close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

10./ NALEZNI SAMU SEBE 6.část

14. května 2007 v 14:33 | Lentilka |  Více než nic
Ucítím letmý dotyk na mém rameni. Prudce se otočím a koukám se přímo do pohádkových očích Andrewa. Opatrně, aby si ničeho nevšiml skryji prasklinu za mnou a pokusím se o opatrný úsměv. Zarazí mě, když nic neříká. Pouze hledí na moje oči, ale ani tak nvypadá, že by byl myšlenkama někde dole u nás, ale spíš někde vysoko ve vzduchu. Zvědavě pozvednu obočí a Drew se vrátí zpátky.

"Promiň, to tvoje oči. Nejsem tak úplně tvoje, ale nepochopím, proč nevypadají cize. Tvůj obličej, všechno není tvoje a vlastně ani barva očí, ale oči jsou ve svojí podstatě pořád stejné. Mám pocit, jako by na mě koukali ty samé, co vždycky. Jako by se vůbec nezměnili."řekne překvapeně a já se nepatrně usměji. Tohle je hezký šlyšet. Jsem v jiném těle, jiné podobě, ale on mě v mých očích pořád vidí stejnou. Prudce zavrtí hlavou jako by se snažil z něčeho vzpamatovat.
"Přišel jsem vám jenom říct, že Marian je strašně neklidná. Něco tady cítí. Počkejte tady, my se půjdeme projít kolem domu. Kdyby něco, křičte Marian vás uslyší. Pořád budeme na doslech. Takže holky, z plných plic, kdyby něco."řekne pobaveně Andrew. Otočí se a zmizí v chodbě. Zahlédnu ve dveřích mizet i Marianinu hlavu a potom se jenom otočím k Porsche. Její pohled je napjatý a když zaslechne bouchnutí dveří trhne sebou. Potom se jí oči nepatrně rozšíří a přejede pohledem na mě.
"Patience, vím, že mě musíš mít pokrk, ale já musím odejít. Ty tady zůstaneš a počkáš dokud se nevrátí. Vím, že máme vyměněná těla, ale já se vrátím. Doufám."řekne sklesle, ale v očích jí hrají bojovné jiskřičky. Jenom v němém úžasu otevřu pusu.
"Zůstaň tu a počkej dokud se nevrátí. Oni by mě nepustili. Na to abych věděla tohle, je nemusím znát moc dlouho."řekne s úsměvem.
"Kam chceš jít?"dostanu ze sebe šokovaně.
"Vidíš tu krev? Měla jsem kluka a byl moc dobrej. Až moc. Měl taky jednu schopnost, proto ho chtěl sám Svolávač. Chtěla jsem mu pomoci a nakonec jsem se Svolávačem uzavřela dohodu. Opustím Matta a on ho nechá být. V tu dobu jsem ještě nechápala, že má se mnou Svolávač další umysly, ale do té doby byl Matt v bezepčí. Když jsem odešla byl v pořádku. Když jsem se s ním snažila na začátku toho spojit, věděla jsem, že je v pořádku. Potom už jsme se o to nesnažila. On ho dostal. Svolávač má Matthewa. Nemůžu čekat. Svolávač porušil dohodu, takže ani já už nemusím dodržovat její pravidla. Můžu sejmout jakýhokoliv upíra, co potkám. Ale Ty tady zůstaneš."řekne mi tvrdým tónem a přehodí přes sebe mikinu. Udělá pár kroků a potom se na mě otočí. Andrew měl pravdu. V jejích očích vidím mojí barvu, barvu očí, kterou jsme měla, ale nejsou to moje oči. Čtu v nich odhodlání a sílu, něco úplně jiného než jsem já. Stejná barva očí, ale v podstatě jsme naprosto rozdílné.
"Porsche, jsi blázen."dostanu ze sebe naštvaně. Jenom se jí povytáhnou koutky úst nahoru a odvrátí pohled.
"Proto půjdu s tebou."dodám s úšklebkem. Střetne se pohledem s jejím a vidím v nich překvapení i šok.
"Ty půjdeš se mnou?"řekne jako by nevěděla, co ty slova znamenají.
"Já půjdu s tebou. Musím si ohlídat svoje tělo, mohla bys mi ho zničit."řeknu jí s úsměvem an rtech.
"Patience, nebuď blázen. Tohle je moje věc."řekne pořád překvapeně.
"A moje tělo"dodám.
"Nechci, abys se mnou šla. Je to nebezpečný."řekne smutně. Dojdu k ní a postrčím jí ke dveřím.
"Dostaň nás nepozorovaně ven, neviditelná duše"řeknu jí sarkasticky. Zakroutí očima a s tichým povzdechem začne pomalu scházet schody dolů do patra. Když před sebou uvidím hlavní vchod šoupne mě do temné uličky a ukáže mi zadní vchod. Malé, zaprášené dveře. Mám chuť hvízdnout nahlas, ale to, že se snažím prchnout před Andrewem a Marian mi to nedovolí. Špatné svědomí zaženu do nejtemnějšího rohu svého vědomí.
Dostaneme se tiše z paneláku a ještě rychleji se ocitneme o ulici dál. S Porsche si doopravdy připadám, jak bankovní lupič, který prchá před policií. Dobrý ale je, že nemají téměř žádnou šanci nás chytit. Porsche se zdá jako by přesně věděla, co dělat a jak se chovat. Nasadí ostrou chůzi a je na jí vědět, že přesně ví, kam míří.
"Ty víš, kde budou?"zeptám se překvapeně.
"Tam, kde mi vzali duši. V jeho sídle. Musejí tam být."řekne klidně.
"Hele ten Drew, ty s ním chodíš?"zeptá se mě a já si všimnu, že jí cukají koutky.
"No tak se to nedá říct."odpovím jí nejistě.
"Docela mě vyděsila, když jsme viděla, jak mu v očích běhaly ty plamínky. Ale zdá se jistý si sám sebou. To je dobře. Doufej, že tě půjdu zachránit nebo že ne. Doufej, podle situace v který budeme."řekne mi pobaveně.
"Proč by mě chodil zachraňovat?"zeptám se vesele a zvednu oči v sloup.
"Bylo na něm vidět, že kdyby ti někdo chtěl něco udělat, tak ho sám spálí pohledem na místě. Docela se bojím, co mi provede, až zjistí, kam jsem tě vzala."řekne mi lehce provinile i pobaveně.
Jenom zakroutím hlavou a dál mlčíme. Netuším, jak dlouho jdeme, ale museli jsme ujít pěkný kus cesty. Když vejdeme do lesní cesta lehce znejistím, ale pořád se držím vedle Porsche. Všimnu si, že každou chvíli víc a víc zatíná pěsti. Vztekem, strachem nebo čím? Po chvíli chlze se před námi rozestoupí dlouhé křoví. Porsche jím proleze a když se tím proškrábu za ní jenom otevřu pusu v němém úžasu. Přede mnou stojí obrovská temná vilka.
(10./ NALEZNI SAMU SEBE 7.část
Vylezu zpoza závěsu a otočím se ke dveřím do temného podzemí, které mě zavede ven. Než se ale stačím dotknout kliky překvapí mě náhlá husina po celém těle.
"Madam?"ozve se za mnou hrubý hlas.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anefkaa anefkaa | Web | 14. května 2007 v 15:02 | Reagovat

AAAA,to je tak hustý!!Oni dvě jsou prostě špica dvojka!A co udělali chudinkovi Mattovi?

2 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 14. května 2007 v 16:03 | Reagovat

Klid, Yanniesse, to chce klid, zhluboka dýchej, ták pěkně nádech a výdech, nádech a výdech..... to bude dobrý, uvidíš, tak ještě jednou nádech a výdech a teď můžeš mluvit, teda psát.

Ale co? Že sice beru, že to je klidová část? Taková, ve který ve filmech hraje tišší hudba, která konci nabírá na síle, dramatičnosti, údernosti? Jenom proto, že končí procházka růžovou zahradou a přichází "Le grande finale"? Ale co mám dělat s napětím? S mým napětím? Oči vsáklé v monitoru, jako by mohly mohly vidět něco víc než písmena, jako by je mohly sledovat skutečně? Teď! Teď to příjde, teď se objeví...

Nic, Lentil, nedá se svítit. Musím přiznat, že máš perfektní smysl pro dramatičnost. Umíš fantasticky nadávkovat napětí od kapičky po plnou dávku. Udržuješ člověka v napětí i v klidové části a donutíš ho (to zní škaredě) dokážeš přimět člověka, aby zapomněl dýchat, mrkat, prostě cokoliv a, jak dávní námořníci podlehli  Sirénám, podlehl kouzlu příběhu. A ještě se mu to líbí. Moc díky, Lentil, je to nádhera. Sice nevím, jak to přečkám do dalšího pokračování, ale už se těším.

3 Kaname Kaname | Web | 15. května 2007 v 13:53 | Reagovat

Tys Essenci napsal, že když čteš co napíše, je to jako bys to přímo viděla, byla tou postavou. Ale to samé děláš i ty.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama