close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

9./ VÍRA, KTERÁ NEUMÍRÁ 1.část

1. května 2007 v 20:02 | Lentilka |  Více než nic
Vyděšeně hledím kolem sebe. Jsou tu velká skleněná okna, kterými dovnitř prosvítají malé obrazce. Jsou ale tak vysoko, že je nemožné se k nim dostat. Strop se tyčí vysoko nade mnou a já téměř rozmazaně vidím obrazy, které jsou na něj vmalovány. Kolem mě jsou kamenné stěny. Jsem v obrovské místnosti, která mi připomíná svatostánek bez dveří. Na podstavci leží rakev v které jsem byla uložena a v místnosti je ještě nějaký stůl a různé harampádí. Pokusím se pomalu postavit, ale moje nohy zaprotestují a já se nebezpečně zakymácím a zpadnu zpátky do sedu. V tom si všimnu v roho podivného stínu, který se pohne. Chci se zeptat, co tam dělá, ale moje rty se jenom pohnou a vyjde mi z hrdla tiché zachraptění. Přišla jsem o hlas? Osoba pomalu vyjde ze stínu a já si i v tom šeru všimnu, že je to mladý muž. Má úzká ramena a působí i docela drobně. Jde ke mně pomalým vyrovnaným krokem s úsměvem na rtech. S potlačením bolesti se postavím a naštvaně mu hledím do tváře.

"Vidím, že jsi se probudila"řekne škodilibě a mě se znovu otevřou ústa jako by chtěla něco říct a spustit vlnu nadávek, ale nevyjde mi z hrdla nic. Pouze ho propálím nenávistým pohledem a on propukne v hurónský smích.
"Pojď za mnou"řekne velitelsky a pokusí se zastavit výbuch dalšího veselí. S nechutí ho následuji, někde uprostřed se zastaví a otočí se na mě. Nechápavě na něj hledím a čekám, co bude následovat.
"Takže Svolávač pro tebe připravil zkoušky. Tohle je moje osobní místo, sám jsme tady všechno vytvořil a s potěšením jsem mu povolil dát tě sem a nechat projít mími zkouškami. Jsem nejlepší v tomto povolání, víš?"řekne samolibě.
"Tyhle zkoušky prověří tvojí hbytost, sílu, odvahu, ale budeme se soustředit i na nitro. Ta rakev na začátku byla jen takové pobavení na začátek. Takže myslím, že jsem vysvětlil vše podstatné a mohly bychom začít ne?" Jenom na něj opovržlivě hledím a když na mě s úsměvem hledí, jako by čekal, že něco řeknu ukážu mu na ruce neslušné gestu a rty neznačím, kam má jít. Jenom se mému gestu pobaveně zasměje a zatleská.
Zem pode mnou se rozevře a já s šokem padám dolů. Ten hajzl! Dopadnu tvrdě na kamenou zem a rozjedu se dolů. Cítím se jako v nějakém úzkém tunelu, který prudce svažuje dolů. Mám chuť křičet, ale z mých ust nevyjde nic. Pokusím se zastavit o stěny, ale jsou hladké a kluzké. Řítím se stále níž a níž a netuším, co mě tam dole čeká. Když spatřím černou díru, kde tunel končí jenom vyděšeně zavřu oči. Ucítím, jak letím vzduchem a potom dopad do ledové vody. Doháje. Pomalu cítím, jak mi proniká pod kůži a ochromuje části mého těla. Nohy jsou nepřirozeně těžké a necitelná. S vypětím všech sil se dostanu nad hladinu a rozhlédnu se kolem sebe. Temná jeskyně.Začnu sebou vyděšeně mrskat a rozhlížet se kolem sebe. Doplavu ke stěně a pokusím se na ní vyškrábat, ale je stejně hladká a kluzká jako byl tunel. Začne mě ovládat hysterie a já kolem začnu vyděšeně máchat rukama. Utopím se tady§
"Porsche, klid"promluvím na sebe v duchu konejšivě. Zhluboka se nadechnu vzduchu prosyceného hnilobou a zatuchlinou a pokusím se soustředěně kopat nohama, abych se udržela nad hladinou. Daří se. Pomalu se uklidním. Když mi na mysl znovu vytane to, kde jsem začnu zmatkovat. Musím celá postup opakovat a jenom se rozhlížím kolem sebe. Tohle nemá být smrt, tohle má být zkouška. Musí existovat možnost jak se dostat dál. Můj zrak upoutá lehce světélkující místo na zdi. Porč jsem si ho předtím nevšimla? Protože jsem se chovala jako hysterická kráva, proto. Pomalu k němu připlavu a pokusím se přečíst naškrábaný text.
-Nech vodu, at pohltí tvé telo. Prijde cesta svetla.-
Tohle spíš zní jako by mě opravdu chtěli zabít. Položím se na záda a pokusím se nechat vodu, aťmě nadnáší, ale po chvíli cítím, jak moje tělo pomalu začne tuhnout a proto se vyděšeně potompím a znovu začnu šlapat vodu. Co teď doháje? Voda ledová jak v morně a zachvilku začnu znovu běsnit. Nech vodu, ať pohltí tvé tělo. Takže bych se měla asi nechat poohltit. Přestanu pomalu šlapat vodu a začnu se potápět. Po metru pod vodou mě začne chytat panika, taklhe se přeci utopím! Přijde cesta světla. Ať je to rychle, hodně rychle. Všude kolem mě je tma a žádné světlo. Voda mi ochromuje celé tělo a cítím, jak unikají poslední zásoby vzduchu. Jsme já snad šílená? Snažím se proniknout temnotou, ale s ubívajícím vzduchem klesám stále rychleji a stále nedopadám na dno. Už se připravím, že pohnu ztuhlými končetinami a pokusím se vyplavat nad hladinu i když tuším, že teď už to nemá cenu. Voda mi tlačí na plíce a stěží nechávám zavřenou pusu. Potom si toho ale všimnu. Nepatrného světla kousek vedle mě.
Bolest v celém těle začíná být nesnesitelná. Jako by do mě bodalo tisíce ostrých nožů. Zběsile kopu nohama k světlu a s úlevou zjišťuji, že je to tunel. Prorvu se ním a zběsile začnu plavat směrem vzhůru. Voda se mi dostal do nosu, v očích mě pálí, ruce skoro necítím a každou chvíli otevřu pusu, abych se pokusila najít kyslík, který tu není a voda mi pronikne do těla. To se nesmí stát. V dalším okamžiku se moje hlava vynoří nad vodu a já zběsile zalapám po kyslíku. S blahodárným účinekm se proleje celým mým tělem a vrátí mi rozumné uvažování i sílu. Rychle jsem se snažila doplavat k lehké vyvýšenině u vody. Vysoukám se z vody a s úlevným vydechnutím se natáhnu na ledový kámen. Díky bože. Mám skoro chuť políbit tu odpornou zem na které ležím. Na stěně vysí pochodeň, proto to světlo. Pomalu se posadím a vacím dech do původního stavu. Vzduch je dusný a prosycený hnilobou a podivným pachem. Naprosto vděčně, ale přijímám i to malé teplo, které je kolem mě.
Neuvědomuji si, jak dlouho tu sedím, ale potom mě z tranzu vytrhne podivný zvuk. Znělo to jako ozvěna něčeho v chodbě. Otevřu oči a s nastraženými uši poslouchám jeslti se to ozve znovu, když je chvíli ticho připíšu to nervozitě a nervům. V mojí situaci by nebylo normální, abych byla v pohodě. Z chodby se v tu samou chvíli ozve zařvání, které vydávají lvi v ZOO. Automaticky se přitisknu ke zdi a jenom vyděšeně zírám do tmavé chodby, která vede dál do tmy a vrací mi ozvěnu děsivého zvířete. Můj tep v okamžiku vylétne nahoru a dech se zrychlí. Další zařvání při kterém mi vstanu všechny vlasy na hlavě. Bože, co mi to děláš? Do tý vody se nikdy nevrátím, ale co na mě šíhá v té tmě? Bosou nohou lehce našlápnu do temné chodby a pomalu se plížím při stěne do tmy v které se ozývá děsivé zvíře? Doufám, že ne. Neměla bych si spíš přát, aby to bylo jenom zvíře? Člověk nikdy neví. Pomalu se plížím dál a narůstá ve mně strach. Je tu zatím jenom jedna cesta a to znamená, že jdu přímo ke zdorji toho řevu. Když před sebou spatřím další pochodeň úlevně vydechnu. Dojdu k ní a přede mnou se otevře menší místnost ozářená asi čtyřmi dalšími slabými světly. Vejdu do ní a ustru. Obraz toho, co se mi vynoří před očima mě ochromí. V tu chvíli nevím, co znamená dýchat a strach mě pohltí a vzápětí ho vystřídá děs a lítost.
Hledím do očí tak temných a bolestných, až mi do očí vyhrknou slzy. Ze stěny trčí dva dlouhé kovové řetězy, které jsou přivázané na vychrtlé ruce nějakého muže. Tvář má skloněnou a padají mu do ní dlouhé černé vlasy. Má na sobě špatně připomínají kalhoty a košily, které na něm teď už ale vysí jako na tyči. Je vyzáblý jako by nejedl věky. Potom se jeho obličej zvedne, lae mě si vůbec nevšimne. Upře pohled do stropu a znovu zařve. Prudce sebou cuknu a ustoupím o krok dozádu. Jaká zrůda mohla tohle udělat?
"Pomož mi"zašeptá najednou tiše a propálí mě pohledem. Vyděšeně na něj zírám neschopná slova.
"Zachraň mě z tohodle pekla"zaprosí znovu a po tváři se mu spustí slzy. Až teď se všimnu, že na těle má jizvy, ale i docela čerstvé rány po něčem ostrém. Byč? V jeho otevřené dlani spatřím rudé puchýře jako by mu někdo opakovaně pálil kůži. Jenom jeho tvář je bez poskrvny. Na ní nejsou žádná zranění.
"Nenechávej mě tu"vykřikne zoufale a propukne v nářek, který se nápadně podobá vlčímu vytí. Jenom na něj zírám a netuším, co mám dělat. Jsem tu na zkoušce a teď nevím, co mám dělat. Potom zaslechnu klapot bot a ze stínu v chodbě se vynoří můj průvodce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 1. května 2007 v 20:14 | Reagovat

Tý jo.... No, Porsche má co dělat. Lentil, ty jsi se překonala. Chvíli mi trvalo, než mi slezla husí kůže. Pro tuhle chvíli Pat musí počkat, Porsche, držím palečky moc moc moc.

Jo a Lentil, dík za prvomájový dárek.....

2 Lentilka Lentilka | 1. května 2007 v 20:24 | Reagovat

Není zač, ale povšimli jste si, že není upoutávka a to z toho důvodu, že nemám nic po tomhle skoro napsáno, takže nevím, za jak dlouho přibude pokračování:( kdyby někoho napadlo, co všechno by se v tom domě mohlo skrývat budu ráda za pošťouchnutí inspirace...:)

3 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 3. května 2007 v 23:50 | Reagovat

oheň? hadi? bludiště? sbíhající se stěny, které se zastavují po vyřešení hlavolamu?

Lentil, vaří se mi mozek, ale na víc jsem nepřišla. Nemám na to tu správnou Fantazii, ale dělám co můžu, piš,piš,piš, už se těším, víš.....

4 Angela Angela | 4. května 2007 v 12:40 | Reagovat

Mohla by tam být třeba místost, v které se objeví to, čeho se nejvíce bojíte. Nebo by mohla na konci úkolu bojovat, s tím, kdo ty zkoušky vytvořil. Jinak mi už nic nenapadá =((.

Ale ty to určitě zvládneš zase na jedničku =)

5 Lentilka Lentilka | 4. května 2007 v 14:20 | Reagovat

pokračování bude dnes kolem čtvrté hodiny:) Děkuju za nápady pomohly mi:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama