close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

10./ NALEZNI SAMU SEBE 8.část

17. května 2007 v 14:56 | Lentilka |  Více než nic
Porsche Jaimison
Uvidím její vyděšený pohled. Chci se k ní vrátit, ale zarazí mě kroky poblíž nás. V jejích očích vyčtu zděšení, ale i odhodlání. Jediným pohledem mi dá najevo, že mám jít dál. Věnuji jí poslední povzbudivý pohled a ztratím se ve dveřích. Potom se za ní vrátím. Projdu temnou chodbou a jdu po malých schodech pořád níž a níž. S každým přibývajícím metrem se mě zmocňuej stále větší strach. Ne o sebe, ale o něj. Konečně mi cestu alespoň lehce ozáří pochodeň, která vysí na stěně. Uvidím dlouhé mříže a na místě se zastavím. Nikdo je nehlídá? Počkám a když se nikde nic nepohne rozejdu se dál. V prvních dveřích spatřím spát nějaké individum. Že by trest? Pokračuji dál a s každou prázdnou mříží se mě zmocňuje větší a větší panika. Matthew, kde jsi?
Konečně dojdu k poslednímu vězení a uvidím něco temného sedět v koutu. Zalomcuji dveřmi, ale ty se ani nepohnou. Zoufale zavrčím. Naštvaně se rozmácnu a kopnu do nich nohou. Staré železo povolí a s hlasitou ránou se skácí k zemi. Prosmýknu se dveřmi a přikleknu si na zem, abych spatřila, kdo to je. Vím to ještě dřív než ho pořádně uvidím. Oči se mi zalijí slzami. Našla jsem ho. Pohladím ho po tváři a jeho víčka se zatřesou.

"Porsche?"zašeptá tichým chraplavým hlasem. Překryji si dlaní ústa, abych se vztekem a štěstím nerozkřičela nahlas. Teď si všimnu i toho, že jeho ruce jsou svázané k sobě dlouhým řetěznými pouty. Nad obočím má větší tržou ránu a po celém těle nespočet modřin a odřenin. Panebože.
"Chtěli mě dostat na svojí stranu, ale já jsem nepovolil. Nechtěl jsem, už jenom pro tebe. Pro tvojí památku jsem chtěl zůstat ten dobrý. Věděl jsem, že za mnou přijdeš. Věděl jsem, že v těch snech jsi mě volala k sobě. Chtěla jsi, abych za tebou přišel. Teď to chápu. Nechtěli mi dovolit zemřít, ale já to zvládl. Zvládl jsem to proto, abych se setkal s tebou. Volala jsi mě a já neslyšel. Teď můžeme být spolu."řekne a na jeho tváři se objeví úsměv. Jeho oči jsou pořád zavřené.
"Matthew, ty nejsi mrtvý."zašeptám. Jeho úsměv povadne a pomalu otevře oči. Nechápavě na mě pohlédne a trhne sebou dozadu. Rozhlédne se kolem sebe a potom nechápavě pohlédne na mě.
"Porsche?"zašeptá bolestně a v jeho očích se zračí bolest, nepochopení i zničující smutek. Moej oči přetečou a z úst vyjde pobavené uchichtnutí.
Skočím mu kolem krku jako dítě, které je znovu v bezepčí.
"Matthew"zašeptám tiše přes slzy. Cítím, jak pořád nechápavě sedí a asi mu nedochází, kdo ta podivná šílená holka je. Skočila mu kolem krku a brečí. Nechápe. Pomalu mě od sebe odtáhne a podívá se do mích očí. Nevím, co v nich spatří, ale v další chvíli si mě k sobě znovu přitáhne. Kdyby mě nepoznal teď tak mi to bude jedno. Hlavní je, že mě poznal ještě než mě uviděl. Podoba může zmást, ale když mě poznal jenom z jednoho dotyku? Poznal mě a myslel, že umřel. Já jsem byla mrtvá, ale jsem zpátky. Oba jsme tady. On mě poznal. Teď mě poznal znovu z pohledu do mých očích. Nedokážu se uklidnit. Z mých očí se pořád valí vlna slz a nechtějí přestat.
"Porsche, co se to stalo?"zašeptá tiše Matthew a něžně mě pohladí po vlasech.
"Jak jsi se dostala zpátky?"ptá se dál zmateně.
"Tiše"zašeptám do ticha a zavřu oči.
Patience SanMarion
Uvidím ho nad sebou. Klaní se jako socha pomsty a nenávisti. Jeho oči jsou temné a děsivé. Chvíli nechápu, co se stalo, ale potom mi to dojde. To proč na něj koukám jako ryba pod vodou. Znovu se mi povedlo to, co už párkrát. Rozplynout se. Voda ve fontáně je příjemně teplá a cítím kapky deště jako by mě hladili po tvářích. Prudce praští rukou do vody, až se celá zatřesu a něco naštvaně řekne. Neslyším ho, v tu samou chvíli, kdy otevřu pusu se ozve hrom.
Rozhlédne se kolem sebe a potom se vytočeně otočí a odejde z deště. Zřejmě mu došlo, že mě tady nenajde. Možná mě půjde hledat jinam. Hlavně ať odejde. Na ničem jiném teď nezáleží. Hlavně ať je pryč. Cítím se jako by všechny moje části byli volné a rozptýlené kolem mě. Mám naprostý pocit svobody. Nejdřív mě napadne, že bych tu taklhe mohla zůsta pořád, ale potom ten pocit zaženu. Nesmím tu zůstat, musím pryč. Teď už mi dochází i úskalí mojí moci. Můžu se přeměnit ve vodu, ale nesmím se jí poddat. Nesmím se ponořit do toho pocitu, který je teď všude kolem mě. Nesmím podlehnout té svobodě, která se mi nabízí. Nesmím.
Vymažu z hlavy ten pocit, který mi voda dává a začnu se soustředit na svojí lidskou podobu. Na svojí nepravou lidskou podobu. Pomalu cítím, jak moje ruce dostávají tvar. Stojím ve vodě a celé moje těle je průhledné. Pomalu dostává svůj tvar a znovu cítím mokré kapky, které na mě utočí a celou mě máčí. Přelezu okraj fontány a moje promočené boty plesknou o kamenou podlahu. Na tvář mi vyskočí potěšený úsměv. Já jsem mu utekla. Dokázala jsem ho zmást. Tahle schopnost bude v něčem taky výhodná. S potěšením zjistím, že přestalo pršet. Mraky rychle ustupují. Vzduch venku je mrazivý a prolévá se mi až do kostí. Nejistě se zatřesu a rozhlédnu se po temném nádvoří. Vilka je vysoká a upřostřed ní je tohle malinké, kulaté návoří s fontánou. Kdybych tu nebyla za těhlech okolností, žřejmě bych se nad tím zařízením doopravdy rozplývala. Nadechnu se a udělám krok k prvním dveřím přede mnou. Potřebuji se odsud dostat. Hned.
Moje noha dopadne na kamenou zem a podlomí se. Pomalu klesnu na kolena a cítím prudkou bolest v hlavě. Začne se šířit do celého těla a zatmí se mi před očima. Rozkašlu se dávyvým kašlem. Dám si ruku před pusu a vyděšeně hledím, jak mi na ní uplněla krev. Otřu si koutky úst a doopravdy vykašlávám krev. Panebože. Tma před očima se rozšíří. Bolest pomalu ustoupí a já ucítím, jak jsem dopadla na zem. Umírám? Je moje poslední myšlenka než ztratím vědomí.
Porsche Jaimison
Společně se vyhrabeme z odporného vězení. Když otevřu dveře poznám, že něco není v pořádku. Nad naší hlavou slyším vzrušené vlasy jako by se někdo hádal. Hlasitý dupot nohou a všude je cítít spěch. Podepřu Matthewa a přeběhneme do dveří, které vedou ven. Jistě projdu podzemím a vyjdu na svěží vzduch. Ani jsem nepostřehla, že pršelo. Zem je nasáklá vodou a vzduch je čistý a svěží. Mraky se po obloze honí a teď už se v nich protrhla díra a jde vydět pár hvězd. Posadím Matthewa vedle nějakého stromu a oddechnu si, že alespoň on už je odtamtud pryč. Teď musím najít Patience. Zaslechnu ze sebou prasknout větvev. Prudce se otočím a téměř vrazím do toho kluka, Drewa? Už chci otevřít pusu a vynadat mu, že se tu taklhe plíží a co tu vlastně dělá, ale jeho pohled mě umlčí. V očích mu planou jiskry ohně. Když uvidí můj obličej a pohlédne do mých očí v jeho dlaních se vytvoří dva plameny, které ozáří mojí tvář. Potlačím výkřik a jenom ucouvnu dozádu.
"Dost!"ozve se za mnou tiše. Andrew jenom pobouřeně pohlédne za moje záda, ale v jeho dlaních pořád tančí plameny.
"Dost! Uhas to!"ozve se znovu, tišeji, ale tak nějak naléhavěji. Plamínky začnou pomalu skomírat a Andrew spustí ruce podél těla. Když to udělá v jeho obličeji si přečtu překvapený výraz jako by nechápal proč to udělal. Já jsem věděla. Vedle mě se postavil Matthew a jeho oči slabě světélkovali.
"Kde je? Kdes jí nechala?"vyjede na mě ostře. Uhnu pohledem.
"Ztratila se mi. Poslala mě dál a někam zmizela. Teď jsem se pro ní chtěla vrátit."řeknu na svojí obhajobu, ale Drew mě jenom propálí naštvaným pohledem a otočí se ke mně zády.
"Počkej, já půjdu s tebou!"zastavím ho pobouřeně.
"Ne, tys toho napáchala už dost a k tomu radši zůstaň tady s tímhle."řekne vytočeně a pohledem zajede k Mattovi. Chvíli se navzájem měří pohledem a potom se Andrew otočí k domu a ze stínu se po jeho boku zařadí Marian.
Naštvaně zamručím, ale mlčím.
(10./ NALEZNI SAMU SEBE 9.část
"Nic, budeš v pořádku. Brzy."zašeptám a vezmu jí do náruče jako bych jí chtěl ukolébat ke spánku.
"Marian, vysvětli mi, co s ní je!"zavrčím na ní a ona po mě hodí jenom roztřesený pohled.
"Mám pocit, že použila svojí schopnost. To s tou vodou, jak mi vyprávěla. Tohle tělo ale zřejmě není určeno pro něco takového. Takže začelo odmítat její duši a její podstatu. Není stavěné na to aby se proměnilo ve vodu. To tělo jí prostě odmítá. Kdyby to nepoužila zřejmě by se nic nestalo, ale takhle. Snaží se jí vypudit pryč."zašeptá vyděšeně a hledí na její bílou tvář.
"Takže co jí je? Co mám dělat?"zeptám se naštvaně a upřu pohled na Patience a její oči. Hledí na mě vesele jako by nevěděla, co se okolo děje. Vypadá štastná, že mě vidí.
"Andrew, ona umírá a já nevím, co mám dělat."řekne mi rozčíleně.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš Více než nic?

Ano!

Komentáře

1 Angela Angela | Web | 17. května 2007 v 20:10 | Reagovat

Já chci pokračování. Nemůžu se dočkat jak to dopadne. Snad dobře, nechci, aby někdo zemřel. I když ty si to určitě uděláš podle svého, určitě to bude super, i kdyby umřeli všichni =).

Kdy se plánuješ dát pokračování??

2 Angela Angela | Web | 17. května 2007 v 20:14 | Reagovat

Jenom tě prosím, ať neumře Patience. Za celý ten příběh mi přirostala nejvíce k srdci.

3 Lentilka Lentilka | 17. května 2007 v 20:16 | Reagovat

Pokračování doufám zítra...:)

4 Angela Angela | Web | 17. května 2007 v 20:29 | Reagovat

Huráááá tak brzo. A bude jím ta kapitola končit nebo ne? Já vím, jsem moc zvědavá:D

5 Lentilka Lentilka | 17. května 2007 v 21:07 | Reagovat

tak to ještě s určitostí nevím...

6 Angela Angela | Web | 17. května 2007 v 21:51 | Reagovat

Dobrá, nechám tě tvořit. Ničím se nenech rušit=)

7 babarik babarik | E-mail | Web | 18. května 2007 v 6:37 | Reagovat

Bozee ja se ukamenuju..nekecam,ale ja tu od 1od rana ctu a ted sem docetla posledni napsanej dil..sem upa jak blazen..celou noc nespat!! Je to proste nadherny  jestli Patience umre tak se poseru fakt!! A smrdet neci ;) plls smutne koukam neumre ze ne????

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama