close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

10./NALEZNI SAMU SEBE 1.část

8. května 2007 v 17:39 | Lentilka |  Více než nic
Co mám dělat? Otevřu rozlepené oči a hledím do prosvětleného pokoje. Pomalu si přehrávám celá včerejší večer. Skončím u upírky Marian. Dnes v deset večer se sejdeme ve městě. Není to zvláštní? Mít rande s upírkou. Půjdeme do nějakého klubu a Marian se pokusí vyvolat ve mně ten hlas. Ani netuším, jak to chce udělat a proč. Ale proč řešit to, že se mi zdá zvláštní? Já o sobě taky nikdy netvrdila, že jsem normální.
-Mám pocit, že bys mi už mohla jít pomoci.-

Trhnu sebou a zírám do prázdna. -Co to sakra je? -
-Neposloucháš mě!-
-Co sakra děláš v mojí hlavě?-
-Nejsme u tebe v hlavě. Snažím se s někým navázat spojení! Nevyháněj mě od sebe, jenom mi pomoz!- syčí hlásek v mojí hlavě a já se jenom s povzdechem zhroutím na polštář.
-Jak ti mám pomoci a hlavně proč?- tahle konverzace je lehce zvláštní.
-Teď je březen, že ano? Moje duše bloudí po světe, nedokážu s tím nic udělat, ale ty bys mohla. Už jen z toho důvodu, že mě slyším musíš mí i tu moc dostat mě zpět. Bylo to v prosinci. V prosinci se to všechno stalo. Venku byla zima a mě unesli. Podstoupila jsme zkoušky v které jsem prohrála. Jeden úchyl si mě chtěl získat za družku. Nedala jsem se a tak mi vzal duši. Prohrála jsem.- Na těle mi vstanou hrůzou všechny chlupy. Možná by nebylo tak hrozné, kdybych se o tom s někým bavila, ale když mi to takhle vypráví cítím její pocity a chvílí mi hlavou prolétne i obraz.
-A po mě chceš?-
-Pomoci! Zkouším se dorozumět s každým, kdo by mi mohl pomoci, ale jediný, kdo mě zatím slyší jsi ty. Neptej se mě proč! Moje rodina mě neslyší, moje kamarádky, ani Svolávač, prostě nikdo, až na jednu věc, ale ta mi nepomůže! Už znovu ti opakuji, pomož mi!- Všechno to na mě vybalí a čeká, že já udělám co? Rozeběhnu se jí napomoc? Teď mám prázdiny, docela by se to i hodilo, ale ne. Na co to myslím? Nikam nepojedu.
-Jsem v tvé hlavě, slyším všechno, co si myslíš.-řekne mi otráveně a kdybych mohla zašklebím se na ní.
-Neposlouchej, co si myslím! Tímhle přístupem si mě nezískáš a nezačínej bejt protivná!- vyjedu na ní ostře. Je mi líto, že dopadla takhle. Jejího osudu se děsím, ale co bych mohlo zmoci já? Samotná?
-Promiň, už nebudu poslouchat nic, co mi umyslně neříkáš. Ale On mě neslyší a ty se mě z hlavy snažíš vyšoupnout!- řekne mi smutně. Sakra, sakra, sakra. Tahle holka umí hrát na city. Najednou se cítím jako bych jí záměrně ublížila.
-Koho myslíš tím On?-pokusím se zjistit o ní něco více.
-On je Matthew. Můj kluk. Bývalý. Tohle je složitá část mýho života, ale pokaždé když se s ním pokouším spojit tak to nejde, až na sny. Pořád se s ním setkávám ve snech, ale on mě neposlouchá. Pokaždé když ho vidím nedokážu mu říci, že jsem pořád tady. Ve své psychické podobě. Nedokážu to, když vidím jak se tváří. Kdyby mě začel hledat něco by se mu mohlo stát a kdyby to nezvládl tak by to mohlo být horší než teď. Už teď mám pocit, že ho ničím když mě vidí jenom ve snu. Kdybys ho viděla. Chodí s kruhama pod očima, skoro nespí, od toho, co jsem umřela se změnil. Není to on, ale snaží se aby byl. Nevím jeslti to ničí víc mě nebo jeho, ale to je složitý. Po tobě chci jenom abys mi pomohla. Chci tě jenom upozornit, žeto bude velice nebezpečný.- řekne mi provinile a mě ačkoliv nechci vyskočí před očima obrázek kluka s nepopsatelně modrýma očima. Tohle je Matthew? Když si představím nebezpečí mám chuť schovat se pod postel, ale nedokážu to. Už jen ten její hlas, kterým mě do ničeho nenutí pouze prosí mě ničí. Já neměla být tak která má ostatním pomáhat. Já nejsem ta pravá. Někdo se spletl. Porsche se zdá jako by věděla do čeho jde a přitom se toho nebála. Já se bojím. Nechci dávat svůj život všanc. Jsem si téměř jistá, že to nedokážu.
-Bojím se, že ti nebudu moci pomoci.- řeknu provinile.
-Och. Dobře, já tě chápu, taky bych nepomohla cizí holce v mojí hlavě. Já se pokusím na tebe už nemluvit.- řekne mi odevzdaně.
-Ne! Počkej, já nechci říci, že ti nechci pomoci, ale myslím si, že já to nedokážu. Nikdy jsem nevládla nic takového. Nejsem typ na podobný věci. Ve všem tomhle jsem nová-řeknu provinile. Proč mám pocit, že je najednou špatně, že nic neumím? Kdybych uměla mohla jsem jí pomoci.
-Někdy stačí pouze pocit, že opravdu chceš. Třeba právě proto mě slyšíš jenom ty. Ty potřebuješ něco čím by sis dokázala, že na to máš.-vysvětlí mi tiše. Proč mám tak šílený pocit, že nic nevím? Před touhle holkou si připadám tak maličká. Zaslechnu tiché uchichtnutí. Už je to skoro jako by byla vedle mě a ne pouze v mojí hlavě.
-Promiň, ale to poslední jsem slyšela. Já na lidi působím často dost velce, ale přitom jsme šíleně malinká. Někdy když člověk mluví jako někdo veliký, tak se pomalu tím velikým stává. Já nejsem tak úžasná jak si myslíš.-řekne mi pobaveně.
-Dobře, jak ti mám pomoci?-zeptám se na otázku, kterou by někdy bylo lepší nevyslovit.
(10./NALEZNI SAMU SEBE 2.část
"Myslím, že byste si měli promluvit"řekne mi Marian a prosmýkne se kolem mě.
"Ne, já ti potřebuji něco říct!"vyhrknu vzápětí, ale to už mizí v chodbě vedoucí na záchod.
"Sakra!"zakleju tiše. Zabořím pohled do stolu a chvíli oba tiše sedíme. Jako první nevydržím to nesnesitelné ticho a prolomím ho nervózním, naštvaným hlasem.
"Tak už řekni, že mi nevěříš a můžeme to ukončit"
"Ale já ti věřím"řekne tiše a já sebou trhnu. Zvednu pohled a střetnu se s jeho pobavenýma očima.
"Věříš?"zeptám se ho jako bych tohle slovo slyšela poprví.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 8. května 2007 v 18:28 | Reagovat

