close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3./UČITELKA 3.část

7. června 2007 v 19:37 | Lentilka |  Temnota světla
Natáhne přední nohu a předvede lehkou úklonu. Překvapeně na to zírám. Jeho oči mě pozorují a když k němu přikročím a pohladím ho po hřívě ani se nepohne. Pomalu poodejdu z lesa a lehce skloním hlavu. Kůň se pomalu otočí a zmizí v lese. Všechen strach odejde s ním. Pomalu se vrátít do sídla. Pomalu jdu ve stínech a proběhnu do svého pokoje. Ještě tam nikdo není. Nikdo mě nehledá. Pomalu se posadím na postel. Když přijde Amanda s Maylee obě vypadají, že se mně chtějí na něco zeptat, ale Maylee se při pohledu na mě zarazí a umlčí jediným pohledem i Amandu.
Mám pocit, že ani nezavřu oči a už slyším, jak holky vstávají. Pomalu se vysoukám z postele a všimnu si, že mám ruku pořád obvázanou kapesníkem od Willa. Nenápadně ho stáhnu a schovám pod polštář. Vyjdu na nádvoří, abych našla Maylee. Dneska pokračuje náš výcvik. Místo ní uvidím někoho jiného. Stojí opřený o kamenné zábradlí. Oči mu stíní klobouk a hledí dolů na moře. Jako kdyby vycítil můj pohled otočí se. Přes jeho tvář se mihne lehký úsměv. Chci poděkovat, ale nevím jak. Všimne si mojí roztržitosti a jenom se na pozdrav dotkne klobouku a lehce kývne. Vypadá to, že se náramně baví. Pohne se jako by ke mně chtěl jít a něco mi říci. Vyčkávavě stojím a jenom na něj hledím.

Najednou se přede mnou objeví Carlos. Vůbec si nevšimne toho, že za ním stojí William. Nejdřív sebou lehce vyděšeně cuknu. Carlos má na oku monokla a rozbitý ret. Nemluvím a zafáčované ruce, až po rameno. Že by střepy? Jeho oči jsou kajícné a něžné.
"Ciaro, musím s tebou mluvit."řekne mi tiše a propaluje mě pohledem.
"Promiňte, pane. Mám moc práce."řeknu odměřeně.
"Sakra, já jsem Carlos, říkej mi tak. Ciaro, prosím tě. Strašně se ti za ten včerejšek omlouvám. Nechtěl jsem, nevěděl jsem, co dělám. Byl jsem opilý."omlouvá se mi a jeho oči mě neustále sledují. Podím se přes jeho rameno na Willa a všimnu si jeho naštvaného výrazu a dalšího pohledu, kterým propaluje Carlose.
"Věříš mi, že jsem to neudělal umyslně? Že se ti omlouvám?"zeptá se mě smutně a dlaní mě chytne za bradu, abych se mu musela podívat do očí.
"Samozřejmě, že věřím."řeknu ironicky a přimhouřím oči.
"Ale no tak. Usměj se přeci. Netvař se jak mrzout."řekne mi a znovu mi vrátí neposlušný pramen za ucho. Pokusím se o chabý úsměv, ale nepatrně se vzdálím z jeho dosahu. Znovu se podívám přes jeho rameno a nikdo už tam není.
"Už se to nikdy nestane."řekne mi s úsměvem Carlos a zmizí ve dveřích. S jeho odcházející postavou pomalu spadne i můj falešný úsměv. Vyjdu znovu hledat Maylee. Najdu jí u koní ve stáji.
"Viděla jsi někdy jednorožce?"zeptám se jí nevinně a pohladím Geishu, která do mě začne strkat, abych jí dala nějakou dobrůtku.
"Jednorožce? Jsi blázen? Ten neexituje a jestli ano, tak se nikomu jen tak nezjeví. Prý je to přízrak pravdy a nevinosti. Proč? Tyj jsi snad nějakého viděla?"řekne mi pobaveně a začne čistit černou kobylu na které včera jela. Podstrčím Geishe kousek tvrdého chleba.
"Viděla."řeknu vážně, ale Maylee se ve vedlejším boxu pobaveně zasměje jako bych řekla vtip. Dobře, nebudu jí přesvědčovat.
"Dneska půjdeme cvičit pěšky. Jdi se převléknout."řekne mi po chvíli.
Tentokrát nejdeme daleko. Jenom kousek, aby nás nebylo vidět. Maylee tuhle lekce vezme velice vážně. Velmi prakticky. Už po mně nechce žádné soustředění. Jenom, co se rozhlédnu už mě chytne pod krkem. Vyděšeně se na mí podívám a ona přitlačí.
"Braň se, doháje!"řekne pobaveně. Začnu sebou mrskat jak ryba na suchu. Její stisk je ale pevný. Odevzdaně mě pustí a začne mi vysvětlovat, co v takovém případě dělat. Pochopím princip. Improvizace. Vysvětlí mi, co mám dělat, když mi někdo chytí ruce, chytne zezadu, zepředu, škrtí, ležím na zemi a tak podobně. Najednou mám pocit, že moje hlava bouchne pod novými znalostmi. Pokouším si to všechno zapamatovat, ale nevzpomenu si téměř na nic. Maylee mě znovu popadne pod krkem a neudrží smích, když se na ní jenom vyděšeně podívám. Teorie začne znovu.
Dostala jsme ten správný grif. Konečně jsme se do toho trochu dostala. Jenom to dělám trochu zbrkle, ztuhle a vyděšeně. Maylee se mě snaží uklidnit, že o nic nejde, ale to mě vůbec neuklidňuje. Stejně tu ze sebe dělám pitomce dlouhou dobu.
"Vážně mi to nejde!"zavrčím podrážděně, když mi podrazí nohy a já dopadnu do písku, až se pode mnou vytvoří díra. Prudce mi trhne s rukou, až mě vytáhne na nohy. Vůbec mě neposlouchá! Teorie začne znova. Dobře, dobře. Pochytila jsem toho zase trochu víc. Maylee trénuje moje reflexi a reakce na jednotlivé útoky. Každý se snaží vylepšit a ukázat mi, jak je rána nejméně náročná a nejsilnější. V sebeobraně nade mnou odevzdaně mávne rukou a jenom mi ukazuje, co kdy můžu použít. Nejvíc se mi líbilo to, když mě držela v kravatě a já měla udělat ukrok za ní a společně spadnout na zem. Tam jí sevřít rameno v bolestivém úhlu a potom asi utéct. Tohle mi ale taky nejmíň šlo.
Slunce se přehoupne přes obzor. Panebože, celý dopoledne v háji. Maylee mě nechá odpočinout si a ztratí se na chvíli v lese. Když se vrátí vyprsknu doušek vody a jenom otevřu pusu úžasem.
"Nech si ty srandičky"zasyčím na ní, ale mám dost nahnáno.
"Jdeme na to!"řekne pobaveně nad mým obličejem a vezme jeden dlouhý klacek do ruky. Hodí mi jeden pro mě a lehce se přikrčí. Tohle mě zabije. Švihne klackem přímo proti mně a zastaví ho jenom pár centimetrů od mého obličeje. Poulím oči na ten kus dřeva a počítám všechny svoje andělíčky. Zaútočí znovu a znovu. Nevykryji nic. Všechny jsou moc rychlé a prudké.
"Nedívej se po tom klacku, dívej se na mě!"poučí mě znovu. Upřu na ní naštvaný pohled. Znovu švihne a moje ruka automaticky vykreje její zásah. Překvapí mě to tak, že když švihne podruhé vyletí mi klacek z ruky. Maylee zaskučí. S tím, že se dívám na ní a vykrývám rány se mi začne po chvíli dařit. Jenom že ty rány jsou lehké a pomalé. Když jednou zkusí přitlačit nevykreji to a jenom mě praští do boku, až poskočím.
Vracím se do sídla a cítím každý nerv ve svém těle. O kostech si nejsem jistá. Možná budou některé zlomené. Dobře jenom modřiny. Porč jsme s tím blbým nápadem přišla? Všimnu si, že už se začne stmívat. Maylee se někam vypaří a já mám chuť padnout. Ještě než si ale půjdu lehnout sejdu dolů na pláž pod útes a hledím na západ slunce. Nebe hraje všemi možnými barvami červené a moře se zbarví do karmínové.
Zaslechnu za sebou kroky. Otočím se a uvidím ho přicházet. Vlasy má svázané v culíku a na tváři úsměv. Mhouří oči do posledních paprsků slunce a pomalu si vedle mě klekne. Hned, co ho uvidím vyskočí mi sám od sebe na tvá úsměv, který se snažím zapudit. Nezúčastněně se otočím zpátky k moři a z upřeného pohledu mě vyruší, až jeho hlas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anefkaa anefkaa | Web | 7. června 2007 v 21:35 | Reagovat

OOOOOOO můj boooože!Já chci další!

2 Kate Kate | 7. června 2007 v 21:42 | Reagovat

já nemůžu nic jiného, než jen souhlasit s anefkou....:)

3 Zuzka Zuzka | 7. června 2007 v 22:12 | Reagovat

Moje řeč. Další část!

Ten neexituje a jestli ano, tak se nikomu jen tak nezjeví. Prý je to přízrak pravdy a nevinosti.

No, to má teda Abigail zatracenou kliku, zvlášť potom jak se chovala ve svém přemodernizovaném světě. Prostě dokonalost sama.

4 Peggy Peggy | 7. června 2007 v 23:14 | Reagovat

To chování CARLOSE I WILLIAMA mě tedy pěkně mate, už se těším na pokráčo!

5 Yanniesse Yanniesse | E-mail | 8. června 2007 v 7:52 | Reagovat

Zuzka : Co se týče jednorožce, tak bych spíše sázela na to, že Abi je opravdu v hloubi spíše nevinné dítě než zkažená kráska. Alespoň soudím, podle její řeči o matce, že nezná mantinely a jejího rozhovoru ve snu s kamarádem Simonem. Teda ne ve snu, ale jak omdlela. Spíš provokovala okolí, aby si jí všimlo, aby upoutala pozornost, něčí zájem, ne jenom povrchní formální pozornost, ale aby v ní viděli lidskou bytost. Všichni hrajeme hru. To, co cítíme uvnitř, nedáváme najevo. Je jedno, jestli jako zkažení se snažíme zakrýt své plány, nebo máme strach dát najevo co cítíme, aby nás drsné okolí nezranilo. Tak si nasadíme masku...

Lentil, už se těším na pokráčo, doufám, že bude brzo. Rozjelas to a šponuješ nás. Moc moc prosím....

6 Lentilka Lentilka | 8. června 2007 v 15:16 | Reagovat

holky nemám napsanýho vůbec nic dál, takže pokračování večer nebo zítra večer :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama