestihnu se ani otočit a zmizet ve tmě a Michael a jeho kamarád mě popadnou každý z jedné strany a táhnou dovnitř. Za domem jsou otevřené velké skleněné dveře a lidí porudí dovnitř a ven. Fascinovaně pohlédnu na obrovský tmavý bazén a nechám se zavést dovnitř. Oba mě hodí na velkou béžovou sedačku až vyheknu.
"Dojdu ti pro pití"řekne spiklenecky Michael a odkráčí. Doháje! Nechat mě tu samotnou. To je teda kámoš. Rozhlédnu se a spatřím jak se všichni vesele pochechtávají. Když si všimnu, že jeden kluk drží v ruce podivnou cigaretu a nechává jí vesele kolovat v kruhu dojde mi, proč jsou tak veselý. Mariánka. Pomalu se zvednu a vyjdu do tmavé zahrady. Netoužím, aby ke mně jeden z nich přistoupil a řekl "Nechceš brko?" Ne díky. To radši budu mrznout venku, kde je taky docela živo.
Pohlédnu na nebe, kde se nádherně blýskají hvězdy. Sundám si boty a vkročím na trávník. Doufám, že nemají psa. Pohlédnu na dva kluky, kteří stojí na kraji bazénu a o něčem živě diskutují. Pomalu přistoupím ke kraji a lehce cinknu prstem o vodu, která je ledová. Jak by taky mohly bejt teplá v březnu? Konec března, skoro duben. Potom za sebou zaslechnu smích. Otočím se a když spatřím Kastel, která stojí kousek za mnou s naštvaným výrazem v očích, jenom stihnu vykřiknout a v tu chvíli do mě strčí. Padám do zádu, přímo do bazénu. Do temné ledové vody.
Ucítím teplo, které mě vyděsí. Voda má být ledová, ne teplá. Ale příjemný pocit se šíří celým mým tělem. Z instinktu se pokusím máchnout rukami a vyplavat nad hladinu, ale v další chvíli nedokážu zvednout ruce a vlastně ani nemůžu kopat nohama. Popadne mě hrůza, cítím bublinky, které stoupají kolem mě vzhůru. A začínám pociťovat chlad vody, ale nedokážu se pohnout. Potom mi to dojde. Panika přestane a já s uklidněným zjistím, že nepotřebuji dýchat. Pokusím se uklidnit a potom jenom pohlédnu nad sebe. Nade mnou se jako přes velkou čočku houpají vlny a já vidím rozmazané tváře, které se nahýbají na kraj bazénu. Spatřím tam ty dva kluky i hromadu jiných lidí. V jejích tvářích je šok a vyděšení.
"Vy ste jí zabili?"
"Vole, nezabili, vždyť jí ani nevidíš"
"Neměl by jí někdo vytáhnout?"
"Vole já mám nový kvádro"
"Ta voda musí bejt ledová"
"Hele skočte pro ní někdo, tohle už je vážný"
"Skoč si tam sám, ty kreténe!"
Musím se nad tou ironií pousmát. Oni mě nevidí? Přijde mi, že jsem na hladině nebo alespoň nepatrný kousek pod ní. Pokusím se pohnout, ale místo pocitu, který mám když plavu jenom pocítím jako když pluju v řece. Cítím pocit splynutí jako by jsem nebyla ve vodě, ale jako by jsem byla voda. Nakonec dojdu na systém jak se pohybovat, jde to lehce a krásně.
"Patience, potřebuji pomoct"ozve se v mé hlavě hlas, který mě vyděsí.
"Cože?"vyhrknu a když zjistím, že mluvím ve své hlavě dostanu pocit, že jsem cvok.
"Patience, pomož mi!"řekne znovu a naléhavě.
"Co jsi zač?"zeptám se zmateně. Nepotřebuji ústa, ten hlas je v mé hlavě. Jsme šílená.
"Potřebuji tvoji pomoct!"řekne už lehce vytočeně.
"To už jsi říkala"prsknu naštvaně.
"Jsem ve městě MonFranco, tedy aspoň moje část. Nevím, proč, ale slyšíš mě jenom ty. Pomož mi!"vybafne na mě.
"Tohle může říct každej!"řeknu nervózně.
"Patience!"zavrčí podrážděně ten hlas. "Vystřel, prožívám velice divnou etapu svýho života, dej mi svátek!"řeknu nabroušeně.
Znovu se rozplavu, když si uvědomím, že za chvilku kvůli mně asi vypustí bazén. Ale do vody kvůli mně ještě nikdo neskočil. Před schůdkami, které vedou ven se pomodlím, ať dokážu vylézt. Soustředím se na svojí ruku a potom se jí pokusím pomalu vytáhnout. Ucítím studený vzduch, který mě obklopí, když se pomalu vynoří i můj obličej a zbytek těla. S ulehčením se vytáhnu a dopadnu nohama na pevnou zem. S šokem zjistím, že nejsem mokrá. Právě jsem vylezla z bazénu, není normální aby ze mě alespoň kapala voda?
"Vodní žena?"zaslechnu před sebou ironický hlas a prudce sebou trhnu. Když zamžourám do tmy spatřím do bolestně známou postavu. Andrew.
"Co jsi to říkal?"zeptám se tiše a cítím, jak se mi pomalu začne svírat hrdlo. Jenom s největším sebezapřením potalčím pocit, že bych se mu měla jít omluvit. Ne já se mu musím omluvit.
"Vodní žena"řekne hořce a na jeho tváři spatřím znovu ten zmáný pohled znechucení i méněcenosti. V tu chvíli zapomenu na omluvu.
"Ty víš, co jsem a jak se to ovládá?"vyhrknu překvapeně a s úlevou si oddechnu.
"Jasně, nejsem blbej. S tím si poradíš."řekne chladně, otočí se a zmizí ve tmě.
"Andrew!"zakřičím do tmy, ale už je pryč. Všimnu si, jak na druhé straně začnou křičet. Nijak se neslituji nad jejich dohady, kd otam skočí a rozeběhnu se za Andrewem. Boty jsem nechala před bazénem, ostré kamínky se mi začínají zařezávat do nohou a když zjistím, že jsem vyšla nějakými zadmí vrátky usyknu bolestí, protože zem je ostrá a ledová. Spatřím jeho vzdalující se záda. Míří k motorce. Rozeběhnu se za ním, ale už u druhého kruku kulhám jak zraněná srna. Tohle nemá cenu. Zastavím se a zavolám nekompromisním hlasem "Andrew, stůj!" Překvapí mě, že se doopravdy zarazí kousek před motorkou a jenom tam stojí a čeká. Pomalu k němu dojdu a až v té chvíli se na m otočí. Jeho pohled mě vyděsí. Vidím v něm jiskřičky ohně, který vyvolává hněv.
"Andrew, poslouche mě!"řeknu rychle a probodnu ho pohledem. Znovu mě překvapí, když se nepokusí nic namítnout. Ten kluk je divnej! Normálně by ten druhej neměl zastavit ani mě chtít poslouchat. On jo. Panebože, proč jsem musela potkat zrovna jeho? Kdokoliv jinej by se mi opouštěl tak snadno, ale on? Co s námi rychle začelo i rychle skončilo.
"Všechno, co řekla Kastel, byla lež"řeknu mu rádoby pevným a klidným hlasem. Jeho pohled pouze ztvrdne.
"Chápu, že mi nemůžeš věřit, chápu i to, že nemáš nejmenší důvod mi věřit, ale koukni se na to z jiné stránky. Proč by jsem ti dělala takový podraz po tom, co jsi mi zachránil život? Věřím, že kdybychom se znali za "normálních" okolností uvěřil bys jí to a teď by ses se mnou ani nebavil, ale ty víš co ti chci říct a já chci abys tomu věřil. Oni myslí, že jim uvěříš, protože nevědí o tom, že jsi mi zachránil život. Nevědí o tom, že jsi můj anděl spásy a já ti budu nadosmrti vděčná! Kdyby tohle věděli, došlo by jim, že neuvěříš žádné sprosté lži, kteoru o mě řekli. Kdyby věděli to, co my dva ani by se o to nepokoušeli, takže tě prosím o to, abys ignoroval to, co ti řekli. Věř tomu, co ti říká rozum. Proč bych tě tak podrazila?"vybuchla jsem. První slova jsem odříkávala klidně, ale čím dál tím více jsem křičela a hysterčila. Byla jsem zoufalá a na pokraji sil. Už jsem nechtěla žádné hátky, tahanice, prostě jenom klid.
"Proč bys mě podrazila? Protože jsi sobecká, bezcitná mrcha? Protože si nevážíš toho, že jsem ti zachránil život a využíváš mě protože se nudíš a potom chceš jenom pobavit svoje přátele? Proto jsi mě podrazila."řekne mi tvrdě a já na něj zůstanu jenom zírat. Pohnu rty, ale z mých úst nevyjde žádný zvuk. Jeho slova mě ochromila, zranila. Jeho slova mě zlomila. V očích mě začnou pálit slzy. Ne, on mě nesmí vidět brečet po jeho slovech.
"To mě tolik nenávidíš?"vyjde z mých úst po chvíli šeptem. V jeho pohledu zmizí plamínky hněvu, něco v něm se povolí. Jeho oči roztajou a zavřou mě do svojí moci. Pouze do nich bolestně hledím a toužím omdlít nebo cokoliv, co mě zbaví toho svýravého pocitu uvnitř, který mě pomalu rve a ničí. Jedna lež, jedna láska, jedna nenávist. Střetnou se a vybuchnou.
"Přesně tohle chci."řekne chladně a pohlédne někam mimo mě.
(8./ ZÁVOJ 5.část
"Nechtěla jsem mu ublížit. Všechno to na mě spadlo, obvinili mě z něčeho, co jsem neudělala a on jim uvěřil. Nemám nic, čím bych se mohla bránit"řeknu zoufale. Pomalu se ode mě odtáhne a propaluje mě zkoumavým pohledem.
"Myslím, že mi dvě bychom mohli být přítelkyně"pronese po chvíli ticha. Jenom na ní vyděšeně zírám. Co je ta holka zač?
"Už několikrát jsem byla napomenutá na to, že nemám věřit ani se přátelit s cizími a obzvlášť lidmi, ale ty se mi opravdu líbíš a jestliže se líbíš i Drewovi, tak jsi má přítelkyně. Chtěla bych tě ale upozornit na to, že já nejsem člověk"řekne mi veselým přátelským tónem.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 28. dubna 2007 v 11:19 | Reagovat

Téééda...Nádhera. Andrew je magor, nebo neví co chce. Anebo to ví a bojí se... Ale to je jedno. Pat, drž hlavu vzhůru, buď chce a příjde nebo ne a nepříjde, ani kdybys lezla po čtyřech. Buď hrdá! A Michael má u mě malé bezvýznamné plus (možná bezvýzmané). Lentil, zase jsi mě dostala. Díky, přišla jsem domů po dlouhém pátečním večeru na oslavu příjímaček (úspěšných) a teď se mi bude dobře spát.

Ty, Lentil? A pokráčo jako "Dobré ráno, čtenáři (fandové, příznivci ...) nebude......?

Nebo aspoň večerníček ......

2 Lentilka Lentilka | 28. dubna 2007 v 11:39 | Reagovat

Tak já se teď konečně nemusím tolik učit, ale zase moc nevím co psát dál. Když pro vás mám připravovat ty velké zvraty někdy samy přijdou a někdy jim to pěkně trvá:-/ Ted mám napsanou jen poslední část téhle kapitoli a dál nic, takže budu muset dneska psát, abych vám sem měla co dávat:)

3 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 28. dubna 2007 v 11:48 | Reagovat

Jsi skvělá a máš ode mně vzkaz u Anefky, nepodceňuj se!!!!

4 Zuzka Zuzka | 28. dubna 2007 v 12:21 | Reagovat

Úžasný, ale stejně ten Andrew je snad praštěnej palicí, to není možné, aby byl tak zabedněný.

Yanniesse, kam si se hlásila, teda jestli to můžu vědět?

5 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 28. dubna 2007 v 20:21 | Reagovat

Zuzka : jsem na umělecké průmyslovce - ale já mám přijímačky už za sebou, tohle bylo "vymýtání ďábla" s partou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama