close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

10./ NALEZNI SAMU SEBE 3.část

10. května 2007 v 19:40 | Lentilka |  Více než nic
"Drew tys o tom neměl vůbec nic vědět"řeknu tvrdě a otočím se, abych došla k autobusové zastávce. Oba si přede mě stoupnou a vypadají, jako by si mysleli, že jsem uplně blbá.
"Svolávač je nejmocnější upír, kterého znám. Není to jen tak někdo, je mocnější než většina upírů, které jsi potkala dohromady. Nemůžeš tam jenom tak nakráčeta říct- Čau, ty stará bačkoro, pozlobil jsi mojí kamarádku víš o tom? Mám s tebou nevyřízený účty- To prostě nějde! On je Někdo. On je upír s velkým U. Má to důvod, proč jí to udělal a nechtěj ho rozhněvat."řekne mi Marian a divoce přitom gestikuluje dlaněmi.

"Takže mi říkáš, že jí nemám pomoci?"zeptám se jí šokovaně. Překvapí mě šibalská jiskra v jejích očích.
"Ne, pouze ti naznačuji, že budeš potřebovat mojí pomoc, abys to udělala tiše a rychle"řekne pyšně a já se neubráním pobavenému úsměvu.
"Patience, ty ale nikam nepojedeš"řekne mi pobaveně Drew a já jenom v údivu otevřu pusu.
"Mariana je upírka, já jsem mocnější a zkušenější než jsi ty. Pojedeme my dva. Ty zůstaneš tady a budeš v bezpečí. Nechci slyšet nic jiného."řekne mi velitelsky a já nedokážu nic říct. Pouze vytírám bradou chodník.
"Jsem rád, že to chápeš."řekne mi povzbudivě Andrew a postrčí Marian kamsi do ulice.
"My dva pojedeme do toho města a ty jdi domů. Na motorce tam stejně budeme rychleji. Takže mi slib, že teď půjdeš domů" Zmůžu se pouze na to, že přivřu oči a zavrtím hlavou. To u Andrewa vyvolá povzdech a u Marian pobavené uchechtnutí.
"Drew, snad nechtěš udělat tamto, vždyt je to Patience. To bys jí neudělal"řekne Marian, ale jde vidět, že špatně potlačuje smích.
"Co by mi neudělal?"zeptám se překvapeně, ale v tu stejnou chvíli mě Drew popadne do nářuče a jde se mnou přímo do toho baru z kterého jsme teď vyšli.
"Pusť mě dolů"zapištím. Tvrdě mě pustí na židly a já stihnu nabrat ztracený dech. Potom ucítím něco, co mi pevně drží zápěstí. Šokovaně pohlédnu na provaz, který mi Drew zkušeně obtáčí kolem zápěstí.
"To si děláš srandu!"zavrčím naštvaně, ale on pouze uhne pohledem.
"Okamžitě mě rozvaž!"zavřísknu a otočím se na barmana, který pouze nezúčastněně uklízí něco na pultu. V tu chvíli mi Andrew sváže i nohy.
"Právě proto že je to ona"řekne omluvně směrem k Marianě.
"Patience, uklidni se. Nechci, abys tam jela a jsem ochotný ti v tom jakklovi zabránit."pronese ke mně a na barmana zavolá "Prosím tě, pohlídej jí, ať neuteče" Ten jenom přikývne a dál se zabývá něčím na pultu. Vytočeně zavřísknu, ale to už ti dva odcházejí z baru a mě tu nechávají svázanou. Jak dokážete ten stupidní barman jenom tak pracovat a mě tu nechá svázanou? Tohle nedává smysl, kdo by si nechal svázanou holku v baru od nějakýho kluka a byl takhle v klidu? Ledaže, ale to není možný! Andrew má známí všude nebo co? I v tomhle stupidním baru má právo mě nechat svázanou a odejít? Odejít udělat mojí práci? Zabránit mi v tom, co jsem slíbila udělat? To ale není fér!
Zavřu oči a pokusím se soustředit. Cítím ostré bušení v hlavě od všeho toho, co se za dnešek stalo. Bylo by skoro divný, abych vyvázla bez příčiny. Prohlédnu si prázdný lokál a nedostanu už žádnou naději na to, že by mi mohl někdo pomoci. Navíc sedím v tom blbým temným koutě. Hodím pohled po hodinách nad barem a zaplaví mě vlna vzteku, když zjistím, že mám pořád pět minut na to než odjede můj autobus. Baťoh leží na sedačce přede mnou. Ani se nepokusím se postavit. Se svázanýma nohama a při mé stabilitě by to dopadlo jedině tak, že bych si rozbila hlavu o stůl a skončila v nemocnici. Doháje, doháje!
Prohlédnu si stůl, není na něm nic, co by mi dokázalo pomoct, nic vůbec nic. Proč asi nemají na stole nůž nebo něco ostrýho? To je mi teda záhada. Můj zrak zůstane vyset na nedopité sklenici s vodou. Přejedu pohledem svoje ruce a zavřu oči. Po chvilce je znovu otevřu a nic se nezmění.
"Hloupá Patience, ty žádnou magickou moc nemáš!"zašyčím na sebe naštvaně a s pohledem upřeným na hodiny. Čtyři minuty. Zvládla jsem to předtím, tak proč né teď? Znovu zavřu oči. Bušení ve spáncích je hlasitější a bolestivější. Zadek nepříjemně tlačí. Kouř mě štípe v nose. Ucítím chladivou vodu ve své dlani. Zděšeně otevřu oči a uvidím pár kapek, které leží v mé dlani. Pomalu stačou dolů po prstech, které začnou nabírat průhledný tvar. Celá ruka mě studí a nepříjemně svědí. Zděšeně sleduji, jak se moje ruka mění ve vodu. Obě ruce, abych byla přesnější. Vody, která drží tvar a pořád se šíří dál. Teď už moje ruce pohltila, až k loktům. Provaz tiše spadne na zem a moje ruce se vrátí do své původní podoby. Panebože...
Rychle se skrčím a rozvážu i svoje nohy. Popadnu baťoh a zvednu se. Dvě minuty. Barman mě spatří a jenom nevěřícně otevře pusu. Shýbne se k něčemu na pultu a já jsem pár rychlými kroky u něj. Zvedá k ústům mobil, ale já jen s omluvným úsměvem napřáhnu pěst. Bez většího otálení ho praštím, až mi rukou projde pronikavé lupnutí kloubů a bolest. Nečinně se skácí k zemi a já položím jeho mobil na stejné místo jako předtím.
"Promiň"řeknu tiše a vyběhnu z lokálu. Minuta...
Posadím se do měkké sedačky a dveře se zavřou. Sípavě se nadechnu. Dneska jsme zaběhla svůj osobní rekort, alespoň tohle je světlá stránka celé věci. Autobus se rozjede a já se ulehčeně natáhnu a zavřu oči. Voda, která jde za svým cílem. Podemílá si cestu a nic jí nezastaví. Možná jenom kámen na který by mohla narazit, ale i u něj se může stát, že ho prostě odrazí z cesty. Když nevyjde tohle obejde ho jako všechno, co jí stálo v cestě. Voda, která si jde za svým cílem. Jsem já taky taková voda?
Nepodaří se mi usnout, dokážu jenom zamhouřit oči, ale nečeká mě klid. Když autobus zastaví překvapeně sebou trhnu. Překvapí mě vlna strachu, když moje noha dopadne na tvrdý a studený beton. Teprve tady poznám to k čemu jsem se odhodlala.Porsche mi popsala cestu dokonale. Netuším, jak to pro ní musela být obtížné, ale na tónu jejího hlasu jsem nepoznala jedinou emoci. Muselo to pro ní být nesnesitelné. Šla jsem tichou nocí a snažila se nemyslet na to, že jsem ve městě, kde sídli Svolávač. Porsche o něm mluvila jako by to byl nikdo, ale tady už nedokázala skrýt náznaky strachu a nenávisti. Možná byla dobrá, ale ne zase tak dobrá. On jí způsobil strašlivé utrpení, třeba dokázala mluvit o tom, kde je pohřbená bez stopy lítosti, ale u něj už byl znát strach. Toho jsem se děsila. Kdyby mi dala najevo, že je to nikdo možná bych byla klidnější, ale takhle jsem se bála. Směřovala jsem na hřbitov. K místu, kde byla pohřbená. Všechno tady se zdálo podivně temnější. Nedokázala jsme uhodnout jeslti za to může moje představivost nebo to tak skutečně je. Vcelku mi to bylo i jedno. Už teď jsem se těšila, až pojedu domů a to jsem tu byla nepatrnou chvilku.
Přivítala mě velký kovová vrata a nechutné ticho. Jít o půlnoci na hřbitov by pro někoho mohlo být děsivé, ale já na duchy nevěřila. Teda ne na jejich hmotné těla. Ráda bych nevěřila i na duše, ale jeslti jsem se teď snažila jednu zachránit dala bych se nazývat za pěkně ujetou holku. Když někoho posloucháte, chcete mu pomoci a on je duše ztracená v čase, bylo by nemístné tvrdit, že na duše nevěříte. Už jen pro to, že ty "duše" vám lehce vydí do hlavy. Nepatrně jsem je otevřela a ony hlasitě zaprotestovaly. Přikrčila jsem se a co nejrychleji se prosmýkla na druhou stranu. Když jsem uslyšela tiché kroky jediné, oc mě napadlo bylo skočit za nejbližší náhrobek. Potom jsem ho spatřila. Byla tma, ale měsíc svítil krásně na cestu a stejně jsem měla pocit jako by si s sebou nesl nějako uenviditelnou auru. Cítila jsem ho v každém z konečků prstů. Cítila jsem i bublající vztek. On mě svázal a nechal mě tam! Možná měl pravdu, že tohle bylo nebezpečné, ale stejně neměl právo svázat mě!
Hned za Andrewem se v závěsu objevila Marian. Oba se rozhlédli a v tu chvíli kousek ode mě zamňoukala kočka a pomalu k nim šla. Slyšela jsme Marianin tichý smích.
(10./ NALEZNI SAMU SEBE 4.část

"Já mám za nehtama hlínu!"řekne obviňujícím tónem Marian.
"Proč já si s sebou bral ženskou? Měl jsem tě taky svázat!"hořekuje dál Drew.
"Možná bys jí sám vykopal, ale dál už by si zmohl velký NIC!"šňafne na něj podrážděně.
"Ty bys zase to svoje harikibariky nemohla provádět u šutru, ale potřebuješ jí k tomu mít venku!"přihodí dál Andrew. Neubráním se pobavenýmu uchechtnutí. Oni jsou na hřvitově a přitom taklhe...
"Hlavně to nepouštěj!"zavrčí podrážděně na Marian a já nepatrně vykouknu, abych spatřila, co dělají. Vyrazí mi dech, když spatřím, jak jdou do kamenného domečku a každý v jedné ruce podpírá rakev. Myslela jsem, že na to budu připravená, ale už jen pohled na to mi vyrazí dech.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anefkaa anefkaa | Web | 10. května 2007 v 20:33 | Reagovat

Dost,dost,dost hustý....

2 Kate Kate | 10. května 2007 v 21:50 | Reagovat

mno to teda.......paráda je slabý slovo....

3 Angela Angela | 10. května 2007 v 21:54 | Reagovat

Pokračování prosím, prosím. Přece nás tu chudáky nemůžeš trápit.

4 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 10. května 2007 v 23:52 | Reagovat

UWAU....že se divím, jednička jako vždy. Jsem na hadry, ty vykládej něco o tom, že ti dochází nápady.....nádhera. Jenom dotázek, jak si myslíš, že po tomhle nářezu usnu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama