6. června 2007 v 15:37 | Lentilka
|
"Pane, měla bych odejít."řeknu nekompromisním tónem a posunu se blíže ke dveřím. Na jeho tváři se objeví úsměv. Jenom záblesk.
"To mi přece neuděláš"řekne a protáhne smutně tvář. Stoupne si o dveře a opře se o ně. Doprdele.
"Musím jít"řeknu znovu, ale můj hlas začíná být lehce hysterický.
Pomalu ke mně přistoupí. Nemám kam utéct. Jeslti chci ke dveřím musím přes něj. Jeho oči jsem téměř u mých. Má je temně hnědé, kalné a jiskřivé. Pomalým pohybem mi zasune pramen vlasů za ucho. Ač nechtěně při jeho doteku se zatřesu. Jeho oči mě pralují. Vím, co chce udělat. Jeho távř je pořád blíž a blíž. Nejsme is jistá, jestli budu chtít odporovat. Před očima mi proběhne obraz. Jeden jediný obraz. Ne! Prudce ucuknu dozádu, až Carlos lehce zavrávorá.
"Kotě?"řekne tiše. Pomalu ucouvnu znovu dozádu. Slyším Skypa, který vyděšeně vyl a škrábal na dveře. Carlos se pořád přibližovat a já pořád couvala. Lehce jsem strčila do stolku, až na zem spadla lahev vína. Pořád jsem šla dál. Potom nic. Pokoj končil. Zasekla jsem se o stěnu. Carlos byl znovu téměř u mě. Cítila jsem jeho vůni. Jeho vlasy mě šimraly na tváři.
"Nech mě být!"řekla jsem šeptem. Měla jsem žaludek až v krku. Bála jsem se. Bála jsem se, že mi něco provede. Já u něj sloužím. Nemám kam jít jestli se tu něco podělá. Tohle se mi honilo hlavou a já nevěděla, co mám dělat.
Carlos pomalu sjede po mém rameni a ramínko od šatů sjede na rameno s jeho rukou. Zvednu ruce ke svým ramenům a pokusím se ho odstrčit, ani se nehne.
"Carlosi"řeknu naštvaně, ale umlčí mě. Políbí mě na rty. Prudce do něj strčím a on konečně zavrávorá.
"Nech mě na pokoji!"řeknu mu vytočeně.
"Nehraj si na žabku"řekne mi s dábelskými jiskrami v očích. Pomalu začnu couvat ke dveřím. Využiju okamžiku a rozeběhnu se k nim. Carlos je na to, že je opilý překvapivě rychlý. Popadne mě za paži a smýkne mnou dozádu. Vykřiknu a dopadnu na sedačku. Znovu se ke mně začne blížit. Vstanu a znovu začnu couvat. V zádech ucítím rám okna. Carlos si mě přitáhne a přejede mi rty po hrdle. Prudce sebou škubnu a vrazím mu facku. Krásně mlaskne a on na mě nejdřív překvapeně zamrká.
Jeho oči ještě ztmavou, teď jsou téměř dokonale černé. Najednou už to není laškováni ani z jeho strany. Úsměv zmizí a on zatne pěst. Ucítím tvrdou ránu přes obličej. Znovu vykřiknu a chytnu se za čelist. Ucítím, jak se mi z nosu spustí krev. Nervozita. V čelisti mi tepe bolest. Nestihnu nic udělat a Carlos mi zvrátí hlavu dozádu.
"Nikdy mi neodporuj!"řekne mi šeptem. Do očí mi vstoupí slzy. Chytne mojí čelist do dlaně a přitáhne si můj obličej. Jeho oči žhnou. Pořád je opilý. Smýkne mnou na zem, až se praštím o stolek. Ucítím pronikavou bolest v dlani. Podívám se na ní a mám v ní pár střepů. Jenom před sebe dám svojí zdravou ruku a čekám, co bude následovat. Z očí se mi už řítí nezadržitelný proud slz. Bojím se a nevím, co mám dělat. Carlos se na mě zahledí a jeho pohled trochu změkne. Pomalu se podívám do jeho očí a lesk pomalu mizí. Možná, to nebude tak hrozné. Skyp za dveřmi nezadržitelně vyvádí a dožeduje se mojí přítomnosti. Nemůžu vstát a pustit ho sem. Bojím se vstát. Pořád nevím, co od něj můžu čekat.
