

"Promiň, nechtěl jsem tě rušit. Jenom sem někdy sám chodím a překvapilo mě, že tu jsi."řekne mi a pomalu si vedle mě sedne. Donutím se hledět pořád před sebe. Najednou mám pocit, že on je to dobré, co mě tady potkalo. On má být ten, koho jsem měla potkat. Někdo, kdo by mi pomohl se změnit, poznat to tady. Rozlije se ve mně melancholie. Možná, že on bude ta věc, kterou jsem vždycky hledala. Hranice mezi mnou a světem. Ta hranice, kterou jsme se rozhodla najít. Pohlédnu na něj a střetnu se s jeho pohledem. Možná čeká, že něco odpoví. Jeho oči jsou jako jezero hnědé barvy. U krajů světlé a postupně tmavnou. Tolik jiné než má jeho bratr.






