close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1./EVOLUCE 1.část

30. května 2007 v 14:57 | Lentilka |  Temnota světla
Přišla nová doba. Čas, kdy všichnu tuší, že přijde něco velkého. Změna. Ovzduší se znečišťovalo a příroda se hroutila. Svět se kolem dvacátého století začel dělit na dvě skupiny. Přicházela evoluce. Někdo si přál chránit přírodu a nadále s ní v klidu žít, ale další chtěli neúprosný vývoj. Chtěli mít perfektní městě. Perfektní domy. Pomalu vznikla dohoda jejíž vývoj trval přibližně padesát let. Svět se rozdělil na úseky moderních měst. Bylo poznat jak vznikají elektrická města. Tímhle tempem by teď už nic nemohlo existovat. Vznikla nová látka, pohoná hmota. Neznečišťuje ovzduší a sama se prostě rozplyne. Byl to převrat historie. Lidé přestali používat benzím a elektřiku. Všechno to nahradila nová látka.
Začli se pomalu stavět nové domy, nová města. Svět se odřízl od přírody. Města se zahalila do obrovské kopule v které proudí kyslík i vzduch a období se mění podle venkovského světa. Něco jako kyslíková bublina, která nebyla zapotřebí, ale jak jinak by se odtrhli od přírody? Život se tam vyvíjel neskutečnou rychlostí. Lidé téměř přestali chodit pěšky. Všude byli jezdící schody, chodníky, výtah. Nikdo z nich netoužil vrátit se zpět ven ze své bubliny. Byl to uzavřený propojený řetězec měst, které žili svůj vlastní život. Lidé se vyvíjeli a znovu tu byl ten svět, který je jenom příliš přemodernizovaný. Odpojil se od všeho venku.

Tam venku byl ale také život. Lidé se tam vyvíjeli pomaleji a nechtěli žít v žádné bublině. Oni nežijí v bahenní chýši. Jsou to lidé, které můžete potkat dnes na ulici, pouze tam nemají televizi, telefon a jen velice málo z nich má elektřinu. Představte si život v osmnáctém století. Představte si život ve dvacátém století. Všechny se smíchali a vytvořili jeden svůj vlastní svět. Žádné auta, jezdí se na koních a v kočárech. Jsou to skupiny jako bývali kdysi. Bohatí a chudí. Ale to je všude. Jsou to dva naprosto rozdílné světy lidí, kteří dříve žili pohromadě. Nikdo z nich netouží žít v tom "druhém" světě. Proto vznikla dohoda. Dohoda, která určuje, že se ani jeden svět nebude plést do problémů toho druhého, nebudou spolu komunikovat, nikdo nesmí přestoupit z jednoho do druhého. Jestli se někdo dostane do druhého světa, je pouze na lidech, kteří ho najdou, o s ním udělají. Obvykle znamená žít v druhém světě smrt. Nikdo vás nepřijme. Jako v osmnáctém století tento svět žije plesy, radovánky a všichni už vědí, co je to TBC zač. Móda se míchá a rozkvétá. Svobodné slovo a žádné ničení přírody. Oba dva světy mají něco do sebe. Teď už se nikdo neptá, proč to tak je. Každý svět vytostl v předsudku proti tomu druhému. Moderní svět pomalu likvidoval všechnu přírodu, co měl uzavřenou ve své bublině a nyní už tak není nic. Jenom náhražky. Nové děti už neznají pravou přírodu stejně jako většina dospělých. Téměř nikdo už si nepamatuje jak vonní jehličí a studí pravé kapky deště. Nikdo z Odpůrců nezná televizi ani auta, málokdo si pamatuje, že v tom světě kdysi žili jejich předky. Každý z nich si kdysi dávno vybral a každý jeho potomek je odsouzený žít v tom světě v kterém se narodil.
Ten přírodní svět ale není vyjímečný jenom v téhle věci. On je zvláští po více stránkách. Jejich životní styl vytvořil nové podmínky. Nové věci. Čarodějnice nejsou upalovány, ale stejně se začíná prokazovat, že jsou to doopravdy čarodějnice. Někdo z nich se narodí se silou, která není lidská. Ten druhý svět je více magický než kdy byl celý svět dohromady. Nové podmínky a někdo přísahal, že viděl jednorožce. Oba dva světy se vyvinuly a přizpůsobily. Svět se přizpůsobil lidem. Oni podle toho žijí. Já jsme odsouzená žít ve světě moderní doby. Stejně by mě ale zajímalo, co dělají ti -venku-. Přišla rekonstrukce, které někdo může říkat zlá doba. Já si spíšce myslím, že jsme si každý vybrali a všichni jsme spokojení tam, kde jsme. Až na některé jedince...
Byla tam dívka. Dívka, která byla spokojená ve svém světě, ale pořád v ní bylo něco, co chtělo poznat ten druhý svět. Jako dva magnety. Nesnesitelně jí přitahoval. Jí nestačili náhražky, ona chtěla skutečnou přírodu. Ona vždycyk chtěla všechno pravé a nefalšované. Narodila se rodičům ,kteří si přáli mít dítě strašlivě dlouho. Byla jedináček. Dostala všechno, co si usmyslela, ale nikdo o ní nemohl říci, že byla rozmazlená. Nebyla. Až do jisté doby. Bylo jí šest a seděla s maminkou na hřišti. Říkala panenkám, co mají dělat a oni to dělali. Nebyla moc výřečná, ale tohle milovala. Fascinovalo jí, když jí panenky poslechli na slovo. Tohle byla špatná výchova. Přála si, aby takhle fugoval skutečný svět. Pro ní nefungoval. Ona byla jenom dítě. Potom uviděla toho chlapce. Byl malý, blonďatý a roztomilý. Seděl na pohyblivém pískovišti a hrál si doted tiše s míčem. To, co přilákalo její pozornost byli tři straší kluci, kteří mu odkopli míč a začali ho buzerovat. Svraštila obočí a podívala se na maminku. Ta seděla kousek od ní a něco si četla ve svojí knížce. Pomalu se zvedla a jistou chůzí si to namířila k pískovišti. Po cestě neobratně popadla míč. Postavila se vedle vyděšeného chlapce a přimhouřila nenávistně oči. Nedokázala pochopit, proč by někdo chtěl ublížit někomu jinému. Nechápala, že svět je krutý a lidé s ním.
"Něco chceš?"štěkl na ní jeden z těch kluků a nafoukl vzduch do plic, aby ypadal širší. Na tvář jí vyskočl úšklebek. Vždy tím vytočila rodiče, proč tím nepočestovat i tyhle hajzlíky? Jeden z nich možná postřehl to, že nemíní odejít. Natáhl se a lehce do ní strčil. Nečekala to, zavrávorala a kluci se dali do smíchu. Nikdy nepocítila ten ostrý bodový pocit ponížení. Nechtěla ho cítít. Napřáhla se a hodila po nich míč. Přes smích jednoho z nich trefila do obličeje. Viděla v jeho tváři zuřivost. Nebála se, hněvala se. Prudce do ní strčil a ona upadla do písku, který se pod ní nepatrně rozvířil. Maličký blonďatý kluk k ní natáhl ruku a ona se na něj jenom vděčně usmála a zavrtěla hlavou. Potom přejela pohledem ke klukům, kteří se jí smáli. Byli starší. Do očí se jí nahrnuli slzy. Jeden k ní přikročil a chtěl něco říci. Ostatní ho povzbuzovali. Věděla, že jeho slova budou bolet. Pro ní a její mladou dušičku budou hodně bolet.
Někdo jí pomohl, někdo od koho by to nikdy nečekala. Svět se vyvíjel, ale zvířata zůstala. Některá. Hlavně ta domácí. Vyšlechtění psi a kočky, místy i koně, ale jiné zvířata už se jenom těžko nacházela. Ve stejnou chvíli, kdy seděla na zemi a chtělo se jí plakat šla kolem paní. Její slušně vychovaný zlatý retrívr jí šel poslušně u nohy. Potom se zapřel a vytrhl se jí i s vodítkem z ruky. Jednu chvíli čekala na ránu, která přijde z úst toho hocha a v další vedle ní stál přikrčený pes a zuřivě vrčel. Nejdřív sebou překvapeně trhla, ale po tváři jí přeběhl úsměv. Kluk se stáhl a pes se postavil před dívku. Abigail se nebála. Jako dítě poznala, že jí chrání. Nechápala proč, ale nepotřebovala důvod. Pomalu se postavila a zářivě se otočila na maminku, která stála pár metrů od ní. Kluci se otočili a s posměšným odfrkávám odešli. Pohladila psa a vrátila se za maminkou. Cítila se šťastná i zoufalá. V tuhle chvíli se rozhodla, že ona nebude v tomhle světě utlačována. Nechtěla být jako ten malý kluk vedle ní. Nechtěla být bezmocná. Slíbila si, že čím bude starší, tím bude silnější. Pomalu se začela stávat silnější. Vyrostl z ní někdo, kdo za nic na světě nechtěl být ten druhý a utlačovaný. Vyrostla s tím, že ona chce být první. Ve všem. Chce mít všechno, co by mohla mít. Nechtěla znovu prožít pocit zoufalství.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama