close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

9./ VÍRA, KTERÁ NEUMÍRÁ 5.část

7. května 2007 v 13:46 | Lentilka |  Více než nic
Znovu ke mně přijde a za krk mě vyzvedne do vzduchu. Jenom bezmocně zakymácím nohama ve vzduchu. Příjem kyslíku rapidně klesne. Mrští se mnou a stůl kousek od nás a já ucítím, jak pod mojí vahou praská. Hlavou mi projede ostrá bolest. Pomalu se zvednu a hledím, jak se Ordivik pár metrů ode mě samolibě směje. Hajzl! V očích ucítím pálení, rukou si otřu čelo a s hrůzou pozoruji, jak mi na ruce ulpěla krev. Dohajzlu. Když si opatrně prohmatám čelo najdu hlubokou ránu nad obočím. Pronikavě bolí a pálí. Ordivik se ke mně znvou pomalu rozejde. Nenechám ho, aby mě zabil rychle! Nenechám.

Znovu se napřáhne, ale tuhle ránu vykraji rukou v které mi prosvyští bolest. Sakra, jenom odraz tu sílu mi skoro zlomí ruku. Ze země seberu svícen, který se skutálel ze stolu a praštím ho tím po hlavě. Trošku se zakymácí a úsměv zmizí, když se mu ze rtu spustí krev. To já jsem tady celá od krve a on se mračí pro jeden natrženej ret! Chci ho znovu praštit, ale jedním máchnutím ruky mi vyrazí svícen z ruky.
"Ty malá couro"řekne pobaveně. Proč se pořád baví? Znovu se napřáhne a tentokrát jeho pěsti jenom lehce uhnu a nevykrývám jí. Mám svoje kosti ráda a s touhle silou by mi jistě tu ruku zlomil. V jednom okamžiku vykopnu nohou a nakopnu ho mezi nohy. Aťjeto člověk nebo ne tohle zabírá vždycky. Rozeběhnu se ke dveřím v kterým zmizel Svolávč a zasloumám s klikou. Všechno je teď lepší než on. Zřejmě bych už byla schopná začít ječet, že budu jeho družkou. Možná nebyla, ale to je jedno. Cílem je dostat se od něj co nejdál. Od Ordivika, potom se můžu začít zabývat Svolávačem. Dřeve pevně drží a ani se nehnou. Otočím se, abych našla jinou únikovou cestu, ale za mnou už stojí Ordivik. Jak se může někdo tak velkej pohybovat tak rychle? Jedinou mnou smýkne o dřeve, až zapraskají. Chytne mě za nohu a pomalu táhne do středu místnosti. Tam mě nechá postavit. Jak se pomalu zvedám ze země, podkopnu mu nohy. Jenom se lehce zakymácí, ale mojí nohou projede ostrá bolest. Popadnu kousek dřeve, který leží kousek ode mě a zarazím mu ho do stehna. Bolestivě zařve a chytí se za krvácející ránu. Zvednu se na nohy a znovu se ocitnu před zamčenými dveřmi. Napřáhnu se a kopnu do nich. Dřevo zapraská a objeví se malá díra. Kopnu znovu a ve dveřích už je díra, kteoru bych se s vypětím všech sil dokázala protáhnout s tím, že bych se asi zranila o třísky, ale dostala bych se pryč. V další chvíli ale přijde rána, která mi vyrazí dech. Pozvednu hlavu a nede mnou už bez úsměvu stojí Ordivik a z jeho pohledu čiší blesky.
Chci ho kopnout, ale než se ho moje noha jenom dotkne stačí jí zachytit. Prudkým pohybem ji ohne a já bolestí vykřiknu. V noze mi zapraská. Chytnu se za ní a zjistím, že jí musím mít nějak zlomenou. Pálí jako by mi jí právě vložili do ohně. Ordivik se nade mnou s úsměvem sklání. Hodím poslední zklamaný pohled po dveřích v kterých byla moje cesta od něj. Potom se přede mnou objeví pěst. A potom je tma. Nezvládla jsem to, co nikdo přede mnou. Bůh ví, jeslti se někdy probudím nebo co bude potom. Hlavní je, že jsem se postavila Svolávači, jeho gorila mě dostala a já teď kvůli tomu mám trpět. Neřekla jsem, že se stanu jeho družkou. Nepodlehla jsem strachu. Byla to moje hloupost, ale i hrdost. Tyhle dvě věci jdou někdy ruku v ruce. Zemřu pro svojí hloupost. Zemřu pro svojí hrdost. Než úplně ztratím vědomí objeví se přede mnou dvě oči. Vidím ten úsměv. Tohle mi stačí k tomu, aby moje celé tělo zaplavila vlna klidu. Ten pohled mi říká, že všechno bude fajn. Je to jako bych usínala s tím, že až se probudím uvidím ho před sebou. Usínám s jeho pohledem. Hlídá mě. Jeho hlas šeptá moje jméno. Ať budu kdekoliv on mě tam bude provázet, vzpomínka na něj. Na nás dva. Není důležité, že nejsme spolu. Teď už mě ten fakt ani tolik nebolí. On je tu prostě se mnou. I v tuhle chvíli. Tolik myšlenek mi proběhne hlavou neskutečnou rychlostí. A potom přijde tma. Ztratila jsem vědomí. Ordivik mi uštědřil poslední ránu. Nechci přemýšlet nad tím, co bude dál. Vím to, ale nechci to slyšet.
Slyším hlasy. Všude kolem mě. Jsou hlasité. "Ordiviku jsem šťastný, že jsi splnil můj úkol"říká spokojeně nějaký hlas. Poznám ho. Svolávač. "Udělám cokoliv řekneš můj pane"odpoví mu vzápětí. "Jsem rád, že jsi mi naprosto věrný, jsi ten nejlepší muž, jakého jsem měl a proto lituji, že tě musím potrestat. Ne za právi, kteoru jsi odvedl, ale za to, že jsi jí ublížil. Ona se měla stát mou družkou, odmítla a musí trpět. Ale ty protože jsi jí to udělal musíš trpět s ní"řekne smutně a potom slyším hrozivý křik. Křik plný bolesti a utrpení. Nejde si zacpat uši. Všechno to slyším z velké dálky, Nemůžu dělat vůbec nic. Nemůže se hýbat, prostě to jenom slyším jako bych byla někdy pryč.
"Porsche je mi to líto, ale ty sama jsi se rozhodla"uslyším znovu ten smutný hlas. Ten hajzl! Kdyby mě nechal napokoji mohla jsem být teď v klidu doma. Domov. Panebože já chci pryč. Do bezpečí. Palčivá bolest v hlavě. Pokusím se otevřít oči, ale jsou moc těžké. Cítím něco mokrého na svém čele. Slyším nezřetelné mumlání nějaké staré ženy. Nerozumím jí, ale s každým jejím slovem moje tělo zaplavuje vlna chladu nebo tepla. Její slova nabírají na intenzitě. Mluví nějakým cizím jazykem! Potom jako by mě někdo hodil do ohně. Konečně se úplně proberu z mdlob a místností se nese můj výkřik. Je to jako by celé moje tělo vybuchlo v ohromný plamen. Šílená bolest se nese celým mým tělem.
Hledím na místnost, kde leží moje tělo. Ležím klidně, můj hrudník se nehýbe a moje víčka jsou klidně zavřenál. Vypadám téměř jako bych spala. Nějaká stará ženská se nade mnou sklání. Na čele mám něco podivného, je to něco jako červená barva vymalovaná do nějakého znaku. Svolávač stojí kousek dál a s podivnou melancholií a smutkem pozoruje moje tělo. Všechno je to jako bych na to hleděla odnikud. V tuhle chvíli mi dojde co se stalo. Slyším slova Průvodce. -
"Z bludiště v kterém jsi byla ty vyšli zatím jenom dvě dívky a ty. Obě před tebou se rozhodli, že se postaví Svolávači a obě zahynuli. Svolávač jim vyrval duši z těla a jejich tělo bylo odsouzené k tomu, že se nikdy nerozpadne bez svojí duše a ony doteď bůhví kde bloudí. Nechtěj po mě, abych oznámil Svolávači, že jdeš také proti němu. Ony byly lepší než jsi ty a obě zemřely. Neudělej stejnou chybu jako ony."- Udělala jsme stejnou chybu jako ony.
  • Našla se dívka, kterou její rodiče postrádali tři dny. Někdo jí zavraždil.
  • Smrt dívky nalezené poklidně ležící ve své posteli je záhadou.
  • Byla zraněná, ale ne smrtelně. Nikdo nezná příčinu jejího umrtí.
  • Na pohřbu se sešlo hodně lidí. Všichni oplakali její smrt, která je doteď záhadou.
  • Policista Terry Fletcher byl vyhozen od policie, když se pokoušel vypátrat příčinu smrti dívky Porsche Jaimisonové. Nalezli jí před třemi měsíci, pořád se neví, jak zemřela.
  • Lidé tvrdí, že dívka, která byla pohřbena jako Porsche Jaimisonová není ona.
  • Někteří tvrdí, že to nebyla ona i když její rodiče potvrdili identitu.
  • Případ se záhadnou smrtí Porsche Jaimisonové nebyl stále uzavřen, byl pouze odložen po třech měsících v kterých se nic nezjistilo.
(10./ NALEZNI SAMU SEBE 1.část
-Teď je březen, že ano? Moje duše bloudí po světe, nedokážu s tím nic udělat, ale ty bys mohla. Už jen z toho důvodu, že mě slyším musíš mí i tu moc dostat mě zpět. Bylo to v prosinci. V prosinci se to všechno stalo. Venku byla zima a mě unesli. Podstoupila jsme zkoušky v které jsem prohrála. Jeden úchyl si mě chtěl získat za družku. Nedala jsem se a tak mi vzal duši. Prohrála jsem.- Na těle mi vstanou hrůzou všechny chlupy. Možná by nebylo tak hrozné, kdybych se o tom s někým bavila, ale když mi to takhle vypráví cítím její pocity a chvílí mi hlavou prolétne i obraz.
-A po mě chceš?-
-Pomoci! Zkouším se dorozumět s každým, kdo by mi mohl pomoci, ale jediný, kdo mě zatím slyší jsi ty. Neptej se mě proč! Moje rodina mě neslyší, moje kamarádky, ani Svolávač, prostě nikdo, až na jednu věc, ale ta mi nepomůže! Už znovu ti opakuji, pomož mi!- Všechno to na mě vybalí a čeká, že já udělám co? Rozeběhnu se jí napomoc? Teď mám prázdiny, docela by se to i hodilo, ale ne. Na co to myslím? Nikam nepojedu.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 7. května 2007 v 16:28 | Reagovat

Bože, nevím co říct......Nech mě to strávit, později se ozvu...

2 Angela Angela | 7. května 2007 v 16:35 | Reagovat

Lentil. Vážně suprová kapitola. Moooooooooooooooooooooooc se ti povedla. Po celém těle mi naskákala husí kůže. Doufám, že to s Porsche dobře dopadne.

3 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 7. května 2007 v 23:13 | Reagovat

Nějak mě to vzalo, promiň. Měla jsem tak šílenou radost z té knížky, co jsem dostala, že jsem četla a byla úplně mimo. A když jsem byla na konci, tak jsem nevěřila ...Bože, doufám, že to není konečné. Mrzí mě, že jsem jí nefandila víc (jako by to pomohlo)

4 Kate Kate | 8. května 2007 v 13:59 | Reagovat

je to...........naprosto dokonalé a i to mi příde jako slabé slovo.......co bude dál?? aaaaaaaaaaaaaa......kdy bude pokračování?????

5 Lentilka Lentilka | 8. května 2007 v 14:17 | Reagovat

večer nebo zítra:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama