"Musíš se soustředit, Ciaro!"řekne mi už asi po desáté Maylee. Za chvíli se mnou zřejmě ztratí trpělivost. Už minimálně dvě hodiny sedíme v písku. Naštvaně bouchnu pěstí do písku.
"Já už nemůžu! Nevím, jak se mám ovládat! Doopravdy to nevím!"vyjedu na ní naštvaně.
"Snažím se, zavřu oči, snažím se vyprázdnit si hlavu, relaxovat, poslouchat tě, ale nejde to! Pořád mám něco v hlavě a nedokážu to dostat pryč. Jak se mám soustředit? Řekni mi to jednoduše!"pokračuji dál zoufale. Najednou cítím, že toho na mě začíná být moc. Kdyby to bylo možné tak by moje nervová hranice právě teď přetekla. Všechna zlost, zoufalství a smutek se nahromadily na jedno místo a přetekly. Nedokážu to zastavit. Podívám se na Maylee a čekám zlý pohled a pokárání, ale místo toho upřeně a dokonce vyděšeně zírá nad mou hlavu. Zvednu pohled a vykřiknu. Asi metr nad mou hlavou se v kruhu vznáší asi pět ptáků, kteří naříkavě zpívají a v kolečku pořád dokola létají.
"Ciar, jdi do strany"řekne mi fascinovaně Maylee bez toho aby z pátků odrthla zrak. Roj ptáků se nade mnou posune podle mého pohybu a znovu jsou nad mojí hlavou.
"Jdi pryč"řekne tiše a já se rozejdu po pláži. Ptáci se vytrvale drží nad mojí hlavou a já už začínám pomalu běsnit. Začnu poskakovat a běhat, abych se jich zbavila, ale jako závoj vlasů se za mnou drží tak těsně, jak jen je to možné. Maylee stojí o kus dál a všechno to s nevěřícným úsměvem pozoruje. Neudělá ale nic.
"Vypadněte!"řeknu vyčerpaně, když už skoro necítím nohy. Sesunu se do písku a zašeptám znovu slovíčko "Odleťte"
Zvednu hlavu, když mi přijde, že se zvuk křídel vzdaluju. A doopravdy. Ptáci pomalu odlétají do různých směrů a najednou to vypadá jako by nade mnou nikdy nekroužili. Maylee dojde až ke mně a klekne si přede mně.
"Co jsi udělala?"zeptá se tiše a pořád hledí do lesa, kde všichni zmizeli.
"Nic. Jenom jsem řekla, ať jdou pryč. Jinak nic. Seděla jsem a byla naštvaná."řeknu jí vyčerpaně.
"Proč nade mnou kroužili?"zeptám se jí po chvíli když mlčí.
"To nevím určitě. Možná je prostě jenom něco přitáhlo."řekne a zakroutí pobaveně hlavou.
"Takže znovu!"řekne potom nekompromisně.
Za další dvě hodiny, když už se začne stmívat se konečně vrátíme domů. Mám pocit, že už nikdy nebudu vědět jaké to je, když jsem čilá. Za chvíli mi praskne hlava od toho, jak jsem se celou dobu snažila nepřemýšlet. Najednou nevim, co je horší. Myslet nebo chtít nemyslet. Když dojedeme před sídlo zarazím se. Celé září a zevnitř je slyšet hudba.
"Maylee, co se to tam děje?"zeptám se nejistě.
"Já ti o tom neřekla? Dneska se koná nějaká slavnost."řekne znuděně a začne mi vysvětlovat, jak odstrojit koně a postarat se o něj. Vyšli jsme nahoru a před naším pokojem zrovna stál Will. Netvářil se přívětivě. Chci nenápadně projít, ale zmrazí mě pohledem na místě. Dode mi, že jsem něco provedla. Ale co?
"Ciaro, nikdy ti nikdo nezakazoval mít tu psa. Má to ale jednu podmínku. Ten pes bude ticho!"řekne naštvaně a šáhne na kliku od dveří. Ty se najednou prudce otřesou. Všichni se na ně nechápavě podíváme a potom se ozve pronikavé zavytí, které i tak trhá uši.
"Umlč ho!"nařídí mi a otevře dveře. Skyp se vyřítí jako velká voda ven a když mě uvidí začne na mě skákat, až mám problém udržet rovnováhu. Snažím se ho uklidnit, ale nedbá na moje napomínání a vesele kolem mě skáče a ožužlává mi prsty. Maylee i William na mě nevěřícně hledí a potom oba téměř sehraně zakroutí očima.
"Byl bych rád, kdyby jste mi mohli jít pomoct. Vím, že jsem ti dal volnost na pár dní, ale teď to všude nějak vázne. Musím toho ještě hodně zařídit."řekne a na chvíli vypadá unaveně. Rychle se převlékneme do normálního oděvu a vejdeme do kuchyně. Stará dáma se otáčí za plotnou jako by to byl její druhý domov a s úsměvem přikyvuje Amandě, která lítá s talíři pořád dovnitř a ven. Dostanu podnosy a mým úkolem je nosit prázdné do kuchyně a plné do sálu. S plnýma rukama otevřu těžké dřevěné dveře a vejdu do silně osvětlené místnosti. Zarazím se s pohledem na překrásné róby dam ,které tančí. Mají umělecké účesy, krásně nadýchané šaty a formální tvář. Z koutů místnosti je slyšet smích a všichni mluví. Když do mě strčí dveře, které otevřela Amanda, která šla kousek za mnou proberu se z údivu. Zbavím se táců a jenom letmo pohlédnu na svoje obyčejné šedé šaty. U dveřých se zaseknu a ještě jednou obdivuji ty honosné róby. Všimnu si Carlose, který uprostřed parketu tancuje s nějakou blondýnkou, která má drobný obličej a proti všem je vlastně celá křehká. Rychle vklouznu zpátky do kuchyně a nestihnu se ani otočim a mám na ruce další tácy.
Po hodině už přestane prvotní honička a já si můžu v klidu sednout v kuchyni. Amanda s širokým úsměvem vejde do kuchyně a přímo září nadšením.
"Pan Carlos to dnes přehnal s vínem, jako na každé slavnosti a pořád obletoval mladičkou slečnu Antoanetu. Když jí teď chtěl nenápadně vytáhnout ze sálu vrazila mu před ostatními pořádný políček! To jsme měli vidět!"vypráví nám nadšeně. Amanda bude zřejmě z každý kraviny naprosto odvázaná pomyslím si škodolibě. Ve stejnou chvíli, kdy Amanda vejde do sálu se uvnitř kuchyně objeví Carlos druhými dveřmi. Přelétne kuchyň pohledem a když zřejmě nenajde toho, koho chtěl otočí se na mě.
"Ciara, že? Přines mi nahoru do mého pokoje láhev vína."řekne mi unaveně a zmizí. Po chvíli se vydám s podnosem do dalšího patra a Skyp přivátá tuhle změnu prostředí jako skvělou změnu. Plouží se za mnou a očuchává každý centimetr dalždic. Zaklapu na dveře a zevnitř se ozve vyzvání dále. Otevřu dveře a jenom co vejdu průvan z otevřeného okna dveře přibouchne, až zaslechnu Skypovo naštvané štěknutí. Podívám se na Carlose a dojde mi, že další skleničku nepotřebuje. Motá se a v jeho očích je skelný opilecký výraz.
"Ciarko, vítám tě u mě. Nechoď ještě, buď tu chvíli se mnou."řekne mi vesele a postaví se. První instinkt je vyběhnout ihned ze dveří, ale stojím na místě, kdy je ke mně potácející se Carlos blíže než dveře. Dohajzlu. Tohle asi bude špatně.
Že by si náš milý Carlosek chtěl najít náhradnici za sladkou slečnu Antoanetu? Jestli jo, tak to bude hóóódně zajímavé!!!!