ŽIVOT DRUHÝCH
Porsche Jaimison
Konečně se znovu nadechnu. Je to tak dokonalý pocit, že mám chuť se rozbrečet. Jenom jsem ráda, že jsem nezapomněla jak se dýchá, to by mohl být problém. Ucítím neznámou vůni a podivné chvění po celém těle. Pomalu otevřu oči a vykřiknu. Hledím do překráných tmavých očích, které se nade mnou sklání a vyděšeně mě pozorují. Překvapí mě, jak rychle se vzpamatuji. Moje ruka vystřelí do vzduchu a já zaslechnu bolestivé zasyčení toho kluka. Praštila jsem ho do pusu a teď se mu ze rtu spustí pramínek krve. Překvapeně na mě hledí a dokonce už mě pustil a odstoupil ode mě. Chytrej. Hezkej.
"Kdo jsi?"zeptám se a cuknu sebou když uslyším svůj hlas. Naprosto nezní jako můj.
"Patience, co to proboha vyvádíš?"řekne ten kluk naštvaně a propaluje mě pohledem. Spustím ruce, které jsem měla bojovně před sebou podél těla.
"Patience?"zašeptám vyděšeným hlasem.
"Kdo je Patience?"zeptám se znovu.
Divná dívka s černýma rozházenýma vlasama se postaví po boku toho pěknýho kluka a lehce vyděšeně na mě zírá. On se na ní pouze otočí a když si všimnu plamínků ohně v jeho očích nepatrně vyjeknu.
"Marian?"zavrčí ten kluk podrážděně a vypadá, že nemá náladu na žerty.
"Hups"řekne jenom tiše a on se k ní otočí a vypadá skoro jako bůh pomsty. "Drew, uklidni se. To dáme do pořádku!"řekne tichým hlasem. Drew? Fajn, jmenujou se Drew a Marian. Člověk toho samotným odposlechem zjistí hodně.
"Hele Drew, Marian. Můžete mi vysvětlit o co tu sakra jde?"zeptám se dost hlasitě, aby si mě všimli a pomalu k nim přikročím. Oba se na mě otočí jako by mi to doopravdy chtěli vysvětlit, ale všichni se sehraně otočíme za vyděšeným jekotem.
Patience SanMarion
Otevřu oči a mám pocit jako by byli zavřené věky. Pohlédnu, kde to ležím. Něco pode mnou je příjemně měkké, ale cítím chlad, který mě obklopuje za všech stran. Pohlédnu do strany a zjistím, že kolem mě je dřevo. Otočím se na druhou stranu a dojde mi, kde ležím. Vyděšeně zaječím a posadím se prudce do sedu.
Otočím se a s úlevou spatřím Andrewa, který stojí kousek ode mě. Jeho tvář vypadá nádherně jenom trochu zmateně v záři svíček. Marion stojí hned vedle něj a pouze na mě s otevřenou pusou zírá. Co se to tady děje? Potom si všimnu dívky vedle nich. Není to ledajaká dívka. Právě se zaměřila na mojí tvář jako já na její. Ta dívka jsem já! Obě sehraně zaječíme. Andrew po ní skočí a zacpe jí pusu rukou, aby nebyla slyšet bůh ví kde. Mě nikdo pomáhat nemusím. V šoku se pokusím zvednou, ale moje nohy mě neunesou a já sebou s bolestným žuchnutím švihnu na podlahu, až zanaříkám. V tu chvíli se nade mnou sklání Marian a pomáhá mi na nohy. Když znovu spatřím svůj obličej šokovaně zapomenu dýchat.
"Tohle je můj obličej!"zavčím naštvaně a ukážu na sebe.
"Ty máš moje tělo!"vrátí mi to stejně dívka v mém těle.
"Patience?"zeptá se nejistě Andrew a přejede pohledem ze mě na moje tělo. Fakt hezký. Jenom zvednu naštvaně ruku a propálím ho naštvaným pohledem.
"Na mě nekoukej, já nekouzlil!"řekne na obranu Andrew a zvedne ruce do vzduchu na svojí obranu.
"Nesváděj to na mě, nechápu co se stalo!"ozve se hned Marian.
"Možná, jestli se Porsche v těle Pat snažila s ní dorozumět, tak si její duše vzpomínala pořád na její tělo a instinktivě si ho vybrala za nositele, když byla poblíž. Duše Patience zase přestoupila do nejbližšího volného těla. Tohle mi přijde jako nejlogičtější vysvětlení."vysvětlí nám Marian a nejistě přejíždí ze mě na Porsche.
"Vrať nás nějak zpátky!"zaprosí zoufale Porsche a upře smutný pohled na mě a svoje bývalé tělo.
Marian něco odpoví, ale já to nezaslechnu. Začne mi hučet v uších. Hlavou mi projede ostrá bolest. Pokusím se podívat se, co se to děje, ale všichni kolem mě začnou tmavnou a mizet.
"Lidi, já myslím"zašeptám tiše, ale pořád slyším jejich hlasy z velké dálky, jak se mezi sebou dohadují "že omdlím"dořeknu tiše a nohy se pode mnou zlomí.
"Tohle tělo nebylo funkční čtyři měsíce, nemůžete se divit, že omdlela. Za chvíli by se měla vzpamatovat."
"Marian, jestli se jí stane něco vážnýho tak to odskáčeš ty, je ti to doufám jasný!"
"Prosím vás, nechte toho. Myslím, že už se probouzí. Mám nápad, kdo by nám mohl pomoci."
Dohadují se nade mnou a já konečně otevřu oči. Všichni se nade mnou sklání a zkoumavě na mě hledí. Je to zajímavé střetnou se se svýma očima, vlastně bývalýma. Jak teď teda vlastně vypadám? Ne, dost.
"Kdo by nám mohl pomoci?"zašeptám chraplavým hlasem a pomalu se posadím.
"Můj kamarád Matt"řekne Porsche a v očích se jí blýskne jiskřička radosti.
Dojdeme k temnému paneláku a Porsche vejde dovnitř jako by tady odjakživa bydlela. Kdyby nemusela čekat na ty pomalejší, respektivě mě, vyskákala by schody po třech. Když jí tak pozoruji začínám se o svoje tělo bát. Já jsem o něj nikdy moc nedbala, ale moje tělo je prostě moje tělo. Zaslechnu prudké zabušení. Zvednu hlavu a s potěšením zjistím, že u toho kamaráda zřejmě jsme, protože Porsche nedočkavě přešlapuje a buší do dveří jak hluchej do vrat. Když se po nás otočí uvidím v jejích očích strach. Čeho se bojí? Třeba prostě není doma, já si ale chci konečně sednout a napít.
"Promiň mi to"zašeptá Porsche a loktem prudce praští do kliky, které zaskřípe a něco ve dveřích cvakne. S otevřenou pusou všichni tři zíráme, jak se dveře pomalu otevřou.
"Jak?"dostane za sebe jako první Marian.
"Můj učitel byl polda"řekne klidně Porsche a pokrčí rameny. Potom už se dál nezdržuje a vejde dovnitř. Jdu hned za ní. Byt se zdá být uklizený a hlavně prázdný. Všude je tma a relativní klid.
"Nezdá se vám"začne tiše Porsche "že se tady stalo něco divnýho?"doplním jí vzápětí a rozhlédnu se prostorné místnosti.
Pokračuji dál za Porsche do chodby, když do ní najednou prudce vrazím. Zakymácím se a chci se na ní naštvaně obořit, proč tu zastavuje, ale v tu chvíli mě upoutá to samé co jí. Podivná tmavá šmouha na stěně. Přijdu blíž a poznám, co to je. Nepatrné puklina ve stěne by mohla znamenat, že na ní dopadlo něco těžkého, krev na té puklině znamená, že to bylo něco živého. Někdo. Přestože byt vypadá v pořádku, najednou si všimnu nepatrých znaků souboje nebo něčeho podobného. Všech na prvních pohled tak viditelných znaků si všimnu, až teď. Otočím se na Porshce a v jejích očích spatřím vyděšení, ale i něco jiného. Zuřivost?
Lentil, já už nebudu nadávat, nebudu škemrat, nebudu protivná, ale prosííííímmm... dej tu pokráčo......... kdo to má vydržet?
Hele, jsem dědeček Hříbeček, splním ti přání.....ale nechci buchty!