close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

9./ VÍRA, KTERÁ NEUMÍRÁ 4.část

6. května 2007 v 15:37 | Lentilka |  Více než nic
"Ukradla jsi někomu štěstí. On s tebou nikdy neměl být!"zasyčí hlas v mé hlavě. Jenom němě zakroutím hlavou a hledím na ten obraz lásky. Matthew...
"Nikdy tě neměl potkat. Zničila jsi mu život. Nech ho žít dál tak jak má."pokračuje hlas v mé hlavě a pomalu se od mě zařezává jako nůž.
"Tam mám být já!"řeknu přiškrceným hlasem.

"Nech ho jít jeho vlastní cestou. Proč mu nedopřeješ štěstí, kterého není schopen po tvém boku? Proč mu nedopřeješ klid, který si zaslouží? Pohlédnu na něj. Nechceš pro něj štěstí? I kdyby to znamenalo po boku jiné?" ten hlas mě ničí. Pomalu ale jistě.
"Tebe nikdy neměl milovat"zasyčí ten hlas nenávistně ve snaze uštědřit mi další ránu. Jenom se nepatrně usměji. Pomalu přijdu blíž k nim. Pořád tam sedí, oba zavřené oči a spokojený výraz.
"Mě nikdy neměl milovat, ale miluje mě"zašeptám tiše a hořce se pro sebe usměji.
"To mezi námi nikdy nemělo vzniknout, ale je to tu. Žádná tvoje hloupá vize ani myšlenka tuhle skutečnost nevyvrátí"zašeptám si pro sebe a pomalu pohladím Matta po tváři. Prudce otevře oči a mě ohromí síla, která mě znovu ochromí. Znovu mě pohltí ta síla, která z nich pokaždé přímo sálá. Nechám se uvěznit a ani se nevšimnu, že pokoj pomalu mizí. Můj Matt. Ještě zahlédnu jak se prudce posadí na posteli a překvapeně hledí do tmy. Je to tak skutečné, až mě zabolí. Cítím, jak se pomalu vracím zpět do svého těla. Ještě zaslechnu, jak tiše a bolestně zašeptá moje jméno. Mám chuť se k němu vrátit, ale nedokážu to. Otevřu oči a znovu se ocitnu v jeskyni. Znovu v pasti. Zkoušky jsem obstála. Zaslechl hlas mého srdce.
Pomalu vstanu a protřu si oči v kterým mě pálí slzy. Nechci přemýšlet jeslti jsou od bolesti nebo od štěstí, že jsem obstála ve zkoušce. Pomalu se vydám temnou cestou dál dopředu. Přepadne mě hrozivá apatie. Jdu klidně dál a nevnímám nebezpečí, které tu na mě může všude číhat. Možná je to tak lepší. Překvapí mě, když před sebou spatřím schody, které připomínají ty které vedou nahoru do pokoje v kterém na mě čeká. Prudce se nadechnu a vykročím. Myslím, že mě nemůže potkat nic horšího. Chyba. Když tohle někdo řekne obvykle je ještě hůř. Pomalu se přede mnou začelo objevovat slabé světlo. Za chvíli jsem uslyšela i uklidňující praskání krbu. Panebože, vždyt za chvíli už můžu být venku z tohodle domečku hrůzy. Tiše jsem vstoupila do místnosti a přešla ke starému křeslu. Hleděla jsem do plamenů a celé moje tělo zahřívalo teplo, které se z krbu šířilo.
"Takže jsi to zvládla"řekne mi klidným hlasem.
"Teď už bych snad mohla jít domů, ne?"zeptám se s nadějí v hlase a překvapí mě, jak můj hlas zní cize. Jako bych to už nebyla já.
"To samozřejmě nepůjde"řekne smutným hlasem a mě dojde, že mu to může být opravdu líto. Přeci jenom to byl někdy člověk.
"Máš dvě možnosti. Utkáš se s jednou s Pánových goril a když přežiješ budeš volná. Nebo se staneš jeho družkou hned. Prosím tě, vyber si tu druhou možnost." řekneme smutným hlasem. Překvapeně se na něj otočím. Má strhané rysy a nepřítomný pohled.
"Nikdy jsem nechtěl dělat tohle. Když jsem býval člověk, byl jsem architekt, ale teď jako -tohle- dělám pasti, které prověřují lidi. Ty jsi dostala bludiště pro stávající družky, to jsme vytvořil tak lehké, jak jenom jsem mohl, ale třeba hned pod tebou je bludiště pro prověření oddanosti. To jsem nedokázal nijak zlehčit a protože je moje projít jsem ho dokázal zatím jenom já. Všichni ostatní tam zůstali. Stal se ze mě vrah, který posílá lidi na téměř jistou smrt. Z bludiště v kterém jsi byla ty vyšli zatím jenom dvě dívky a ty. Obě před tebou se rozhodli, že se postaví Svolávači a obě zahynuli. Svolávač jim vyrval duši z těla a jejich tělo bylo odsouzené k tomu, že se nikdy nerozpadne bez svojí duše a ony doteď bůhví kde bloudí. Nechtěj po mě, abych oznámil Svolávači, že jdeš také proti němu. Ony byly lepší než jsi ty a obě zemřely. Neudělej stejnou chybu jako ony."ž¨řekne mi tiše a propálí mě temným provinilým pohledem.
"Ale když se postavím jeho gorile tak mě zabije. Nebude mi moci vyrvat z těla duši."namítnu pochybovačně.
"Ale on tě nezabije! Nemůžeš to vyhrát. Pouze tě omráčí a už jen to bude stačit k tomu, aby tě odsoudil k trestu, když jsi se postavila proti němu. On tě nezabije, ale ty přijdeš o svojí duši! V tom to celé vězí! Pochop to, nemůžeš vyhrát!"vyjede na mě a vstane z křesla a začne nervözně přecházet po pokoji. "Vyber si druhou možnost!"zasyčí naštvaně. Rozhlédnu se po pokoji a pomalu se přesunu blíž ke krbu. Když slyší, že neodpovídám zvedne ke mně zrak a jeho rysy se smutně protáhnou. "Nedělej to"zeúpí neštastně. Jenom zavrtím němě hlavou. Přijde až ke mně a sevře moje ramena v ocelovém stisku. "Nedělej stejnou chybu jako ostatní!"zašeptá a zatřese mnou.
"Chci- se- utkat- s tou- gorilou!"vyšteknu na něj a vysmeknu se z jeho sevření.
Jeho rysy ztvrdnou. Vstoupí do chodby a kývne na mě, ať ho násldujji. Jenom nerada se rozloučím s teplou místností. Téměř hypnotizovaně zírám do malého špinavého okýnka, které vede tam ven. Na svobodu.
"Všude to tady střeží jeho lidi, neutečeš."řekne tiše Průvodce jako by mi četl myšlenky a otevře dveře do jednoho z pokojů. Pomalu tam vejdu a s údivem pozoruji věci na posteli, které jsou moje. Moje džíny a tričko.
"Převlékni se, máš tu i jídlo a vyspi se. Ráno si pro tebe přijdu."řekne mi rezignovaně a ukážen a stůl na kterém je chleba a voda. Potom se otočí a zmizí ve dveřích. S ním odejde i veškerá moje odvaha. Jsem blázen, když se chci utkat s jednou z těch tří goril. Viděla jsme je a není možné nad nimi vyhrát. Jsou moc silné, moc staré a já chápu, proč to nikdo nezvládl. Vrhnu se na jídlo a rychle se převleču. Když moje hlava dopadne na polštář ihned usnu. Nevidím důvod, proč by mi chtěli něco udělat, když se mám s nimi mám utkat, až ráno. To mi dává možnost nerušeného spánku.
Mám pocit jako bych téměř jenom zavřela oči a v další chvíli se mnou někdo prudce trhá. Rozlepím oči a nechápavě hledím do tváře Průvodci. Vůbec netuším, kde to jsem. Potom si vzpomenu, co všechno se stalo. Když se kolem sebe rozhlédnu stejně zjistím, že ležím v jiné posteli a v jiné místnosti.
"Když jsi spala přenesli jsme tě do jeho sídla. Teď si v jeho domě. Už je ráno. "řekne mi a odejde z pokoje. Nechá mi otevřené dveře, takže vstanu a jdu za ním. Moje nohy jsou těžké a všechno mě bolí. To byl nápad jít spát po něčem takovém. Kdybych se s ním šla utkat hned nebyla bych takhle rozlámaná. Sejdu ze starých schodů do prostorné haly a ihned si všimnu vysoké postavy Svolávače. Jak já ho nenávidím. Když ale spatřím po jeho boku ohromnou postavu někoho s kým se mám teď prát zaseknu se na místě a tep mi vylétne vzhůru. Moje vzpomínky byly špatné, on je mnohem horší. Má tvrdý nepřístupný pohled, na tváři lehký úsměv a svaly na jedné ruce tak velké jako moje hlava. S ním nemám šanci vyhrát.
"Nerozmyslila jses?"řekne mi hravým tónem sám Svolávač a pokusí se o milý úsměv. Můj pohled je pořád upřený na tu gorilu, která přede mnou stojí. Svolávačova slova ke mně doléhají jako by z velké dálky. Zakroutím hlavou a ucítím, jak mi po tváři tečou slzy. Nechápu svoje rozhodnutí a umanutí. Mám pořád šanci říct, že se tu s níkým nechci bitkovat. Ale něco ve mně mi nedovolí říct to.
"Ordiviku"řekne naštvaným tónem Svolávač a hromotluk předstoupí přede mě. Teď už všechno ve mně křičí, ať ot zastavím. Mám šanci to všechno ukončit, ale z mé pusy nic nevyjde. Všecno ve mně to chce zastavit, ale pořád je tam něco, co mi nedovolí vyslovit ta slova. Hrdost nebo blbost? Jedno je jisté, oboje mě dostane na onen svět.
Slyším zapraskání klubů, čímž se mě snaží Ordivik zastrašit a daří se mu to.
"Až to skončíte zavolejte, budu vedle"řekne smutně Svolávač. Oni mě tu snad všichni mají rádi nebo co? Všem je líto, že jdu na jistou smrt, ale nikdo mi nepomůže! Všichni jenom němě přihlížejí a oni všichni mě sem dostali, ale hlavně že je jeim to líto. To je fakt skvělý!
Ordivik se přede mě postaví a napřáhne ruku. Teprve ostrá bolest v puse mě probere z šoku. Dopadnu na zem a rychle se začnu zvedat. Bylo to jako by odháněl mouchu, ale mě to přitom přerazilo čelist. Tohle není vyrovnaný boj!
"Proč to děláš?"zašeptám a upřu na něj pohled. Jeho úsměv se protáhne. Stojí nade mnou jako hora.
"Protože mě to baví"řekne a začne se smát. Tady nemám šanci. Průvodce byl možná hajzl, ale někde v sobě měl pořád ještě svědomí, ale Ordivik jí možná má, ale šílenou. Přesně tenhle typ lidí bez rozmýšlení zabije i malé dítě. Proč zrovna s ním? Možná právě z tohodle důvodu.
"Nechceš mě pustit?"řeknu tiše a přidám nevinný úsměv. Jsem mrtvá. Už teď je po mě. Když to řeknu zasekne se a vypadá jako yb přemýšlel. Přímo v jeho hlavě vidím, jak se tam točí a skřípou kolečka. Potom se rozesměje.
"nezkoušej mě. Já tě nepustím. Víš, co když máš tolik otázek, můžu ti povědět proč jsem tu zrovna já"řekne a já ryche přikývnu. Chce to čas. Třeba prostě něco vymyslím.
"Všichni ostatní to odmídli"řekne zhnuseně. "Všem bylo jedno, že je může Pán zabít. Prostě mu řekli, že to odmítají udělat. Že to nezvládnou"rozpovídá se a vypadá jako by měl každou chvíli zvracet. Teď se moje chvíle na vymýšlení plánu na útek vypaří. Cítím jak se mi pootevřela pusa a jenom v šoku zírám, co mi to právě říká.
"Nikdo neměl sílu ti ublížit, chápeš to? Jedni se báli tebe samotné, prostě si mysleli, že na tebe nemají. Další se báli toho, že je Svolávač zavrhne, když ti ublíží. On jim to sice přikáže, ale to neznamená, že na ně nebude naštvaný, až ti něco provedou. Ale proč by na ně měl být naštvaný, když to on sám přikáže? Já jsme se nebál, protože když pán něco řekne, já to udělám i kdyby mě potom neměl mít rád. Dobrovolně jsem se přihlásil. Ale nejhorší je, že nejvíc z nás to odmítlo z toho důvodu, že to prostě nechtěli udělat. Mohli mít dost síly porazit tě, měli dost odvahy ublížit, ale oni to neudělali, protože ti prostě NECHTĚLI ublížit. Nevím, cos udělala ani jak jsi je okouzlila, ale z nějakého důvodu jsem byl já jediný, kdo to byl ochotný udělat. Teď se můžeš kochat myšlenkou, že hromada z nich trpý za to, že odmítli, že se báli nebo že nechtěli. Já jediný jsem ochotný ti ublížit."řekne mi pyšně.
Napřáhne nohu a já rychle uskočím. Na místo, kde byla moje noha se zaboří jeho pata a dřevo zapraská. Právě by mi z lýtky udělal dřeň od zmrzliny. Jeho úsměv nemizí. On si je jistý, že mě porazí. Zatímco já tomu nevěřím. Tomuhle se říká jistá porážka, prostě síla myšlenek. Porsche, ty to zvládneš! Pokusím se sama sebe přesvědčit v hlavě, ale okamžitě se mi vrátí odpověď. Tohle nejde vyhrát.
(9./ VÍRA, KTERÁ NEUMÍRÁ 5.část
Zemřu pro svojí hloupost. Zemřu pro svojí hrdost. Než úplně ztratím vědomí objeví se přede mnou dvě oči. Vidím ten úsměv. Tohle mi stačí k tomu, aby moje celé tělo zaplavila vlna klidu. Ten pohled mi říká, že všechno bude fajn. Je to jako bych usínala s tím, že až se probudím uvidím ho před sebou. Usínám s jeho pohledem. Hlídá mě. Jeho hlas šeptá moje jméno. Ať budu kdekoliv on mě tam bude provázet, vzpomínka na něj. Na nás dva. Není důležité, že nejsme spolu. Teď už mě ten fakt ani tolik nebolí. On je tu prostě se mnou. I v tuhle chvíli. Tolik myšlenek mi proběhne hlavou neskutečnou rychlostí. A potom přijde tma.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 6. května 2007 v 17:23 | Reagovat

Sáhla na mě beznaděj.... měla jsem jí víc držet palečky... Lentil, promiň, že jsem byla tak neústupná..... měla jsem vědět, že tahle hra není fér. I když, doufala jsem..... Sakra Pat, Matte, kde jste? Drew, že by ses vykašlal na uraženou ješitnost, hejbnul prdelí a pomohl jim.....Do háje, ti kluci snad nestojí za nic... Zatracenej Svolávač, nakopat zadek, natvrdo...

2 Zuzka Zuzka | 6. května 2007 v 20:36 | Reagovat

To není fér, nemohl se jí bát i ten poslední? Život by byl pak fajn, no ne?

3 Lentilka Lentilka | 6. května 2007 v 22:14 | Reagovat

ted se to začíná rozjíždět a zamotávat takže jsem se pěkně rozepsala, ale někdy mám pocit, že sem to pokračování dávám skoro jenom vám dvěma, takže bych byla ráda kdyby mi sem všichn ico točtou napsali malinký komentář, nemusíte vždycky, jenom aby jsem měla pocit, že je to doopravdy aspon trochu dobrý příběh. Jsem lehce samolibá, takže mě potěší, když budu vědět, že to pravidělně čtou tři čtyři lidi:)

4 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 7. května 2007 v 7:22 | Reagovat

No, že jsem skalní příznivec, mě naplňuje tak trochu hrdostí. Ale je pravda, že kdybys tak dobře nepsala, tak ti nešlapu na paty od tvé první knížky. Mimochodem, kdybych tě požádala, abys mi poslala tvou knížku Něco jako tma na meila, byla bych moc otravná? Pokud ano, nic se neděje, jen se ptám.

5 Lentilka Lentilka | 7. května 2007 v 9:15 | Reagovat

klidně ti jí pošlu:) chtěla jsem na ní dělat opravy ael asi už navěky zůstane tak jak jsem jí napsala v První myšlence, takže ti jí klidně pošlu:)

6 cvrček cvrček | 7. května 2007 v 9:26 | Reagovat

myslim sí, lentil, že se nemusíš bát o to, že by četlo tvou knížku málo lidí:) já mám spíš ten pocit, že se mi s tlukoucím srdcem špatně píše komentáře k něčemu tak dobrému:o) tvoj eknížka je mimochodem ohromující. strašně se mi líbí

7 Zuzka Zuzka | 7. května 2007 v 13:24 | Reagovat

Lentilko, tvoji knihu čte určitě spousta lidí, jenomže sou šíleně zdechlý a prostě sem ten komentář nedaj a nedaj. To známe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama