close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

2./MĚSTEČKO DE NOCHE 6.část

4. června 2007 v 16:50 | Lentilka |  Temnota světla
Našla jsme jí v kuchyni. Jaké překvapení. Byli jsme tam sami. Jak jsem zjistila Amanda měla na starosti uklid domu. Měla jsem pocit jako by mě Amanda neměla ráda. U Maylee jsem věděla, že jí otravuji, ale nijak mě to netrápilo, ale u Amandy jsem měla pocit, který mi říkal, že mě nemá ráda, ale nechce, abych to věděla. Maylee mi bez okolků ukázala, jak u ní jsem, ale Amanda byla lehce afektovaná.
"Cos to včera udělala?"zeptám se jí tiše a pomůžu jí s krájením masa. Hodí po mě otrávený pohled jako by čekala, že se budu ptát dál. Já prostě vím na čem u ní jsem.
"Ciaro, nechci o tom mluvit."odbude mě.
"Takže ti nebude vadit, když to povím dál. Třeba Amandu by to určitě zajímalo, jak jsi skolila chlapa. Na tuhle dobu je to lehce zvláštní nemyslíš?"zeptám se a pomalu se rozejdu ke dveřím. V okamžiku stojí u mě a stáhne mě za paži zpátky. S širokým úsměvem se k ní otočím a nakloním hlavu an stranu.
"Dobře."zavrčí naštvaně.

