Pomalu se dotknu hladké, slizké stěny a jdu za směrem pravé ruky. Každá cesta z bludiště vás odvede tak, že když půjdeme pořád po pravé ruce, nakonec vyjdete ven. Jenom aby to netrvalo věčnost. Adrenalin mě sice drží ve střehu, ale za chvíli ani on nepřemůže zimu a unavu. Po pár krocích mě zarazí chvění země pode mnou. Jsem tu naboso, takže každé nepatrné zachvění cítím zřetelně. Zaraženě stojím a přemýšlím, co to může být. Potom zaslechnu slabé prasknutí a zvuk, který připomíná drolící se hlínu ze země. Doháje!
Jako když mě něco praští rozeběhnu se dál do chodby, ale nestihnu udělat skoro ani jeden pořádný krok a zem pode mnou se proboří. Stojím přesně na kraji toho všeho. Zachytím se o ostré hrany a vší silou se snažím přitáhnout zpátky do chodby. V té tmě nevydím nic a pode mnou se jistě taky objevuje pouze prázdnota. Tohle je bludiště plné nástrah? Proč mě šoupli zrovna sem a ne třeba do Disneylandu? Někdy by se člověku hodilo mít oči jako kočka, to bych alespoň věděla, co mě čeká dál. Možná pode mnou na podlaze bylo napsáno nešlapej, ale já nic nevidím, takže to bylo na nic. Jo, černej humor, to by k nim přesně pasovalo. Hned jak jsem viděla Průvodce tak jsem věděla, že on se v tomhle stylu vyžívá. Úplně je vidím, jak spolu sedí někde na růžovym křesle, popíjej a chlámaj se blbým vtipům o upírech. Oba jsou to cvoci a vrahouni. Jasný, jak by tyhle dva nemohli mít černej humor?
Moje nohy vysí do prázdna a pomalu mě chtějí stáhnout dolů. Přitáhnu se co nejvíce a skoro cítím, jak se mi svaly v rukou trhají a nesnesitelně pálí. Tohle nikdy nebyla moje silná stránka. Ruce. Vzpírání vlastního těla je pro mě holt oříšek. Nohou najdu nepatrný výběžek a opřu se o něj. Konečně se mi povede vytáhnou půlku těla a úlevně se položím na ledovou zem. Vytáhnu nahoru i nohy a jenom se ulehčeně posadím o kousek dál. Moje ruce pálí pod prožitým úsilím a v rukou mě štípou drobné oděrky. Já musím vypadat, ještě že je tady tma jinak bych se mohla leknout vlastního odrazu. Pomalu vstanu a opatrně se plížím dál temnou cestou. Moje kroky jsou ale rychlé a zbrklé. Na pravidlo pravé ruky zapomenu a bezhlavě vpadnu do první chodby, která je přede mnou. Zjistím, že prostor se kolem mě otvírá do stran a kousek přede mnou je jenom zeď. S překvapením zjistím, že vydím nepatrné obrysy. Možná se konečně začínám rozkoukávat nebo je tu někde příjem světla o kterém nevím. S výkřikem uskočím do strany, když se chodba za mnou prudkou ranou uzavře. Najednou jsem ovězněná v další jeskyni, která se mi ani trochu nelíbí. Potom se z děsivým klapntutím ozvě zaskřípění a stěny se začnou pomalu posouvat. Směrem ke mně. Vyděšeně zaječím a vrhnu se k zavřenému otvoru, kterým jsem sem prošla. Ani se nehne. Odevzdaně zabuším do stěny a jenom docílím toho, že mi v ruce začne pulzovat bolest. Prohmatám stěny, které jsou kluzké a hladké. Stěny jsou pořád blíž a blíž. Zbývá mi přibližně metr prostoru. Všimnu si nepatrné prohloubně ve stěně. Bez rozmýšlení se do ní vtlačím a se zatejeným dechem čekám, kdy se stěna pohne přeze mě. Když se srazí a místností to zaduní jenom opatrně vylezu z průrvy a oddechnu si. Možná mám přeci jenom šěstí. Znovu spatřím nepatrně světélkující nápis na zdi. Přiblížím se k ní a potichu si přeču další vodítko, které mě má dostat dál.
-Zatlac na místo, jenz ukazuje ti ten správný smer.-
Jenom si naštvaně odfrknu a rozhlédnu se po místnosti. Žádná šipka, žádné vodítko k tomu, abych našla správný směr. Naštvaně kopnu pod místo, kde je napsané vodítko a zakleji bolestí. S mým nářkem se ale ozve i prasknutí a já jenom vyděšeně čekám, co bude dál. Stěna se nepatrně pohne a ke mně dopadne nepatrné světlo od pochodní, které jsou v chodbě, které se otevřela. Nebylo to promitivní? Všechno je to založený na lehkosti. Člověk se jenom lekne, že je to tak jednuduchý a hledá těžší možnost. Tohle bylo moje vodítko a já do toho nápisu měla jenom strčit. Někdy mi to fakt nepřemejšlí, ale mám na to snad právo ne? Jsem zavřená v podivným bludišti a nade mnou je pošahanej Průvodce, kterej mi usiluje o život. Nemusí mi to zrovna pálit v těhlech situacích.
Konečně světlo. Na zdi jsou posázené pochodbě a já jdu opatrně dopředu. Znovu vejdu do místnosti, která je teď ale krásně osvětlená a přijde mi, že i docela teplá. Rozhlédnu se a když spatřím cestu, která vede dál chci se jí vydat, ale zarazí mě hlas, který se rozléhá po celí místnosti.
"Porsche"zašeptá a nese se ozvěnou dál do chodby. Vyděšeně se rozhlédnu a hledám toho, kdo promluvil.
"Kdo jsi?"zakřičím do tmy, ale ozvěnou se mi vrátí pouze moje jméno.
"Jsi připravena na svůj další úkol?"promluví ke mně znovu a nese se v ozvěnách dál.
"Nech mě být!"zaječím naštvaně a chci se vydat dál, ale nedokážu to. Něco mě drží přikovanou k místu na kterém jsem se zastavila.
"Teď nebudeš potřebovat své tělo, teď se přesvědčíme o síle tvého ducha"vrátí se mi ozvěnou veselý hlas.
"Nech mě bejt, ty hajzle!"zakřičím znovu, ale to už moje tělo bezvládně padá na podlahu a já cítím ten nadlehčený pocit uvolnění, který mě zalije.
"Tvým úkolem je donutit ho, aby tě zaslechl. Stačí když si uvědomí tvůj hlas a můžeš se vrátit zpátky do svého těla. Musí zaslechnout hlas tvojí duše, tvého srdce."zašeptá cizí hlas v mé hlavě. Potom se objevím z zakouřeném lokále. Chci radostí zakřičet, že jsem znovu v normálním světě, ale když mnou projde nějaký muž jenom vyděšeně zakřičím, ale toho si také nikdo nevšimne. Když pohlédnu na svojí ruku, zjistím, že je průhledná.
"Kdo má zaslechnut můj hlas?"zeptám se naštvaně a rozhlédnu se kolem sebe. Sedí přímo za mnou, jeho rty se smějí a mile něčemu přikyvuje. Sedí s ním ona. Ta, které jsem se rozhodla ho přenechat. Najednou nemůžu pochopit, jak jsem to mohla udělat. Proč jsem od něj odešla. Potom mi v hlavě zazní znovu Svolávačův hals "Bude v bezpečí, dokud s ním nebudeš ty!" Tohle byl ten důvod proč nemůžeme být spolu. Normální vztahy takový problémy nemají. Ten krásnej Matthew tu teď sedí s Meg a já jsem nucená tomu přihlížet. Svolávač mě zavře do nějakýho hradu zkoušek, ale i tady jsem nucená dívat se na něj? Někdy nenávidím celý svět.
Matthew se pomalu zvedne, obejme Meg kolem pasu a společně vyjdou pryč. Jenom tam ochromeně stojím a zírám. Ničeho víc nejsem schopná. Vzpamatoval se z toho velice rychle. Nechci splnit svojí zkoušky, nechci se na ty dva dál koukat! Chci pryč! Dejte mi další krysy, pavouky, hady nebo jámy, ale nenechte se mě koukat na něj! Vraťte mě zpátky, prosím!
"Poslouchej své obavy"zasyčí mi v hlavě veselý hlas.
"Kochej se pohledem na štěstí, které ti bylo upřeno"šeptá hořce v mé hlavě. Pomalu se vydám ven a vydím je, jak tam spolu stojí. Lehce jí zasune pramínek neposlušným vlasů za ucho. Potom se obraz přesunu. Stojím kousek od nich a kolem mě je hromada kařů a trávy. Oni dva leží na zemi a něčemu se snaží nesmát. Všimnu si dvojice muchlující se na lavičce. Co to má znamenat? Meg něco pronese a za chvíli se oba řítí ze stráně dolů. Znovu se obraz přesune. Poznávám jeho byt, ten pokoj. Matthew sedí na sedačce, má zavřené oči a spokojeně oddechuje. Meg je o něj opřená a na její tváři vidím štastný výraz. V očích mě začnou pálit slzy. Na jejím místě mám být já, tohle nejsou její zářitky, ale moje!
(9./ VÍRA, KTERÁ NEUMÍRÁ 4.část
"Tebe nikdy neměl milovat"zasyčí ten hlas nenávistně ve snaze uštědřit mi další ránu. Jenom se nepatrně usměji. Pomalu přijdu blíž k nim. Pořád tam sedí, oba zavřené oči a spokojený výraz.
"Mě nikdy neměl milovat, ale miluje mě"zašeptám tiše a hořce se pro sebe usměji.
"To mezi námi nikdy nemělo vzniknout, ale je to tu. Žádná tvoje hloupá vize ani myšlenka tuhle skutečnost nevyvrátí"zašeptám si pro sebe a pomalu pohladím Matta po tváři. Prudce otevře oči a mě ohromí síla, která mě znovu ochromí. Znovu mě pohltí ta síla, která z nich pokaždé přímo sálá. Nechám se uvěznit a ani se nevšimnu, že pokoj pomalu mizí. Můj Matt.)
Do pytle... todle mi Lentil nedělej... oči přilepený na monitoru, nedýchám, srdíčko mi buší a představuju si, co vidí Porsche a..... KONEC!! Prosíííím nášup, nebo mě trefí.......