V okamžiku dveře klapnou. "Co ten pes"zaslechnu naštvaný hlas, který v okamžiku umlkne. Stáhnu svojí ruku dolů a podívám se ke dveřím. William. Překvapeně i vyděšeně na mě hledí. Potom jeho pohled přejede na Carlose. V jeho očích uvidím něco horšího než předtím u Carlose. Můj strach odejde. Jsem v bezpečí.
William se na Carlose vrhne. Chytne ho za košily a druhou ruku mu jednu napálí. Vyděšeně na to hledím. Carlos zavrávorá a chytne se okna. Will se na mě otočí a pomůže mi na nohy. Usykne, když uvidí pořezanou ruku a s lehkým uklidňujícím úsměvem mi podá kapesník. Krev z nosu už přestala téct. Chce něco říct, ale vrhne se na něj Carlos. Oba spadnou na zem a začnou se kutálet po podlaze. Carlos praští s Willem o zeď a pustí ho. Pomalu se postaví a s úšklebkem na rtech ho pozoruje.
"Bráško, bráško"řekne pobaveně Carlos a urovná si košily. Will je v jednu chvíli na nohou a znovu ho papadne za košily. Zatlačí na něj a společně vyrazí dveře. Skyp kolem nic vzrušeně poskakuje a štěká. Vyjdu za nimi a chodbě se začnou prát. Pomalu se blíží ke schodům.
"Pozor!"stihnu zakřičet, ale obou se podrazí nohy a pomalu se kutálí ze schodů přes sebe. Jenom co se postaví vypustí Will další ránu. Všimnu si, že se tam pomalu začnou vynořovat lidé ze sálu. Všichni na překvapeně hledí, ale také vítají novou změnu.Otočím se a vejdu do kuchyně.
"William a Carlos se perou"řeknu nezůčastněně. Všechne tři vyběhnou ze dveří a nechají mě tam samotnou. Sednu si ke stolu a vytáhnu si střepy z ruky. Utřu si zbytky krve z nosu a vyjdu z kuchyně na tmavé nádvoří. Zevnitř slyším vzrušený hovor. Rvačka možná skončila. V další chvíli zaslechnu tíštění skla a Carlose zařvat. Tak asi neskončila. Seběhnu schody a vyjdu na pláž pod útesem.
Posadím se na písek a ovážu si zraněnou ruku kapesníkem od Willa.Všimnu si v rohu iniciálů. Teď je kapesník, ale nasáklí mojí krví. Položí se do pískua pokusím se vyčistit si hlavu. Zaposlouchám se do vln a překvapivě mě uklidní. Můj tep se zpomalí. Vytratí se všechny obrazy, myšlenky, pocity. Zůstane jenom neuvěřitelný klid. S překvapením si uvědomím, že jsem dokázala na chvíli relaxovat. Pár sekund, ale dokázala. Najednou zatoužím po domovu. Slyšela jsem zvěsti, že tohle místo má být kouzelné. Doopravdy? Přála bych si poznat něco kouzelného. S trhnutím se posadím, když zaslechnu zapraskání větví.Jde to z lesa. Postavím se a pomalu k němu dojdu. Něco nevysvětlitelného mě tam táhne. Přesvědčení, že tohle není nebezpečí. Ve stínech stromů spatřím něco se zalesknout. Znovu zapraskání a bílá hříva se vynoří těsně přede mnou.
Překrásné zvíře se na mě podívá přátelskýma očima. Je to kůň. Jednorožec? Na čele má místo lysinky malý špičatý roh. Lehce se třpytí, ale jeho hříva je krásnější. Vypadá jako nitky stříbra. Jeho srst je překrásně bílá a oči přátelské a uklidňující. Tohle je to kouzelné? Pomalu k němu natáhnu ruku a on mě polehtá nozdrami na ruce.
ÁÁÁÁ, tak co se stalo s Willem!!! Prosím, pokračování!