21. května 2007 v 10:00 | Lentilka
|
Patience SanMarion
Na tvář se mi vloudí úsměv. Uslyším z velké dálky hlas. Andrew na mě mluví. Zní naštvaně. Jeho hlas je vytočený a smutný. Poznám, když je smutný. Teď cítím, že trpí. Ale jeho slova vyvolají na mojí tváři úsměv. Trpí a propouští mě. Nikdo nevěří, že když v něco věří tak se to může stát. On mojí duši nechtěl pustit tak moc, až zpomalil můj odchod. To ale nesměl. Lidí, co milují dělají bláznivé věci. Lidé, co milují se ničeho nebojí. Proč nemohl pochopit hned, že se nesmí bát toho, že mě ztratí? Kdyby to pochopil hned mohl mi ušetřit tolik bolesti. Vyruší mě ale Porsche. Slyším její výkřik a potom vzlykot. Nechápu, co se děje, ale potom ke mně dolétnou obrazy z jejích myšlenek. Vidím Svolávače. Andrew. Matthew. Vidím Matta jak padá k zemi. On nemusí být mrtvý, třeba jenom omdlel. Potom do mě ale pronikne i její pocit, který s ním zdílela. Pocit prázdnoty a bolesti. Ten samý pocit, který mě sžíral doted. Panebože.
Otevřu oči a vidím všude kolem sebe modré světlo. Už to začelo. Nemohla jsem to říci, ale věděla jsem to. Něco neobyčejného. Proč někdo chce něco neobyčejného? Protože to je to krásné. To obměkčí srdce a zastaví dech. Přesně to teď září kolem nás. To modré světlo je něco neobyčejného. Když jsem se z vody přeměnila do svojí lidské podoby, začala jsem umírat. Byla jsem pořád ve svém těle, ale částečně i pryč. Nemohla jsem jim říci, proč to mají udělat, protože to už by potom nebylo to neobyčejné, ale mohla jsem je navést. Andrew mi řekl, že mě propouští. Nechtěl vidět jak trpým a protože jsem ho o to požádala, řekl, že můžu jít. Nechtěl mě tu sobecky držet když věděl, že by ještě chvíli mohl, ale pustil mě, protože nechtěl, abych trpěla. Matthew mu šel pomoci. Nemusel. Nikoho z nás neznal, pouze Porsche. Dělal to pro ní. Umře pro ní? Tohle je to neobyčejné. Tohle je láska.
Z tohodle důvodu ležíme na hřbitově a světlo nás drží ve vzduchu. Duchové. Jejich podstata a síla. Chtějí nás proměnit zpět do našich podob a jedině oni můžou. Když se o to pokusí člověk, tak mě už by to ted zabilo, ale když mě chce přenést duchovní síla? Když se všichni duchové na tomto hřbitově spojí a vrátí nás zpět do naších těl? Proti tomu se nemůže postavit žádná síla. Ani sama smrt nic nezmůže. Najednou pocítím změnu. Pomalu se posadím a zjistím, že sedím na zemi. Porsche sedí vedle mě a hledí na mě překvapenýma očima.
"Jak?"vyjde jí tiše z úst, ale nedopoví to. Obě jsme ve svých tělem zpět. Obě jsme v pořádku, ani jedna neumírá. Obě jsme relativně v pořádku. Ve vzduchu skoro cítím, co Porsche cítí. Jako by mezi tou přeměnou zůstalo mezi námi vyset neviditelné spojení, které nás drží v hlavě i pocitech té druhé. Pomalu mizí, ale stejně mě zasáhne plnou silou bolest, kterou se Porsche snaží potlačit. Je plná něčeho, co by mělo vybuchnout, ale ona to potlačuje. V sobě cítí neuvěřitelnou prázdnoutu, dokonalé a čisté nic. A my všichni přeci chceme více než nic.
Zvednu pohled k přicházejícímu stínu, ihned v něm poznám Andrewa. Spojení mezi mnou a Porsche už skoro vyprachalo. Nevím, co cítí. Ale můžu si všimnout, že soustředěně hledí za Drewa a její oči se naplňují slzami. Odvrátím pohled. Na tohle se nemůžu dívat. Vidět její zoufalství i vyprchávající naději je nad moje síly. Chtěla bych jí pomoci, ale netuším jak. Nevím, co říci ani udělat. Nevím, co by jí pomohlo vyplnit tu prázdnotu v ní. Pusté a temné nic.
(Tohle je vše, co mám. Ještě Epilog. Takže budu ráda, když mi řeknete váš názor na knihu. Cením si všech, kladných i záporných. Gracias.)
Páni