Andrew Ecolls
Jak mohla dovolit, aby šla s ní? Když už chtěla riskovat něčí život měla tam jít sama. Proč jí prostě nedokázala zastavit. Vím, že jestli se Patience rozhodla, že půjde musela být velice přesvědčivá. Ale to jí neomlouvá. Přimotá se sem, vezme Patience tělo a ještě jí zavede do lesa do nějakýho baráku. Jako třešničku na dort jí ani nehlídá! Patience musí pořád někdo hlídat. Ve městě jsem to mohl udělat sám, ale tady? Když se přede mnou obě vypaří bůh ví kam? Mám je jít hledat a zjistit, že má být v tom domě teď sama nebo ještě hůř s někým? Brzo se mi z toho rozskočí hlava.
"Marian, víš jak se tam dostat?"zeptám se tiše a jdu přímo za ní.
"Viděla jsem jak vyšli z toho otvoru, tím bychom se měli dostat také dovnitř. Nebylo tak těžké je vystopovat, myslím, že najdeme i Patience. Je to ale malý problém."řekne nervózně. Marian nikdy není nervózní. Možná je protivná, ale ne nervózní.
"Připletly jsme se do cesty jednomu nebezpečnýmu upírovi. Už jsme ti o něm jednou vyprávěla. Svolávač."řekne tiše a nepatrně se zatřese.
"Vždycky je tu vůdce, nechápu, co tě na něm tolik děsí."odbidu jí.
"Protože on mi může rozkazovat. Svolávač se mu neříká pro nic za nic. On je mocnějš než normální upír. Proto je taky dokáže ovládat. Bojím se, že mě vycítí a bude se snažit ovládnout. Když se někdo pokusí vzepřít a není dost silný, může ho to i zabít. Proto všem velí. On je v tomhle státě zřejmě nejmocnější."vysvětlí mi neochotně a vklouzne do temného otvoru.
"Budu se ale snažit, aby mě nevycítil."řekne rychle a naznačí mi tak, abych nic neříkal. Jistě mě provede temnou chodbou v které zažehnu menší plamen, abychom viděli na cestu.
"Už jí cítím"zašeptá překvapeně a otevře dveře, které vedou do dlouhé chodby.
"Vím přesně kde je"zašeptá rychle a rozběhen se chodbou. V jejích očích se objeví strach. Rozeběhnu se za ní. Zastaví se před skleněnými dveřmi, které vedou na nějaké kamenné nádvoří. Uprostřed stojí fontána. Pomalu je otevřu a vejdu dovnitř. Fouká studený vítr a všude tamnčí stíny.
"Tady někde je"zašeptá vyděšeně Marian.
Stoupnu si ke kamenné fontáně a rozhlédnu se. Nikde nic nevidím. Potom si všimnu temného stínu kousek od fontány. Všechno se ve mně sevře a cítím, jak se mi zrachlí tep. Panebože, ne. Přikleknu si k ní a vidím její nehybnou tváč. Vypadá jako by jenom spala.
"Marian!"zavrčím naštvaně a pohladím Patience po tváři. Její víčka se slabě zatřepotají a pootevře je.Marian se nad námi skloní a vyděšeně jí pozoruje.
"Andrew?"zašeptá tiše Patience a slabě se usměje.
"Jsem tady, jsem tady"zašeptám a přitáhnu jí k sobě.
"Co se mnou je?"zeptá se vyděšeně.
"Nic, budeš v pořádku. Brzy."zašeptám a vezmu jí do náruče jako bych jí chtěl ukolébat ke spánku.
"Marian, vysvětli mi, co s ní je!"zavrčím na ní a ona po mě hodí jenom roztřesený pohled.
"Mám pocit, že použila svojí schopnost. To s tou vodou, jak mi vyprávěla. Tohle tělo ale zřejmě není určeno pro něco takového. Takže začelo odmítat její duši a její podstatu. Není stavěné na to aby se proměnilo ve vodu. To tělo jí prostě odmítá. Kdyby to nepoužila zřejmě by se nic nestalo, ale takhle. Snaží se jí vypudit pryč."zašeptá vyděšeně a hledí na její bílou tvář.
"Takže co jí je? Co mám dělat?"zeptám se naštvaně a upřu pohled na Patience a její oči. Hledí na mě vesele jako by nevěděla, co se okolo děje. Vypadá štastná, že mě vidí.
"Andrew, ona umírá a já nevím, co mám dělat."řekne mi rozčíleně.
"Andrew, Anderew... Naklonil jsi se nad fontánu a šeptal moje jméno v domění, že jsme voda? Udělal jsi to? Volal jsi mě?"zašeptá pobaveně a v jejích očích září jiskřičky pobavení.
"Udělal kočičko, to víš, že jsem tě volal"řeknu tiše a shrnu jí z obličeje pramínky neposlušných vlasů.
"Marian, co se to s ní děje?"zavrčím naštvaně nad svojí neschopností.
"Zřejmě blouzní"zašeptá a je na ní vidět, že se snaží něco vymyslet.
"Na nebi je tolik hvězd"řekne okouzleně. Přivřu oči. Právě pršelo, nemůže vidět žádné hvězdy. Nemůže být tak veselá když umírá! Ona nesmí umřít!
"Andrew, myslíš že po bouřce vždy vyjde slunce?"zašeptá a rozkašle se. Na její ruce ulpí krev.
"Jistě, po bouřce vždycyk vyjde slunce. Vždycky."zašeptám zoufale do jejích vlasů. Ucítím slabé chvění. Odtáhnu se od ní a na její tváři vidím okouzlený úsměv a ona sama se otřásá v záchvěvech lehkého chichitání.
"Andrew, nebuď naivní. Já nechci slunce."řekne pobaveně. Jenom se nechápavě podívám na Marian a ta pokrčí rameny.
"Já nechci slunce, pro mě dnes večer vyšli hvězdy."zašeptá a povzbudivě se usměje.
"Drew, podívej!"vykřikne Marian a ukáže na oblohu. Zvednu pohled a po mracích není ani památka. Nebe je posázené zářivými hvězdami a měsíc září přímo na nás. Patience se znovu dávivě rozkašle a začnou se jí pomalu zavírat oči.
"Ne, kočičko, ne, nesmíš usínat. Jenom zůstaň vzhůru. Buď se mnou."zašeptám bezmocně. Na její klidné tváři se objeví úsměv. "Andrew, já neodcházím. Chci jenom spát. Jenom chviličku."zaprosí.
"Patience, ne! Nesmíš spát!"zašeptám zoufale, ale už mě skoro nevnímá.
"Všude kolem mě vyrostly tulipány. To je nádhera."zašeptá už zmateně.
"Andrew, tulipán znamená sbohem"řekne tiše Marian. Hodím po ní vytočený pohled a znovu zatřesu s Patience, ale ani se nepohne. Vypadá jenom jako když spí.
"Patience, no tak kočičko, probuď se. Prosím tě otevřu na chvíli oči."zaprosím zoufale, ale tentokrát už mi neodpoví.
"Marian, co mám udělat? Vrať jí zpátky její duši! To bude stačit ne? Vrať jí její duši!"zakřičím naštvaně.
"Drew, podívej se na ní. Ona by to nepřežila. Teď pomalu umírá, protože v tomhle těle nemůže žít, ale jeslti se jí pokusím teď přemístit zpátky tak to jí zabije určitě. Ten přenos by nepřežila!"vysvětlí mi a pomalu se postaví.
"Zasloužil by sis pěstí"zamumlá Patience ze spaní. Hledím na její obličej a všechno se ve mně sevře. Nemůže umřít! Nemůže mi zemřít, to není fér. Vemte mi všechno, co chcete, ale nechte mi tu jí. Nechte mi jí tady. Vemte si kohokoliv, vemte si mě, ale vraťte mi jí zpátky!
"Měsíční svit hledá stín,
dva osudy dívky z podsvětí.
Andělské úsměvy šťastného osudu.
Můj život stíhá bída a pád,
ale pláču pro ty dva.
Jak báseň píše se jejich osud,
psáno písmem měsíčního svitu,
psáno krásou přírody.
Pohleď, co život skrývá,
lásku jediného tónu.
Dva lidé, tisíce slz.
Pláču za jejich osudy,
za jejich šťastné cesty.
Poslouchej jejich nářek v nočním tichu."pronese dál do ticha téměř nesrozumitelně Patience zpěvavým hlasem. Odvrátím od ní pohled. Nedokážu jí tu nechat. Nedokážu se na to dívat. Vez,i jí do náruče a rozejdu se pryč. Projdu temnou chodbou a zamířím přímo k obrovským vstupovým dveřím. Opřu si její hlavu o rameno a pozvednu jednu ruku. Nasměřuji do ní všechen svůj vztek, smutek i lásku. Z ruky mi vyšlehne prudký plamen, který pomalu zžírá celé dveře. Vykopnu ohořelé zbytky a vyjdu s ní do chladné noci.
(10./ NALEZNI SAMU SEBE 10.část
"Lidé, co milují dokáží nemožné věci. Lidé, co milují se ničeho nebojí."zašeptá.
"Co mám udělat, abys mě poslouchala? Co mám udělat, aby ses vrátila zpátky?"zakřičím zuřivě.
"Udělej to, co dělají lidé, kteří milují. Něco neočekávaného."zašeptá s úsměvem.)
"Co je to neočekávané? Poraď mi, Patience, prosím!"zašeptám zoufale, ale na její tváři se objeví pouze smutný úsměv.
"Nech mě odejít pryč"zašeptá po chvíli. "To je to neočekávané."řekne mi tiše.
JEŽIŠI!!To je napínavý. Prosím ať je taky pokračování co nejdřív. MOOOOOOC PROSÍM!!