Pojedu s kamarádkou na prázdniny k ní na chalupu. Budu jim pravidelně dávat vědět, jeslti jsem v pořádku. Není tohle dokonalá výmluva pro adoptivní rodiče? V klidu mě poslali na cestu. Pocit, že dělám chybu byl nahlodaný někde v temném stinu mě, ale já se ho snažila vytrvale ignorovat. Teď jsem klepala na dveře Lian. Potřebovala jsem s ní mluvit, potřebovala jsem jí říct cokoliv a chtěla jsem, aby mě uklidnila. Teď jsem potřebovala jediné vlídné slovo od osoby které veřím a tou teď byla Lian. Měla jsem na zádech malý baťoh a v něm minimum věcí. Bylo sedm večer a já se měla za pár hodin setkat s Marian. Třeba mi bude chtít pomoci ona. Lian do toho, ale nemůžu zatáhnout. Otevřeli se dveře a v nich byla stará cikánka. Lianina babička.
"Zdravím tě, dítě" řekne mi s úsměvem. Pokyne mi , ať vejdu dál, ale než stihnu zmizet na schodech chytne mě za paži.
"Následuj hlas, který k tobě promlouvá. Jsi silná, víc než si myslíš, ale potřebuješ někoho, kdo tě bude držet, až bude nejhůř. Zůskej ho zpět. Musí stát na tvé straně, ale nemysli si, že je to hlupák. On je mnohem chytřejší než si myslíš."řekne mi s pohledem upřeným do mých očí a hned potom zmizí ve dveřích. Pomalu vyjdu schody a vejdu do Lianina pokoje. O kom mluvila? Kdo má stát na mojí straně sakra?
"Ahoj Lin"řeknu a sesunu se na postel.
"Jak je ti po včerejšu? Byl to docela kolaps na tom plese,co?" řekne mi s úsměvem.
"To byl, ale chtěla jsem ti jenom říci, že teď na prázdiny odjedu za mými starými pěstouny. Pozvali mě a já bych je ráda viděla, takže až se vrátím tak se ozvu"řeknu jí tiše a potlačím provinilý pocit, že lžu.
"Tak to ti přeju, ať ti to tam dobře dopadne."řekne upřímně a tímhle vším mi dodá odvahu. Řekla mi přesně to, co jsem potřebovala slyšet. Nic víc nepotřebuji. Teď u ní zabiju čas do devíti a můžu se vydat za Marian. Té budu moci říci všechno, ona by mi měla být schopná poradit a pomoci. Měla by, ale samozřejěm nemusí.
Když vcházím do temného baru v kterém se mám s Marian potkat je ještě světlo. Rychle se stmívá a na obloze se pomalu objevují hvězdy. Jsou jasné a pomalu přichází noc a všechno pomalu halí do chladu. Rychle vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Ani mě nepřekvapí, že zahlédnu Marianinu hřívu v nejtemnějším koutu baru. Rychle se k ní vydám. Nemám tolik času, abych mohal někde dlouho vysedávat. Musím chytit autobus v jedenáct, který jede přímo MonFranca. Měla bych tam dorazit kolem půlnoci. Skvělý čas jít někoho zachraňovat, vracet mu duši a jít do města, kde je nejvyšší upír široko daleko, takzvaný Svolávač. Porsche mi nechtěla vysvětlit proč se mu tak říka, asi neměla náladu bavit se o něm. Někdy mi přijde, že jsem vážně necitlivá.
Zarazím se na místě. Před Marian někdo sedí. Ani šero mi nezabrání, abych ho ihned nepoznala. Je to on. Proč ho brala s sebou? Chtěla rozluštit tajemství hlasu v mé hlavě ne moje psolečenské vztahy. Teď už si mě taky všimne. Propálí mě pohledem a já si všimnu znovu těch jiskřiček ohně v jeho očích. Nedokážu rozeznat jestli jsou od vzteku nebo něčeho jiného. Prostě mě sami o sobě přikovají k zemi. Prudce se nadechnu a znouv rozhýbu ztuhlé končetiny k pohybu. Pomalu dosednu vedle Marian a hodím po ní vytočený pohled. Tohle mi neměla dělat! Proč mě to nenapadlo rovnou? Znuděná upírka! Jak jsem si mohla myslet, že nechá moje vztahy napokoji? Prostě se snaží to mezi námi urovnat, ale mezi námi není, co rovnat. Všechno to skončilo ten večer po plese. Nevěří mi mojí pravdu. Nebudu ho nutit věřit mi, nebudu se vnucovat. Teď bych teoreticky mohla být i uražená. Teoreticky. Prakticky ne. Prakticky v krku cítím velký knedlík a čekám, co z jednoho z nich vypadne. Měla bych mluvit já sama, ale najednou se mi nechce. Nevím, jak bych jim podala to ,co chci udělat. Možná si o mě řeknou, že jsem šílenec. Možná? To co chci udělat je šílené. To, že mi nějaká holka mluví v hlavě je dost pošahaný. Jít s tím za doktorem tak mě nadopuje práškama a šoupne do blázince.
"Pat, promiň, ale chtěla jsem, abyste se vy dva usmířili"řekne mi omluvně Marian. Uštědřím jí, co nejmilejší úsměv, ale musí to spíš připomínat škleb.
"Marian, je to od tebe milé, ale já jsem si jistá, že Drew nestojí o usmiřování se mnou"řeknu jí hořce a pomalu stočím pohled na něj. Překvapí mě, že v jeho očích nevidím hněv ani nic, co bych čekala. Spíš mu v nich hrajou jiskřičky pobavení. On se baví! Já duševně trpím a on se baví! No to je nádhera.
"Myslím, že byste si měli promluvit"řekne mi Marian a prosmýkne se kolem mě.
"Ne, já ti potřebuji něco říct!"vyhrknu vzápětí, ale to už mizí v chodbě vedoucí na záchod.
"Sakra!"zakleju tiše. Zabořím pohled do stolu a chvíli oba tiše sedíme. Jako první nevydržím to nesnesitelné ticho a prolomím ho nervózním, naštvaným hlasem.
"Tak už řekni, že mi nevěříš a můžeme to ukončit"
"Ale já ti věřím"řekne tiše a já sebou trhnu. Zvednu pohled a střetnu se s jeho pobavenýma očima.
"Věříš?"zeptám se ho jako bych tohle slovo slyšela poprvé.
"Neřekl jsem, že ti nevěřím. Byl jsem jenom trochu vytočenej, protože jsem nedokázal připustit to, že bys to mohla udělat. Kdyby mi tohle někdo řekl o Kastel, neváhal bych a věřil mu, ale u tebe jsem si myslel, že tě neznám a přesto jsem nedokázal uvěřit tomu, co mi o tobě řekl. Proto jsem byl tak naštvanej. Ale ani na chvíli jsem si nemyslel, že jsi to udělala."řekne mi pobaveně.
"Ty jsi o mě ani na chvíli nezapochyboval?"zeptám se šokovaně a překvapí mě ,že vím jak se vyslovuje a mluví. Ten kluk mě čím dál tím víc šokuje.
"Ne. To na tom bylo to nejhorší. Měl jsem chuť se praštit a začít si nadávat." řekne mi pořád s potlačovaným smíchem. Musím vypadat opravdu směšně.
"Tak to je milý"řeknu šokovaně. Kde vězí ta Mariana? Musím s ní taky mluvit! Hned po tom, co překonám touhu praštit Drewa po hlavě. Sklenička, která přede mnou leží se mi najednou jeví jako výborný prostředek. Mokrý a praštěný. To by si zasloužil. Já kvůli němu prožila muka a on mě v tom nechal a byl naštvanej sám na sebe! Tomu se říká podraz! Jako by mě slyšela objeví se vedle mě Marian a ladně se sesune na židly.
"Vysvětlils jí to?"zeptá se a Andrew jenom přikývne. Takže oni to věděli oba. Spiknutí. Tenhle svět je šílenej! Někdy mám opravdu chuť od všeho kopnout! Až příliš pozdě si všimnu, že Marian vyloví překvapeně zpod stolu můj baťoh a zvědavě si ho prohlédne.
"Odkud jdeš?"zeptá se a jedno obočí jí srandovně vyletí nahoru.
"Lepší otázka je, kam půjdu. TO se ti tu snažím celou dobu vysvětlit."řeknu jí nabroušeně a hodím nervózní pohled po Andrewovi, který nás dvě hypnotizuje pohledem. Všimne si mého pohledu a teď už i jemu vyletí obočí srandovně nahoru.
"Patience, je tu něco co bys nám chtěla říci?"zeptá se mě vážným tónem Marian, až mám chuť vybuchnout smíchy.
"Nedělalas psychologii?"zeptám se jí zmateně, ale vtom mě udeří znovu to, proč tu jsem.
"Víš, jak jsme mluvili o tom hlase? Domluvila jsem se s ní a teď jí pojedu navštívit."vybalím na ní a ignoruji jejich nechápavé pohledy.
"Jaký hlas?"zeptá se zmateně Drew.
"Jak jí můžeš jít navštívit?"vyhrkne vzápětí Mariana. Jenom jejich dotazy odmávnu rukou.
"Za chvilku mi to jede, musím na autobus." řeknu znuděně jako bych se vypravovala doopravdy na výlet. Oba se překotně zvednou div nepovalí celý stůl a rychle vyběhnou za mnou. Venku už je znovu chlad a tma. "Patience!"vyhrkli oba současně, ale já šla nezúčastněně dál. Nechám jim vyžrat to, co na mě ušili. Oboum. Šli po mém boku a oba na sebe házeli nechápavé pohledy.
"V mojí hlavě se ozývá hlas, který na mě mluví a prosí mě o pomoc, našla jsem způsob jak se s ní dorozumívat"řeknu znuděně směrem k Drewovi a dál pokračuji směrem k Marianě "Je to holka jménem Porsche, potřebuje pomoct, jeden mocný upír jí vzal duši, ale ona našla způsob, jak tu zůstat a nepřenést se dál. Slyším jí jenom já a teď za ní pojedu, najdu její tělo a vrátím mu duši."
Po tom, co tohle dořeknu se oba šokovaně zastaví. Překvapeně se na ně otočím a čekám, kdy přijde nějaké odezva na moje slova. "Jak mocný upír?"zeptá se šokovaně Mariana. "To vyhrabeš její lidský tělo z hrobu?"pokračuje dál Drew. Oba je zpražím otráveným pohledem. Tyhle dva fakt potřebuju.
"Nějakej Svolávač nebo co, Marian a Drew, jo tělo budu muset najít a když je po -smrti- tak by mělo bejt asi v hrobě, typnuls to správně, gratuluji, cena je tvoje"řeknu jim oboum sakrasticky.
"Ona říká -Nějakej Svolávač-"řekne Mariana šokovaně. "Ty se budeš hrabat v hrobě?"doplní jí hořce Drew.
(10./ NALEZNI SAMU SEBE 3.část
"Drew, snad nechtěš udělat tamto, vždyt je to Patience. To bys jí neudělal"řekne Marian, ale jde vidět, že špatně potlačuje smích.
"Co by mi neudělal?"zeptám se překvapeně, ale v tu stejnou chvíli mě Drew popadne do nářuče a jde se mnou přímo do toho baru z kterého jsme teď vyšli.
"Pusť mě dolů"zapištím. Tvrdě mě pustí na židly a já stihnu nabrat ztracený dech. Potom ucítím něco, co mi pevně drží zápěstí. Šokovaně pohlédnu na provaz, který mi Drew zkušeně obtáčí kolem zápěstí.
"To si děláš srandu!"zavrčím naštvaně, ale on pouze uhne pohledem.
"Okamžitě mě rozvaž!"zavřísknu a otočím se na barmana, který pouze nezúčastněně uklízí něco na pultu.)
Skvělý. Prostě super. Ani nemám slov. Vážně by jsi to měla poslat někam do nakladatelství. O tobě se jistě budou děti učit za 100 let. Chudáci, přiděláváš jim práci.
Už to tu bylo hodněkrát a já se budu opakovat, ale jsem na tvojí knížce závislá. Kdy bude pokráčko? PLS co nejdřív.