close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

1./EVOLUCE 2.část

30. května 2007 v 14:58 | Lentilka |  Temnota světla
Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou padaly kapky vody. Dopadaly na sklo a vydávaly slabý pleskavý zvuk. Pomalu stékaly dolů po horním okně níž a níž. Nevěděla jsem kam dopadnou. V dalším okamžiku sklo nade mnou potemnělo a za chvíli už nade mnou bylo jenom slabé odpolední slunce. Necítila jsem jeho paprsky, ale jenom lehké teplo. Umělé počasí. Takhle by se to dalo nazývat. Žiju v době, kde už nic není přírodní. Náš ohromný dům je celý skleněný. Stačí jediné tlačítko a sklo je černé a neprůhledné a když zmáčknete podruhé, může vás spatřít celý svět. Moderní vymoženost. Pomalu zvednu hlavu z měkké vodní postele a postavím se na jezdící schody. Dovezou mě až dolů do haly. Tam se přede mnou automaticky otevřou dřevěné obrovské dveře a otevřou mi výhled do města. Ulice je čistá a má slabě šedou barvu. Na ní se pohybují asi dvě auta, která jsou ihned pryč. Vyjdu ven a podívám se na oblohu. Znovu to sklo. Nepropustí sem ani jedinou kapku opravdové vody. Nepropustí sem vůbec nic. Můžu vidět jak jsou temné mraky přímo nade mnou i vodu, která z nich padá, ale ke mně už nedopadne.

Můj svět. Umělý a čistý. Projdu kolem umělých trávníků a rostlin. Dojdu až k obrovské budově, která je bílá a na dálku září. Obchodní centrum. Možná proto máme náš dům. Možná proto jsme na vrcholku společnosti. Moji rodiče tohle centrum vlastní. Největší v okolí. Nejluxusnější ze všech.
"Abi! Tady jsi!"vykřikne nadšeně Sasha, roztomile vyhlížející přírodně blonďatá holka, která je lehce naivní. Popoběhne až ke mně a provlékne svojí ruku pod mojí. Vejdeme do dveří a postavíme se na schody, které nás vyvezou, až téměř uplně nahoru. Oddělení jídla. Projedu zlatou kreditní kartou malý stojánek přede mnou a ten mě vpustí dovnitř. Naložím si na tác sáček hranolků a zeleninový salát. Rozhlédnu se a s úsměvem zamířím k mému oblíbenému místu.
"Abí, proč sem pořád chodíme. Není tu nic zajímavého."namítne tiše Sasha, ale nic víc neřekne. Pouze se nechápavě rozhlédne kolem sebe. Tahle část je přírodní. Všude jsou umělé palmy, stromy a v kleci tu mají jednoho skřivánka. Mám tuhle část nejradši, protože je to nejlepší napodobenina přírody v okolí. Mají tu i lehký odér ranní rosy a čerstvé zeleně.
"Sasho, jestli se ti tu nelíbí, nemusíš tu být."řeknu jí a pustím se do jídla. Na mojí odpověď nic neřekne. Pouze mlčí.
"Kdo si myslíš, že jsou Odpůrci?"zeptám se jí po chvíli zvědavě. Sasha je zvláštní člověk. Její rodiče vlastní pár velkých obchodů po městě. To bude možná důvod, proč chce být moje kamarádka. Není to moje nejlepší kamarádka i když ona si to možná myslí. Ona je ještě strašně dětinská. Trpím jí jenom pro to, že většinu ostatních holek nemůžu vystát. A Sasha má dar mě vždycky pobavit perlou, kterou vypustí z úst.
"Odpůrci modernizace? Nevím, možná to budou stejně vyspělí lidé jako my dvě, jenom nechtějí žít v téhle velké kukle, kde jsme mi. Možná jenom chtěli být pořád spjati s přírodou."řekne zamyšleně a já se pobaveně ušklíbnu. Tohle je ono. Přesně to, o čem mluvím.
"Sasho, oni nejsou jako my. Oni jsou divoši."řeknu jí tvrdě a zakroutím nad jejím fantazírovaním hlavu. Divoši a nic jiného.
"Když se chtěl svět posunout dál a odpoutat se od přírodních živlů oni odmítli. Radši zůstali tam ven, kde žijí jako divoši. Jsou to nevychovaná zvířata bez smyslu pro zodpovědnost a změnu. Oni nejsou ani z části to, co jsme my tady."řeknu jí s úsměvem. Hltá každé moje slovo a souhlasně přikyvuje. Znuděně se rozhlédnu kolem a spatřím roztomilého kluka, který ma na hlavě blond rozcuch a povídá si s mojí vyzáblou "kamarádkou" Amber.
"Sash, kdo to je?"zeptám se zvědavě a ukážu na ty dva.
"Amber s Chuckem. Její kluk. Chodí spolu už tři měsíce. To jsi si jich nikdy nevšimla?"zeptá se překvapeně.
"Nemůžu si všímat každýho zmetka, kterýho si Amber najde."odfrknu podrážděně. Takže Chuck. Fajn, dobře.
"Víš, co? Sejdeme se na té párty u mě doma. Zatím se měj."řeknu rychle a zvednu se. Během pár minut jsem doma. Za hodinu u mě začíná párty. Pravý okamžik pro to seznámit se s někým novým. Další okamžik pro pobavení.
Nechám si ležérně rozpuštěné hnědé vlasy s blond melírem v roztomilém rozchuchu a nechám je spadat na lopatky. Vklouznu do bílým žabek a rozvířím kolem sebe bílé volné šaty. Párty může začít. Během pár minut se dům zaplní hlasy a dunivou muzikou. Nestihnu se ani rozhlédnout a už vedle mě stojí Sasha v červených upnutých šatičkách. Nekomentuji její vzhled. Já jsem dneska nevinost sama. Zvědavě se rozhlédnu po velké prostorné místnosti a když spatřím svojí dnešní obět vykouzlím na tváři neodolatelný úsměv.
"Sash, jdi si promluv s Amber. Vypadá, že se nebaví a znáš moje pravidlo, ne? Kdo es nebaví, nesmí na párty."řeknu jí přátelsky a sleduji, jak se za Amber vydá a začne s ní nudný rozhovor, který odláká Chucka do vedlejší místnosti. Pomalu jdu za ním a ignoruji obdivuhodné pohledy. Přitočím se k Chuckovi a nesměle se na něj usměji. Proč tohle zabere vždycky?

"Chtěla bych ti něco ukázat."řeknu a uhnu očima před těmi jeho. Pouze přikývne a sleduje mě do malé kulaté místnosti, kde nikdo není. Přímo nad námi svítí měsíc. Osvětluje celou místnost a vytváří přesně tu atmosféru, kterou potřebuji. Kolem něj jsou vidět slabě hvězdy. Když pohlédnu na Chucka s potěšením zjistím, že ho to minimálně velice zaujalo.
"Nevíš, co je to za hvězdy?"zeptám se nevinně. Dneska mi to doopravdy jde.
"Jistě."řekne s úsměvem a natáhne ruku, aby mi ukázal tu nejzářivější.
"Pořád nevím jakou myslíš."řeknu smutně. Stoupne si za mě a rukou směruje můj pohled tak, abychom se oba dívali stejným směrem. Naše tváře se téměř dotýkají a já přesunu pohled z místa na které ukazuje na jeho tvář. Všimne si mého upřeného pohledu a stáhne ruku. Ale neodtáhne se.
"Abi, já... Měl bych jít za Amber, bude mě hledat."řekne nejistě.
"Měl bys jít za Amber."řeknu smutně a přitáhnu se k němu. Moje slova téměř nezaznamenal. Vidím, jak neví co má dělat a jeho boj, který mu říká, aby odešel, ale zároveň nechce. Už teď vím, že mám vyhráno. Pomalu se k němu přitáhnu a políbím ho na rty. Lehce ucukne a v jeho očích se objeví překvapení. Potom se ale znovu přitáhne a políbí mě. Zaslechnu zaskřípání dveří a vyděšené vyjeknutí. Otočím hlavu a spatřím za sebou stát ve dveřích Amber.
"Chucku?"zašeptá šokovaně a do očí se jí nahrnou slzy. Panebože, co ta tady dělá. Nasadím šokovaný výraz a omluvně na ní hledím. Amber se otočí a rozeběhne se tmavou chodbou pryč. Chuck se pohne, aby se vydal za ní, ale klidně mu položím ruku na rameno a on se na mě netrpělivě otočí, co chci.
"Chucku, ona potřebuje být sama. Ty by ses za ní taky neměl vrhat bezhlavě. Dej jí čas, ať se uklidní. Jsem si jistá, že ti později, až zjistí, že to bylo nedorozumnění odpustí."řeknu mu chlácholivě.
"Jsi si jistá?"zeptá se nejistě a pořád těká pohled ze mě na dveře.
"Naprosto."řeknu s uklidňujícím úsměvem. Jeslti se za ní teď navydá, bude si Amber myslet, že mu už na ní nezálží. Kdyby se za ní teď hned rozběhl, řekla by mu, že je to hajzl. Ale věděla by, že toho lituje a chce jí zpátky. Po tomhle by mu jistě odpustila. Všichni přeci chybujeme. Když jí teď ale nechá. Amber dostane pocit, že zůstal se mnou. Že ho možná mrzí, že ho se mnou viděla, ale není pro něj tak důležitá, aby mě opustil. Jestli za ní hned nepůjde, neodpustí mu.
"Kdybys za ní teď šel, všechno by se jenom zhoršilo."řeknu mu a on jenom odevzdaně kývne.
"Potřebuješ se odreagovat. Pojď za mnou."zasměji se zvonivě a chytnu ho za ruku.
Nejistě sebou šije, když spatří obrovskou budovu obchodního centra.
"Abi, co chceš dělat?"zeptá se nejistě.
"Půjdeme se kouknout dovnitř, ne?"odpovím mu sebejistě a postavím se před vchod pro zaměstnance. Projedu zámek kartičkou a dveře se s klapnutím otevřou. Někdy je výhodné šmejdit rodičům ve věcech. Podívá se na mě jako na cvoka, ale to už ho zatáhnu dovnitř a vejdeme do obrovské temné místnosti. Vypadá to tady prázdně a smutně.
"Kam se chceš jít podívat?"zeptám se vesele a vesele se roztančím na prázdné ploše, až moje sukně dělá legrační kolečka. Lehce zaškobrát a pověsím se Chuckovi kolem krku. Zvednu k němu nevinně oči a usměju se.
"Tak si to teda projdeme, když už jsme tu."řekne odevzdaně, ale v očích má veselé jiskřičky pobavení. Vyběhneme schody, které nyní stojí a vypadají líně a znuděně. Před námi se rozprostře obrovská postel na které jsou rozloženy ty nejměkší pokrývky, které jsem kdy viděla. Už na pohled hladí po těle a vybízejí k tomu, aby si na ně člověk lehl.
"Vidíš to?"zašeptám a popadnu ho za ruku. Společně dopadneme na obrovskou postel a já popadnu nejbližší polštář a hodím ho po Chuckovi. Rozpoutá se polštářová válka.
"Je tam někdo?"ozve se dole u vchodu a já uvidím slabé světlo baterky, které se k nám pomalu začne blížit. Pobaveně se na sebe s Chuckem podíváme a rozeběhneme se každý do jiné strany. Hladina adrenalinu mi prudce vyskočí nahoru a já proběhnu temnou uličkou, která vede k informacím a toaletám. Otevřu požární schodiště a rychle seběhnu pár schodů do dolního patra. Otevřu opatrně dveře nejnižšího poschodí a vyplížím se ven. Najdu velké červené dveře, které směřují do suterénu. Pomalu je otevřu a vlezu dovnitř. Pohltí mě naprostá temnota a já zaslechnu hlasy. Zvědavě se posunu chodbou dál, až k potevřeným dveřím do nějaké místnosti. Nahlédnu dovnitř a spatřím asi tři muže, kteří stojí okolo nějakého stolu. Mluví mezi sebou a něco leží na stole.
"Zkratujeme celé prostřední podlaží a na pár dní se to tady bude muset celé zavřít. Až se to opraví zkratuje další podlaží. Jenom mi budeme vědět, jak se to opraví. Vyděláme majlant!"řekne ten jeden a ostatní souhlasně přikývnou. Cože? Co chtějí udělat? Pomalu se otočím, abych otevřela dveře, které mě zavedou pryč, ale v tom zaslechnu hlas, který se nebezpečně přiblížil dveřím u kterých jsem právě poslouchala.
"Neslyšeli jste něco?"ozve se za nimi a potom se prudce otevřou. Dopadne na mě kužel světla a já vyděšeně vykřiknu. Otočím se a rozeběhnu se pryč. Daleko, co nejdál. Ucítím slabý teplý pramínek krve, který se mi spustí z nosu. Pokaždé když jsem v nervovém vypětí. Pokaždé se mi spustí krev z nosu. Rozrazím dveře a rozeběhnu se po prostorném patře. Vyděšeně se rozhlédnu a zamířím po schodech nahoru. Slyším ho kousek za sebou jak funí. Podpatky klapou o podlahu a potom se mi smýkne noha. Vykřiknu bolestí a zhroutím se na zem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama