close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

10./ NALEZNI SAMU SEBE 4.část

11. května 2007 v 22:49 | Lentilka |  Více než nic
"Drew, hned plašíš a přitom se tu potuluje jenom toulavá kočka. Nech to prosím tě být a pojď"řekne mu vesele a zatáhne ho za paži.
"Marian, snad si nemyslíš, že to udělala kočka?"zeptá se jí Andrew a vypadá, že by byl milionkrát raději někde jinde. Nedivím se mu.
"Byla to ona, vždyt vidíš tu malinkou díru v bráně, tou by se nikdo neprotáhl. Tak pojď už, máme práci!"řekne mu vesele a postrčí ho po kamenité cestičce dál do tmy. Možná mám štěstí. Tý kočce bych měla poděkovat. Marian upře oči do místa, kde se krčím a na tvář jí vklouzne šibalský úsměv. Sakra. Tahle holka ví o každým šustnutí kolem ní. Nebo jsem já takový střevo? Sázím na druhou možnost. Otočí se a zmizí dál na cestičce. Aspoň je fajn, že mě nepráskla. Už to vidím, jak by mě Andrew posadil na autobus zpátky nebo mě znovu svázal a tentokrát ještě někde zamkl. Díky, o tohle nestojím.

Pomalu se začnu plížt podél náhrobků, až k místu odkud slyším jejich hlasy. Na to, že jsou na hřbitově se nechovají zrovna uctivě.
"Já mám za nehtama hlínu!"řekne obviňujícím tónem Marian.
"Proč já si s sebou bral ženskou? Měl jsem tě taky svázat!"hořekuje dál Drew.
"Možná bys jí sám vykopal, ale dál už by si zmohl velký NIC!"šňafne na něj podrážděně.
"Ty bys zase to svoje harikibariky nemohla provádět u šutru, ale potřebuješ jí k tomu mít venku!"přihodí dál Andrew. Neubráním se pobavenýmu uchechtnutí. Oni jsou na hřvitově a přitom taklhe...
"Hlavně to nepouštěj!"zavrčí podrážděně na Marian a já nepatrně vykouknu, abych spatřila, co dělají. Vyrazí mi dech, když spatřím, jak jdou do kamenného domečku a každý v jedné ruce podpírá rakev. Myslela jsem, že na to budu připravená, ale už jen pohled na to mi vyrazí dech. S hlasitou ranou dopadne na kamenný stůl nebo co to vůbec je a Marian zkušeně kolem rozsvítí svíčky. Pomalu se připlížím blíž. Dostanu se až ke vchodu do malinkého výklenku, který je celý zahalený ve tmě. Splynu s tmou a hledím na to, co provádějí. Najednou se mi zdá Andrew jako světec. Kdybych radši zůstala svázaná mohla jsem být v klidu. Tohle mě teď asi bude strašit ve snech. Oba pomalu chytí víku rakve a posunou ho. To s ohlušující ránou dopadne na zem. Přivřu oči a poslouchám, co se bude dít. Když mě obklopí ticho pootevřu oči a spatřím, jak se oba naklánějí nad rakví a mají pootevřené ústa v němém úžasu. Vykloním se ze svého úkrytu a nepatrně se nadzvednu na špičkách. Jsou ode mě necelý metr, ale i tak můžu vdět to, co bylo skryto v rakvi. Leží tam v rakvi a na tváři má výraz dokonalého klidu. Je to takový klid, že je snad nemožné s ním umřít, ale ona ho má vtesaný do obličeje na kterém jí hraje nepatrný úsměv jako by odešla s obrázkem něčeho překrásného. Tmavě hnědé vlasy se jí vlní podél obličeje až na ramena a tvář má dokonale jemnou a světlou. Bílé šaty až k nohám splývají a září čistotou. Najednou mi přijde nemyslitelné, aby tahle dívka před svou smrtí odešla pomlácená. Ona vypadá jako obrázek samotné nevinosti a čistoty. Nikde si nevšimnu ani nepatrné odřeniny ani ničeho podobného. A potom mě to uhodí. Proč vypadá takhle živě i když už leží čtyři měsíce v rakvi? Možná trochu přeháním, ale neměla by na ní ta smrt být vidět, alespoň trochu? Vždyť vypadá jako by měla každou chvíli vyskočit a probudit se z toho tvrdého spánku. Nechce se mi věřit, že ona má být mrtvá.
"Andrew, vidíš to taky?"zašeptá šokovaně Marian a mě vytrhne z přemýšlení.
"Ona vypadá tak..."řekne nevěřícně Andrew a mě zaplní vlna žárlivost. Možná nemá proč, ale koho by nepopudilo, že ta holka je po smrti a vypadá ještě líp než většina lidí jako živých?
"Živě"doplní ho tiše Marian.
Až teď si všimnu, že má v ruce podivný kožený váček. Snad nechce čarovat? Andrew odstoupí do stínu a stojí těsně kousek ode mě. Jeho oči jsou pořád upřené na Porsche, takže se ani nenamáhám skrýt do stínu. Vypadá to jako by jí byl dočista okouzlený. Naprosto a dokonale. Marian vyloví nějaké bylinky a rozhodí je kolem jejího těla. Nakonec si všimnu malého přívěsku s modrým křišťálem na konci. Opatrně jí ho položí na vlasy a křišťál jí vklidu spočine na čele. Marian si stoupne před její hlavu a něco tiše zašeptá. V tu chvíli ucítím jako by mě chytla neviditelná síla a polila mě ledovou sprchou. Chci vykřiknout, ale z mých úst nic nevyjde. Marian zavře oči a začne potichu mluvit. Nerozumím jejím slovům, jsou tiché, mumlavé a znějí jako by cizí řeč. S každým jejím slovem ale přichází silnější a silnější ochablost. Nedokážu nic říci natož se pohnout. Nevím co dělá, ale mám pocit, že tady něco bude špatně.
Nad tělem Porsche se objeví modrá průsvitná záře a já mám pocit jako by se ke mně znovu snažila promluvit. Tentokrát jí ale neslyším. Marian domluví a skloní ruce. Modrá záře prudce ztmavne. Tohle bude její duše! Ale místo toho aby se přenesla k sobě do těla zamíří ke mně a jako blesk projede mím tělem, až bolestně vykřiknu. Potom všechno pohltí tma. Poslední věc, co vidím je jak se Andrew vyděšeně otočí a zachytí mě do náruče. Než odejdu tak vidím jeho oči plné zděšení, ale už jen to, že mě drží v náruči mi stačí, abych na tváři měla nepatrný úsměv. Už chápu, proč odešla tak klidná.
(10./ NALEZNI SAMU SEBE 5.část
"Kdo jsi?"zeptám se a cuknu sebou když uslyším svůj hlas. Naprosto nezní jako můj.
"Patience, co to proboha vyvádíš?"řekne ten kluk naštvaně a propaluje mě pohledem. Spustím ruce, které jsem měla bojovně před sebou podél těla.
"Patience?"zašeptám vyděšeným hlasem.
"Kdo je Patience?"zeptám se znovu.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 11. května 2007 v 23:02 | Reagovat

Do háje, Lentil, já se snad ještě naučím klít... Nažhavená sedám ke kompu, že je nové pokráčo a že konečně skončí můj stres a tůůůůdle... Zase jsem tam, kde jsem byla! Stává se ze mně nerudná protivná baba. Ach jo,bože píšeš fantasticky, vždycky mě dostaneš. Děkuju a promiň, to jenom moje nervy jsou na pochodu, tobě patří hold a dík (moje druhé já:"já chci nášup, já chci nášup, já chci nášup...). Jenom pevně věřím a doufám, že nás nebudeš dlouho napínat a přidáš další část co nejdřív, moc moc prosííím....

2 Kate Kate | 12. května 2007 v 15:37 | Reagovat

moje slovní zásoba je příliš malá, abych dokázala vyjádřit pocity, který mě teď zaplavily...... možná něco metzi vztekem, lítostí a nezkonalou touhou po pokračování..... si tyranka, Lentilko....a zatraceně dobrá.... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama