"Och, vidím,že jste se seznámili. Tohle je Leonardo, další můj test. Žije, no pokud se to tak dá nazývat, tu už stopadesát let. Ještě neumřel, protože ho dopuji jistou drogou a tak tu může stále být a je to jeden z mých nejlepších testů. Na tomto se přesně projeví, jeslti můžeš jít dál. Nechceme z tebe mít masochistku, ale nemůžeš být zase mírumilovná. Proto budeš potřebovat tohle"řekne mi vlídně a natáhne ke mně ruku. Opatrně z jeho rukou vezmu nějaká nástroje a dojde mi, že v ruce právě držím byč, sirky, nůž a kleště. S odporem to upustím na zem a ucouvnu zpátky do chodby.
"Ale no tak, neboj se toho"řekne pobaveně Průvodce a jeho rysy pomalu začnou tvrdnout.
"Seber to a uhoď ho!"zařve najednou nepříčetně. Jenom vyděšeně zakroutím hlavou. Popadne ze země nůž, dá mi ho do ruky a postrčí mě směrem k Leonardovi.
"Řízni ho!"zaseptá mi do ucho.
"Ne!"zašeptám tiše a pokusím se vymanit z jeho sevření. Prudce do mě strčí a já se ocitám přímo před Leonardem, který na mě bolestně upírá oči a jeho rysy jsou strhané a bolestné.
"Lehce ho řízni kam chceš a můžeš jít dál. Jenom to udělej. No tak. Nenech se prosit. Jestli to neuděláš můžeš ho vystřídat."řve na mě rozzuřeně a já jenom vyděšeně zírám na Leonarda, který smutně sklání hlavu a čeká na další bolest. Pomalu s¨pozvedne hlavu a jeho oči mě svážou.
"Udělej něco pro mě. Vysvoboď mě. Nemám už pro co žít. Proto chci, abys ten nůž zabodla do srdce, tak mě už nebude moci obživit a já budu volný."řekne mi tiše se slzami v očích. Zakroutím hlavou. Tohle nemůžu udělat. Upír je jedna věc, ale člověk? To prostě nemůžu.
Leonardovi rysy se zkřiví hněvem. "Udělej to!"zařve na mě, až sebou cuknu. Do očí mi vyhrknou slzy. "Prosím"zašeptá a po tváři se mu spustí slzy. Zaslechnu další hlas, oba mě podbízejí k tomu, abych to udělala. "Nejsem vrah"zašeptám vyděšeně spíše pro sebe. V další chvíli se Leonardovy řetězy odpoutají od stěny, jeho utlá ruka s nečekanou silou popadne mé zápěstí s nožem a jediným prudkým pohybem zarazí nůž do těla. Vyděšeně ho pustím a odskočím dozadu.
"Cos to udělal?"vyjeknu vyděšeně. Schovám obličej do dlaní a aspoň na malou chvíli nevidím, co způsobila moje ruku. Já ho zabila! Ucítím pevný stisk kolem mých ramen. Můj průvodce násilným vezme mou bradu do své dlaně a pozvedne. Moje oči směřují přesně k bezvládnému tělu Leonarda.
"Zničila jsi jeden ubohý život. Odešel odsud tvojí rukou. Teď můžeš jít dál."zašeptá mi pobaveně do ucha a pomalu mě vede k dalšímu průchodu, který směřuje do temnoty. Pořád mi v uších zní ta slova. Zabila. Zabila.
"Já to nechtěla udělat!"vykřiknu a vytrhnu se mu. Překvapeně na mě zírá ze začátku chodby a jenom nervózně mrkne k tělu, které vysí bezvládně na stěně. Upřu tam zrak a cítím, jak mi pomalu klesne brada.
"Ty parchante!"zašeptám a jenom zírám, jak Leonardovo tělo zprůsvitní a pomalu mizí. Průvodce na něj sice upírá žalostný pohled plný soustředění, ale už mu to nepomůže.
"Tys to na mě nahrál! To všechno byla iluze!"zakřičím mu do tváře. Shýbnu se pro kleště které leží kousek u mé nohy a naštvaně je po něm hodím. "Ty svině!"zaječím hystericky. V dalších okamžiku stojí přede mnou a pevně svírá moje zápěstí v kovovém sevření. Jeho ústa jsou protáhlá v podmračené grimase a jenom mě beze slova otočí a strčí do temné chodby.
Cítím jeho ruce ve svých zádech, jak mě vedou do stále větší tmy. Světla pochodní se nám s každým krokem vzdalují a já už nevidím ani své ruce. Kamenná podlaha mě studí do bosých chodidel a na těle pořád cítím přilepené pyžamo. V ledové jeskyni neznamená moc tričko s krátkým a tepláky. To i sebevětšímu otužilci by byla zima. Když už mám pocit, že jdu přímo do stěny Průvodce se najednou zastaví. Chci se otočit a zeptat se ho, co se děje, ale on mě silou odstrčí a já popolétnu vpřed. Naštvaně se otočím a otevřu pusu, abych mu řekla něco kořeněného, ale když spatřím jak mi jeho obrys mizí za kamenem, který se zasouvá do stěny a jako dveře mě vězní v temnotě jenom se stačím vrhnout vpřed a tvrdě narazím do těď už kamenné stěny.
"Otevři to!"zaječím naštvaně a kopnu do stěny, která mi vrátí úder, takže se chytnu za postiženou nohu a chvíli jí třu dlaní. Alespoň se do ní vrátí trochu tepla. S mrazením v zádehc se otočím do neprostupné tmy a udělám krok do tmy. Panebože, co mám dělat? Proč mi sakra neřeknou, co na mě kde čeká? Mohli mi dát třeba mapu, baterku a teplý oblečení, ale to ne. Oni si tam seděj v teple a já tu mrzu ve tmě. Potom zaslechnu něco z čeho mi vstanou vlasy na hlavě.
Tiché škrábání drápků o zem. Jako když se ke mně nezvratnou rychlostí řítí krysy. Hodně moc krys. Pokusím se najít nějakou vyvýšeninu na stěně, ale v té tmě nemůžu nic poznat. Potom je spatřím. Prvním asi deset zářivě žlutých očí. Jsou velké skoro jako golfové míčky a řítí se přímo ke mně.
"Já nebudu hrát podle pravidel!"zaječím vytočeně. Nebudu a nebudu. Udělám cokoliv, abych ty dva naštvala. Ze mě si nikdo nebude dělat pokusnýho králíka, ale co mám dělat? Rozebrat situaci. Temná jeskyně. Tisíce krys, které jdou po mě. Nic v rukách. Žádná nadpřirozená síla, která mě může ochránit. Já vlastně nemám vůbec nic. Žluté oči se kolem mě pomalu začnou rozestupovat a teď si všimnu, jak je jeskyně, kde jsem veliká, protože kolem mě je nespočet malých žlutých oček, které na mě zvědavě hledí. Matthew, co bys asi tak udělal ty? Pomyslím si hořce. Ty bys mohl použít svojí sílu, oni by tě poslouchali. Všichni ti podlehnout, zvířeta nejsou výjimka. Pomalu se posadím na zem, abych ty rozotmilý chlapatý zvířátka nevyplašila a posadím se na ledovou zem. Zavřu oči a nadechnu se. Slyším tiché drápání drápků o zem,slabé pískání i svůj klidný dech. Pomalu cítím, jak se mě začne zmocňovat závrať. První pud je otřást se z toho a vstát, ale přemůžu se a pořád klidně sedím a snažím se soustředit. Místnost se přede mnou otevře. Hledím na světlou jeskyni plnou prasklin a s hromadou bílých krys, které kolem mě sedí. Všemu tomu nahlížím jako bych byla uplně někde jinde. Pomalu se vydám chodbou, kterou přišli i krysy. Je úzká a dlouhá. Je rozdělená do mnoha malých chodbiček, které jsou temné, že ani moje podvědomi mi nedokáže ukázat, co se tam skrývá. Všude jsou různé nástrahy a někde je cesta posypána malými rudými okvětními lístky růže. Kdo může bejt tak šílený a vytvořit něco takového? Na konci někde za tou spletí chodeb jsou malé schody, které vedou nahoru do prosvětlené jeskyně, kde s úsměvem čeká Průvodce. Hoří tam krb, sedí na křesle a samolibě se usmívá. Za dřevěnými dveřmi za jeho zády je temná chodba v které je hromada staře vyhlížejících dveří. Na konci té chodby je ale malé okénko, vypadá zchátrale a polorozpadle. Svítí do něj odpolední slunce a přináší úlevu a klid. V dalším okamžiku jsem zpátky ve svém těle.
Znovu je kolem mě tma, ale teď už vím, co je kolem mě. Už vím jaká je cesta dál. Nikdy jsem netušila, že moje schopnosti dokážou tohle, ale už když jsem je použila poprvé věděla jsem, že mi pomáhá příroda. Mluví ke mně a ukazuje mi cestu. Teď jsem odříznutá od civilizace, ale nikdo mě zatím nedostal tam, kam nemůže vzduch a kámen. Pořád tu mám svojí sílu, svojí moc, terá mi ukazuje budoucnost i samotnou přítomnost. Teď mi to stačí pouze k tomu, abych věděla, že někde tam daleko jsou dveře, které mě můžou dovést na sluneční světlo. Tohle poznání mi stačí k tomu, abych se vydala do těch chodeb. Můj jeidný problém je, jak se dostat přes tyhle hlodavce. Upřeně zírám do tmy, ale nic mi nepomůže k tomu, abych sepřes ně dostala. Něco ve mně ví, že jejich ukolem je nepustit mě dál. Existuje způsob, jak se přes ně dostat, ale pochybuju, že ho teď a tady vymyslím. -Příroda- zahučí mi v hlavě jediné slovo a mě to dojde. Co tady kolem mě není příroda? Stačí zavřít oči, uklidnit svůj dech a naslouchat hlasu jediných živých bytostí kolem mě. Překvapí mě, že jsem se nezmílila v tom, že mě touží tady držet. Cítím v nich i touhu vrhnout se na mě a najíst se. Při každém mém pokusu dostat se do těch chodeb jsou odhodlány udělat to. Tohle je vážně fascinující poznání. Cítím v nich, ale i odpor k tomu, co dělají. Nechtějí tu být. Cítí, že tohle není jejich místo, jejich domov. Tohle by se proti nim dalo využít.
Ucítím lehké zašimrání na ruce. S výkřikem srazím jednu nedočkavou krysu, která se rozhodla prozkoumat, co to tam tak dlouho dělám. Zřejmě nejsou zvyklé na takovou klidnou oběť. Znovu zavřu oči a pokusím se zklidnit tep, který v jednom okamžiku vylétl do výšin. Když znovu zaslechnu svůj zklidnění dech je všude kolem mě nervozita a nedočkavost. Jak mám přesvědčit tyhle tupý hlodavce, aby odešli a nechali mě napokoji?
Ucítím lehké zašimrání na ruce. S výkřikem srazím jednu nedočkavou krysu, která se rozhodla prozkoumat, co to tam tak dlouho dělám. Zřejmě nejsou zvyklé na takovou klidnou oběť. Znovu zavřu oči a pokusím se zklidnit tep, který v jednom okamžiku vylétl do výšin. Když znovu zaslechnu svůj zklidnění dech je všude kolem mě nervozita a nedočkavost. Jak mám přesvědčit tyhle tupý hlodavce, aby odešli a nechali mě napokoji?
"Pán se blíží, Pán se hněvá za to, že tu pořád ještě jste. Máte být jinde. Pán se s vámi nechce setkat, jste mu odporní." Touhle myšlenkou se pokusím naplnit celou místnost. Soustředím se na ní tak moc, až pocítím slzy, které mi tečou z pevně semknutých víček i kapky potu a teplo, které zaplaví celé moje tělo. Je to jako zvedat činky, které jsou na vás moc těžké. Chvění v konečkách prstů mi dává najevo, že brzy se spojení přeruší. Moje myšlenka ale splní svůj účel. Pronikne do hlavy všem těch krysám a začnou vyděšeně pískat a co nejrychleji se snaží dostat přes sebe pryč. Kamkoliv. Jejich vyděšené pískání vyplní v okamžiku celou místnost a já jenom ucítím pár tlapek, které přeze mě přelezli a v dalším okamžiku mě pohltí prázdná samota a ticho. Povedlo se mi to. Dokázala jsem je přesvědčit o tom, co jsem chtěla. Teď můžu jít dál. Jenom se bojím toho, že by pro mě bylo lepší kdyby mě sežrali ty krysy, protože si nejsem jistá jeslti to, co mě čeká v těch chodbách bude lepší.
Pomalu se zvednu a plížím se k otvoru, který vede do temného bludiště chodeb. Nevím, proč se tak strachuji a plížím. Kolem mě by nemělo být nic jiného než jenom tma, ale pořád je tu ten pocit, že tu nejsem sama. Je to jako když jdete večer na procházku lesem a s někým mluvíte. Jaký je ten důvod, že oba šeptáte a máte ztišené hlasy? Nechcete narušit to ticho kolem vás. Já jsem teď nechtěla porušit tohle ticho, nechtěla jsem, aby kdyby tam ve tmě byla cokoliv, to o mě vědělo.
(9./ VÍRA, KTERÁ NEUMÍRÁ 3.část
Doháje! Jako když mě něco praští rozeběhnu se dál do chodby, ale nestihnu udělat skoro ani jeden pořádný krok a zem pode mnou se proboří. Stojím přesně na kraji toho všeho. Zachytím se o ostré hrany a vší silou se snažím přitáhnout zpátky do chodby. V té tmě nevydím nic a pode mnou se jistě taky objevuje pouze prázdnota. Tohle je bludiště plné nástrah? Proč mě šoupli zrovna sem a ne třeba do Disneylandu?)
Týýýý vogo...Ty vykládej, že nemáš nápady! Je to mega....., i když krysy zrovna nemusím. Supr, už se těším na pokráčo.... kdy kdy kdy kdy???