"Odpovíš mi na moje otázky?"zeptám se provokativně.
"Nikomu to neřekneš?" oplatí mi stejným tónem. Obě stejně přikývneme na souhlas.
"Před rokem jsem tady ještě nepracovala. Jeden starý moudrý muž mě naučil, jak se bránit. Zasvětil mě do bojových umění."vysvětlí mi rychle.
"To jsi se to naučila tak rychle?"vyhrknu překvapeně. Všechno potřebuje čas, pochybuji, že tohle ne.
"Na tohle potřebuješ klidně celý život. Já nejsme ještě dobrá v tom, co dělám, pořád nechápu úplně tu pravou myšlenku, ale snažím se. Při aplikaci ale je to jiné. Na to mám takový vrozený talent."řekne mi nejistě.
"Vrozený talent na bojové umění?"zeptám se nechápavě.
"Vrozený talent na boj"řekne jako bych byla úplný magor.
"Naučíš mě něco?"vyhrknu radostně. Její pohled připomíná zeď.
"Ne"řekne jasně.
"Prosím, jenom základy. Prostě jenom to, abych se ubránila." žadoním.
"V téhle době není dobré umět něco takového, hlavně když jsi dívka."řekne mi.
"Ale já sem nepatřím. Já to potřebuji umět. Prosím."žadoním znovu.
"Stejně na to nemáme čas, musíme pracovat."odbude mě.
"Ty víš, jak to zařídit. Prosím. Jenom chvíli."
"Stejně nám to nedovolí. Přesvědčíš se sama."řekne odevzdaně a vyjde z kuchyně. Málem zaskáču radostí. Maylee mě bude učit bojové umění. Alespoň něco zábavného mě tu bude čekat.
Maylee se vrátí a její tvář je protáhlá do odevzdaného pohledu. Můj úsměv zmizí. Oni nám to nedovolili? Proč, doháje?
"Tak jdeme"pobídne mě otráveně a já se na ní jenom nechápavě podívám.
"Chtěla jsi cvičit, tak pojď cvičit."zamručí otráveně a vyjde z kuchyně. Vesele poskočím a vyskáču radostně za ní. Vejde do našeho pokoje a otevře starou zaprášenou truhlu. Chvilku se v ní přehrabuje, ale potom se zarazí.
"Seděla jsi už někdy na koni?"zeptá se mě. Zaskočeně sebou trhnu a zamyslím se.
"Jo, seděla. Párkrát."řeknu nepřesvědčivě.
"Opravdu?"zeptá se mě a já jenom kývnu. Když jsem byla malá měla jsem koně. Ale to bylo když jsem byla malá. Teď už je mi o nějakej ten rok víc. To bude jako s kolem. Když to umíš jednou, když naskočíš je to jako bys hned našel. Nemůže na tom být nic tak těžkého.
"Kam chceš jít?"dojde mi a zarazím se. Vytáhne z truhly nějaké oblečení a na tváři uvidím její tajemný úsměv. Hodí to po mně a začne se převlékat. Je to takový kabátek bez rukávů. Těžká látka přilne na lehkou bílou blůzičku a vepředu se sešněruje. Mám pocit, že jsem si na sebe přilepila druhou kůži. Když zvednu kalhoty mám pocit, že upadnu. Kdybych je nedržela v ruce musela bych říci, že vypadají téměř totožně jako kožené. Tohle byla ta samá látka jako vestička. Nedokázala jsem ten materiál popsat. Možná jinak zpracovaná kůže. Bůh ví. Nasoukala jsem se do kalhot a zapla si vysoké boty. Páni. Co bych za takovéhle výstřelky dala doma. Maylee mě vyvedla dolů do stáje a postavila mě k tmavě hnědému koni. Nechápavě jsem před ní stála a jenom zahanbeně sledovala, jak Maylee svého rychlostí blesku osedlala a pomalu s ním vyšla do uličky. Když mě uvidla stát ještě před boxem jenom si ostráveně povzdechla a dala mi uzdečku do ruky. V dalším okamžiku jsem se škrábala na hřbet svojí klišničky. Stála klidně a čekala, až se nedostanu pevně do sedla. Když jsem se uvelebila pocítila jsem radost, že to nebylo tak těžké. Maylee pobídla svojí černou kobylu a ta vykročila. V tu chvíli se dal do pohybu i můj kůň. Jenom sem zadržela výkřik a kodrcavě se snažila udržet v sedle. Klisnička se snažila jít klidně, ael stejně jsem měla pocit, že při každém kroku poletím. Po chvíli cesty jsem si konečně našla to správné tempo a začela se v sedle cítit jistější.
"Takže přidáme."otočila se na mě pobaveně Maylee jako by celou dobu veděla o mém vnitřním utrpení. Jenom jsem usykla a pobídla koně patou k větši rychlosti. Maylee se mi pomalu vzdalovala a moje klisnička konečně naklusala. Nejdřív jsem myslela, že sedím na traktoru na poli. Co máš dělat? Klus. Ta stupidní věc, kterou jsi nikdy neměla ráda. Narovnat se, uvolnit se, pobízet. Co ještě? Vysedávat? To snad ne. Pokusila jsem se vysedávat s ní v jednom tempu a s uspokojením jsem zjistila, že jsem možná nezapomněla všechno. Geisha, tak se moje klisnička jmenovala jako by poznala, že jsem jistější přidala a už jsme byli těsně za Maylee. Rozhlédla jsem se a až teď jsem si dokázala vychutnávat mořský vánek a vzdalující se slunce. Vlny, které se líně převalovaly po písku mi dodali pocit uklidnění a já se cítila krásně svobodná. Jako pták, který dokázal vzlétnou i když měl přistřižená křídla. Cítila jsem pocit vítězství a svobody.
Zastavili jsme před hustými stromy a seskočili na zem. Maylee oba koně odsedlala a nechala je tam stát. Nedůvěřivě jsem na ně hleděla. Necháme je tu jenom tak? Bez dozoru? Geisha do mě přátelsky strčila hlavou a já jí pohladila po bílé lysince. Dobře, necháme je tu. Vždycky mi přišlo, že se o koně v historickým filmech nestarali. Tohle mi to ale vyvracelo. Koně vypadali spokojeně a pomalu se plazili k zelenému porostu u lese. Vydala jsem se prodírat za Maylee. Těšial jsem se, co má pro mě připravené. Když jsem prolezla zarostlými keři ocitla jsem se na pláži, kde byl téměř bílý písek. Téměř bolelo dívat se na něj a kolem byly jenom stromy. Vydechla jsem překvapeně nad tou nádherou. Byl tady stín od obrovských listnáčů a příjemný vánek, který sem zaválo moře. Podle Maylee jsem se posadila do písku a netrpělivě se zavrtěla.
"Tak s čím začneme? Strašně ráda jsem se vždycky chtěla naučit bojovat s mečem!"řeknu nedočkavě.
"Dneska ještě ne."
"Takže dneska co?"zeptám se nedůvěřivě.
"Nejdřív se musíš naučit meditovat"řekne pobaveně a zavře oči.
"Cože?"vyhrknu překvapeně i zděšeně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 4. června 2007 v 22:48 | Reagovat

No tak to jsem zvědavá, jak se podaří zklidnit Abi, aby neditovala. Dobrý, Lentil. Úplně přesně se k téhle kapitolce hodí tvoje motto. Ale Abi je myslím dost silná na to aby mohla být odvážná, v každém případě není zbabělá...

2 Zuzka Zuzka | 4. června 2007 v 22:50 | Reagovat

Jak jsi vlastně přišla na jméno Abigail?

3 Lentilka Lentilka | 5. června 2007 v 13:55 | Reagovat

Jednou mě to u čtení knížky prostě trklo do očí. Hrdinka se jmenovala Abigail a já jsem si řekla, že tak jednou musím pojmenovat hrdinku mojí knížky. U jména třeba Erika jsem ho nemusela ani vybírat, prostě jsem věděla, že se tak má jmenovat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama