V okamžiku je u mě Porsche i ten její maník. Matthew mu říká? Bezeslova kolem nich projdu a jdu dál. Marian jde tiše za mnou a teď je ještě bledší než normálně. Procházím s ní rychlím krokem do lesa, jdeme rychleji než cesotu sem. Už vidím světla města. Zatočím do tmavé ulice na hřbitov a kopnu do dveří. Dojdu až k hrobu Porsche a položím jí vedle prázdné díry. Slabě zakašle a její víška se zachvějí, lae neotevře oči.
"Tolik mě nenávidíš, Andrew?"zašeptá a stiskne mojí ruku.
"Vůbec ne, nikdy jsem tě nemohl nenávidět."zašeptám zmateně.
"Mě jsi nikdy nepřestal štvát"řekne s úšklebkem na rtech. "Vždycky jsi mě vytáčel, když jsi mi zachránil život, když jsem tě viděla s Kaste. Štval jsi mě dokonce i v té chvíli, kdy jsi pro mě přišel k Vivian. V tu chvíli jsem myslela, že vybuchnu."zašpetá tiše a znovu se rozkašle.
"Pořád a pořád dokola jsi mi dokazoval, že pro tebe nejsem dost dobrá"zašeptá hořce a rychle pustí mojí ruku, kterou doted pevně svírala.
"Patience, no tak, ty jsi to nejlepší, co mě kdy v životě potkalo"snažím se na ní marně promluvit. Ale teď to vypadá jako by mě ani nechtěla vnímat. Její rty jsou k sobě pevně přivřené a úsměv zmizel.
"Patience poslouchej mě, vrať se zpátky k nám a já ti dokážu, že jsi to nejlepší, co v životě mám. Jenom se vra´t zpátky k nám!"zaprosím zoufale.
"Lidé, co milují dokáží nemožné věci. Lidé, co milují se ničeho nebojí."zašeptá.
"Co mám udělat, abys mě poslouchala? Co mám udělat, aby ses vrátila zpátky?"zakřičím zuřivě.
"Udělej to, co dělají lidé, kteří milují. Něco neočekávaného."zašeptá s úsměvem.
"Co je to neočekávané? Poraď mi, Patience, prosím!"zašeptám zoufale, ale na její tváři se objeví pouze smutný úsměv.
"Nech mě odejít pryč"zašeptá po chvíli. "To je to neočekávané."řekne mi tiše. Z hrdla mi vyšel tichý smích. Porsche si mě změřila nechápavým pohledem a zamračila se.
"Na mě přeci nezáleží jesltli odejdeš. Kdyby to záleželo na mě tak nikdy nikam neodejdeš."řeknu pobaveně.
"Bláhový, bláhový to jsi"zaškredí se na mě Patience.
"Sílá myšlenky, slova a činu se moc podceňuje. Každý má moc nějak ovlivnit dění kolem sebe. Tvoje myšlenky, které mě nechtějí pustit mě tu stále drží, ale nezastaví tu bolest, kterou cítím. Pouze jí spomalí. Nic víc. Když mi teď dovolíš odejít, odejdu rychle. Nenech mě tu trpět dlouho."zaškemrá jako dítě zoufale.
Všimnu si, že Marian má na tváři šokovaný pohled. Nejenom ona. Všichni kolem mě střídavě zírají na mě a na Patience. Teď zavřela oči a její dech se zklidnil. Její obličej už ale postrádá ten klid. Teď se chvílimi křivý bolestí. Nenechám jí odejít. Nenechám, nemůžu.
"Patience, já to neudělám"zašeptám a pomalu se zvednu. Na její tváři se objeví úsměv, který říká, že věděla, že to udělám. Jak si moha myslet, že jí pustím? Jeslti mám moc zpomalit to, aby odešla, někdo musí mít moc zachránit jí. Z přemýšlení mě vytrhne výkřik plný bolesti. Nepatří Patience, ale někomu jinému. Marian se zhroutí na zem a oči má rozšířené hrůzou. Přikleknu si k ní a pokusím se jí vytáhnout do sedu. Její tělo se třese pod náporem bolestí a ona jenom tiše sténá.
"Marian, co se děje?"zeptám se jí nejistě.
"Volá mě k sobě. Zjistil, že jsem ti pomáhala. Chce mě potrestat. Když přijdu až k němu, může mi poručit cokoliv a já se bojím, že bych to nedokázala nesplnit. Nesmím k němu jít. Nenech mě k němu jít."zaprosí a sevře mi ruku.
"Řekni Fabriusovi, že jsme mu nikdy nic doopravdy nevyčítala. Nikdy jsem nemyslela doopravdy to, co jsem říkala."zašeptala a upřela ně mě zoufalý pohled.
"Vyřídím mu to"slíbím jí a jenom tiše hledím na její muka.
"Poslední rada. On by měl vědět, jak by to mohlo jít zpátky. Musel mít někoho kdo se vyznal v magii, aby přeměnil duše. Jestli ti pomůže toho člověka najít, tak on by mohl vědět, jak jí zachránit, ale moc tomu nevěř. Způsob jak jí zachránit by neměl existovat."řekne mi poslední větu a zavře oči. Potom její stisk povolý a ona začne pomalu mizet. Chvíli se zdá jako by její pleť byla průhledná a vlasy zešedivěli, ale potom v dalším okamžiku po ní zůstane jenom slabý prach na trávě. On jí zabil. V hlavě se i přehrají její slova "Protože on mi může rozkazovat. Svolávač se mu neříká pro nic za nic. On je mocnějš než normální upír. Proto je taky dokáže ovládat. Bojím se, že mě vycítí a bude se snažit ovládnout. Když se někdo pokusí vzepřít a není dost silný, může ho to i zabít. Proto všem velí. On je v tomhle státě zřejmě nejmocnější." Když se někdo pokusí vzepřít, může ho i zabít. Dohajzlu!
(11./SÍLA MYŠLENKY, SLOVA, ČINU 1.část
"Řekni mi, že neodešel pryč."zašeptá Patience zničeho nic.
"Za chvíli se vrátí."řeknu jí klidně, ale můj hlas zní skřípavě a tiše. Jako když mi něco velkého uvízlo v krku a já nemůžu téměř ani dýchat.
Pokusím se vrátit zpátky do reality a uklidnit se. Vůbec se mi to nepovede. Zavřu oči a zaposlouchám se do ticha. Někde v dálce slyším zpívat ptáčky. Za chvíli by se mohlo začít i rozednívat. V korunách to lehce šustí a kolem nás jinak panuje hrobové ticho. Potom se místa kolem mě prosvětlí. Spatřím obrovský hřibitov a všechno kolem něj. Potom uvidím i dvě postavy. Dvě postavy na které se z toho všeho soustředím nejvíce. Vrátili se zpátky do toho domu. Do domu Svolávače.)
Asi se nedožiju pokráča :D