Tak tohle mi nedělej.... nakousneš, naznačíš...a....počkej si. Včera šok, zklamání a dneska.... jiskřička možnosti .....plamínek naděje ....... a konec. A ta upoutávka, to člověka fakt uklidní.... Asi se vrhnu na kurs sebeobrany, abych to zvládala (nebyl by lepší psychoterapeut......?):-)

2 Lentilka Lentilka | 8. května 2007 v 19:13 | Reagovat

Yanniess někdy jsou lepší pro jistotu oba dva:D

3 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 8. května 2007 v 19:53 | Reagovat

No dík....jsem si myslela, že jsem normální.....mamí......nevíš kde mám munčičáky? Nebo nunčičáky........Asi ten černý přeliv nepomáhá....:-)

4 anefkaa anefkaa | Web | 8. května 2007 v 20:56 | Reagovat

Ať už Patience nezahálí a vlítne na ně!!Začíná to být dost hustézní!

5 Kate Kate | 8. května 2007 v 21:57 | Reagovat

souhlasim se všema,chci pokračování........a upřímný výlev mé maličkosti nakonec: Lentil, někdy tě mám sto chutí zabít, jak nás napínáš, ale pak si řeknu,že kdybych tě zabila, zabila bych i samu sebe, poněvač bys mi přestala dodávat dávky mé drogy.....:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama