close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2./MĚSTEČKO DE NOCHE 2.část

1. června 2007 v 16:30 | Lentilka |  Temnota světla
Pomalu jsem otevřela oči a zamrkala. Měla jsme je k sobě slepené. Na hlavě mě pálil šrám a celé tělo bylo ztuhlé a měla jsme pocit,že ležím na kamnech. Přímo jsem hořela. Cítila jsem něco odporně páchnoucího. Pokusila jsem se posadit a překvapil mě, jak mě jen tenhle pohyb vyčerpal. Kousek ode mě stál stařík, když si všiml, že jsem vzhůru vypadal vyděšeně. Vyčerpaně jsem sebou praštila zpátky na tvrdý polštář a jenom si z čela sundal odporně páchnoucí hadr. Potřebuju do nemocnice a ne tohle sakra! Chtěla jsem křičet, ale moje rtybyli suché a hrdlo vyprahlé. Zavřela jsem oči a pokusila se zhluboka nadechnout. Skopala jsem ze sebe přikrývnu a ovanul mě závan chladivého průvanu. Cítila jsem lehkou úlevu. Potom jsem nad sebou znovu slyšela hlasy. Proč o mě pořád všimnu v poslední době mluví jako bych byla nesvéprávná? Dobře, chápu. Únosci se mě nebudou ptát, co chci k večeři a oni si se mnou můžou dělat co chtějí, ale stejně. Moje ego bylo nahlodané a ublížené.
"Pane, před chvílí se probudila."
"Ta je teda v hrozném stavu."odpovědl mu druhý hlas a já měla chuť něco namítnout. Neměla jsem sílu.
"Co s ní chcete udělat?"

"Nevím, co bys navrhoval?"
"Místní lidé jí asi nebudou chtít přijímout. Nepatří k nám. Možná bychom se jí měli zbavit."
"Nic jiného mě nenapadá."
Poznávala jsem stařecký hlas a ten druhý hlas musel být někdo mladý. Byl arogantnní a bezcitný. Někdo na mě znovu položil deku a já jsme po chvíli usnula. Jeslti to takhle půjde dál nebudou potřebovat k tomu, aby se mě zbavili vůbec nic. Mám pocit, že tu brzo chcípnu sama.
Když jsem otevřela oči už jsem nebyla pryč, ale stála jsem v našem obrovském obýváku a naproti mně stála máma.
"Zlatíčko, něměla bys chodit tak často ven.."nabádala mě.
"Takže nemůžu ven teď?"řekla jsem, přimhouřila oči a bojovně si založila ruce v bok.
"Samozřejmě, že můžeš, ale chci, aby ses vrátila dřív. Vím, že už ti je skoro osmnáct, ale to neznamená, že se domů můžeš vracet v pět ráno jako nějaký pobuda."řekla vyčítavě.
"Takže v kolik se mám vrátit?"vyštěkla jsem znovu.
"V kolik chceš, zlatíčko, pouze se ti snažím vysvětlit, že..."začela snaživě, ale já jsem jí přerušila.
"Snažíš se mi říci, že s mým chováním nesouhlasíš, ale ani se mi v tom nijak nepokusíš zabránit."
"Nechci tě v ničem omezovat, jenom bych byla ráda, kdyby ses chovala jako slušná mladá dáma."
"Víš, co je tvůj problém? Já si můžu dělat, co chci. Nikdy mi nic pořádně nevyčteš. To je pořád jenom -Zlatíčko, neměla bys to dělat takhle.- nebo - Miláčku, někdy se mi tvoje chování moc nelíbí, ale dělej, jak myslíš.- Jsem tvoje dítě a tvůj úkol je vychovat mě! Ne povolit mi všechno, co chci!"řekla jsem vytočeně. Máma je klidná a nikdy neměla mít dítě. Nikdy neměla mít mě. Možná u někoho jiného by dopadla lépe a u nějakého rebela by dopadla tak, že by jí uteklo z domu s feťákem, kdyby ho našla. Já jsem jenom chtěla slyšet rázné ne. Bly to náš souboj už od dětství. Snažila jsem se jí vysvětlit, že mi může říci ne. Nepochopila to. Byla jsem její zlatíčko a já mohla všechno. Zkusila jsem udělat něco špatného a ona mi nic neřekla. Zkoušela jsme to nadále a ona pořád mlčela.Když jsem to přehnala ozvala se, ale neřekla mi ne. Pouze mi naznačila, že bych mohla udělat něco jiného. Já chtěla slyšet ne a ona mi chtěla říkat ano.
"Miláčku, proč se zlobíš?" Dostala jsem vztek ještě větší než obvykle. Dostala jsem vztek na sebe, že to dělám. Já nechtěla být nevychovaná, ale dovedli mě k tomu. Nechtěla jsem být zoufalá, ale chtěla jsem, abych věděla, že vím, kde jsou meze. Já meze neznala. Netušila jsem, kde jsou. Nikdo mi to neukázal.
"Sklapni, matko."řekla jsem nabroušeně a otočila se, abych zmizela v pokoji. Slyšela jsem její zalapání po dechu a smířený povzdech. Je možný, aby mi prošlo i tohle? Vždycky jsem s ní vycházela skvěle dokud jsme se nedostali na naše názory. Až večer sejdu dolů nestane se nic. Nic mi neřekne na to, že jsem na ní byla drzá. Chtěla jsem poznat meze, ale ona mi je nedovolila poznat. Byla jsem nevychovaný spratek a věděla jsem to.
Ucítím pálení pokožky a pot na čele. Ihned mi dojde, že to byla jenom vzpomínka. Vzpomínka na domov. Nedokážu předstírat, že je všechno v pořádku, když vím, že jsem -tady-. Nechci otevřít oči. Celé tělo mě bolí a pálí. Jenom ležím a snažím se nadechnout. Uslyším kousek od sebe zarachosení. Doufám, že tu někdo je.
"Vodu"zašeptám vyprahlým hrdlem. Někdo mi něžně nadzvedne hlavu a já konečně ucítím osvěžující vodu, které pomalu schladí moje končetiny a ostrý žár zmizí. Úlevně se znovu natáhnu a div nezamlaskám spokojeností nad krásně ledovým douškem čisté vody.
"Kde to jsem?"zeptám se, ale neotevřu oči. Netoužím pohlédnout do doby v které jsem nikdy neměla být. Když jsou zavřené oči pořád nemusím čelit tak krutě realitě. Pořád můžu doufat.
"Jsi v mém domě."řekne mi sympatický mladý hlas. Cítím, že mám lehce zalehlé uši a všechno se mi zdá lehce zmatené. Pořád dokážu, ale mluvit.
"Co tady dělám?"zkusím to znovu dezorientovaně.
"Právě tu ležíte a léčíte se z těžkých zranění, které jste utrpěla."odpoví zmateně. Kdybych mohla prokrotila bych očima a plácla se do čela. Ani jedno nepříchází přes zavřené oči a bolestnou hlavu v úvahu.
"Takže, madam, necítíte se už lépe?"
"Madam? Já nejsem madam!"dostanu ze sebe nervózní zavrčení.
"Pardon, slečno. Takže, cítíte se už lépe, mad tedy slečno?"zeptá se znovu a jeho tón už zní lehce posměšně.
"Vypadám na to, že je mi líp?"zaskuhrám a zavrtím se na nepohodlné posteli.
"Vypadáte líp než když vás sem přivedli, slečno. Budete schopná už se posadit?"zeptá se netrpělivě. Ucítím vařit se krev v žilách.
"Víš, co mi můžeš."zavrčím znovu naštvaně.
"Mad tedy slečno, co prosím? Nechápu vás."namítne a mě dojde, že tohle je špatná doba na moje moderní výstřelky.
"Řekla bych, že se cítíte lépe. Myslím, že půjdu."řekne a mě dojde, že ze mě musí být vyděšený nebo dobře maskuje posměch.
"S kým si budu povídat?"zeptám se spíš sama pro sebe. Špatná doba.
"Myslím, že sama se sebou. Jste na to ráchlá dost, mad tedy slečno."řekne a už nedokáže zamaskovat smích.Potom klapnout dveře a pokoj se ponoří do ticha. Zavrtám se do peřiny a znovu usnu. Usnu až moc klidně na to, že můžu každou chvíli zemřít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alyssa Alyssa | Web | 1. června 2007 v 16:31 | Reagovat

Na mém blogu je soutěž mužeš vyhrát diplom jen se mrkni Soutěž č.2.

2 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 1. června 2007 v 17:14 | Reagovat

Je to dobrý, moc dobrý, ale nic ve zlém, jsem zmatená, mluví s ženou nebo mužem -

"ŘEKLA bych, že se cítíte lépe. Myslím, že půjdu."řekne a mě dojde, že ze mě musí být VYDĚŠENÝ nebo dobře maskuje posměch.

Jinak se to začíná zajímavě vyvíjet, škoda jen, že to bylo kráté....

3 Kate Kate | 1. června 2007 v 19:17 | Reagovat

mám stejný problém jak Yanniesse, ale jinak je to moooooooooc fešný.....:)

4 Lily Lily | Web | 1. června 2007 v 19:45 | Reagovat

Tak to je hláška :D "Myslím, že sama se sebou. Jste na to ráchlá dost, mad tedy slečno."

5 Zuzka Zuzka | 1. června 2007 v 20:10 | Reagovat

Super! :o)))

6 Sam Sam | 1. června 2007 v 21:10 | Reagovat

Divím se že ta holka řekne: "Myslím, že sama se sebou. Jste na to RÁCHLÁ dost, mad tedy slečno." , když předtím nerozumí slovům :"Víš, co mi můžeš."

7 Lily Lily | Web | 1. června 2007 v 21:35 | Reagovat

Sam: To je ale kluk, ne?

8 Sam Sam | 1. června 2007 v 22:26 | Reagovat

Já nevím, jsem trošku zmatená tímhlectím: ŘEKLA bych, že se cítíte lépe. Myslím, že půjdu."řekne a mě dojde, že ze mě musí být VYDĚŠENÝ nebo dobře maskuje posměch.

9 Lentilka Lentilka | 2. června 2007 v 12:08 | Reagovat

pardon, pardon, je to kluk:D

10 Lentilka Lentilka | 2. června 2007 v 13:22 | Reagovat

Někdy když píšu myšlenka předběhne slovo a z toho může vzniknout i klidně úplná kravina, jelikož to po sobě moc nečtu a prostě jenom píšu, takže jsem ráda za vaše upozornění a můžu to upravit. SPárvně je to : řekl a bl vyděšený... :)

11 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 2. června 2007 v 14:52 | Reagovat

Holka, holka, jak čtu tvůj poslední komentář, spíše bych řekla, že jsi zamilovaná.....:-DDD Prosím, neber to zle, ale poslední dobou jsi nějak roztěkaná, doufám, že je všechno v pořádku...

12 Lentilka Lentilka | 2. června 2007 v 15:16 | Reagovat

Zamilovaná nejsem, spíš jenom zbrklá...:D A ted ani nemám nic nového napsanýho a ani nevím, co by mělo být dál:(

13 Zuzka Zuzka | 2. června 2007 v 15:25 | Reagovat

To neříkej ani ve snu!

14 Lentilka Lentilka | 2. června 2007 v 15:39 | Reagovat

Bohužel, ale teď jsem se odhodlala jít psát. Něco mě napadlo, takže je možné že už dnes večer tu budu pokračování. Třeba tak za hodinku by se tu mohlo objevit, kdyby mi to teď šlo:)

15 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 2. června 2007 v 16:00 | Reagovat

Jo, jo, jóóó...

16 Mauro Mauro | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 11:31 | Reagovat

Docela jsem o tom četl a souhlasím s tebou....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama