8. června 2007 v 18:04 | Lentilka
|
"Promiň, nechtěl jsem tě rušit. Jenom sem někdy sám chodím a překvapilo mě, že tu jsi."řekne mi a pomalu si vedle mě sedne. Donutím se hledět pořád před sebe. Najednou mám pocit, že on je to dobré, co mě tady potkalo. On má být ten, koho jsem měla potkat. Někdo, kdo by mi pomohl se změnit, poznat to tady. Rozlije se ve mně melancholie. Možná, že on bude ta věc, kterou jsem vždycky hledala. Hranice mezi mnou a světem. Ta hranice, kterou jsme se rozhodla najít. Pohlédnu na něj a střetnu se s jeho pohledem. Možná čeká, že něco odpoví. Jeho oči jsou jako jezero hnědé barvy. U krajů světlé a postupně tmavnou. Tolik jiné než má jeho bratr.
"Abigail?"promluví na mě znovu a já sebou přistuženě cuknu když zaslechnu svoje pravé jméno. Abigail. Ano, jmenuji se Abigail. Chci být znovu doma. Odtrhnu od něj pohled. To on je ten, který přemýšlel nad tím jeslti si mě nechat a nebo mě zabít. Rozhoří se ve mně nepodložená nenávist. A strach. V jiném světě, sama. Nechci tu být a já se vrátím domů. Tady mě nic nečeká. Dokonce života budu žít jako podředná služka. Ne, to není můj osud. Všechna ta nenávist pro to, co jsem ztratila se obrátí proti Williamovi. Něco ve mně to potřebuje na někoho svést. Doted jsem se ponižovala, trápila a najednou je toho moc. Hladina přetekla. Znovu. Tohle prostě není můj osud.
"Ano?"zeptám se a pohled zabodnu do písku u svých nohou. Něco ve mně mi říká, že i tady bych mohla žít normální život, ale další část mě, ta která mi vládne, mě přesvědčí o tom, že tady mě nic nečeká. Mohla bych cítít, jak můj pohled ztvrdne. Jak zmizí jiskřivá naděje, která doted mohla být v mých očích vidět. To, ža tady teď sedím je jako potvrzení, že tady zřejmě budu muset zůstat. Že jsem se začlenila do společnosti. Tohle nechci. Nechci sem zapadnou, s nikým se spřátelit, já chci jenom domů! Z toho důvodu se nemusím spřátelit ani s Williamem ani s nikým jiným. Můžu komunikovat a chovat se normálně, ale nepustím je k sobě. U Maylee to nemusí být ani problém. Maylee si mě drží od těla sama, tak jako každého.
"Možná by bylo vhodně omluvit se ti za Carlose i když on to už nejspíše udělal."řekne nejistě.
"V pořádku"odpovím chladně. Přímo cítím, jak se jeho nechápavá pohled zarazí na mojí tváři. Chladná a odtažítá musí se mu honit hlavou.
"Musíš si myslet, že je zlý, což každý pochopí. On je ve skutečnosti doopravdy zlý, ale obvykle se umí chovat. Nechci ti nijak říkat jaký je můj obrázek na něj, ale jenom tě upozorňuji na to, že teď je jenom na tobě, jak se k němu budeš chovat a kdybys chtěla můžu mu vysvětlit, aby se ti vyhýbal."řekne mi a já si všimnu, že roztržitě začne v ruce přesípat bělostný písek. Něco ve mně se sevře.
"Děkuji, to bude v pořádku."odpovím znovu jako by mě jeho nabídka nijak nenadchla. Přitom mám problém udržet vážnou tvář. Právě mi řekl, že jeho bratr je odpornej hajzl a kdybych si přála nařídí mu, aby mě nechal na pokoji. Z jistého úhlu je to úžasně přátelská nabídka. Z dalšího úhlu je to závazek. Nechci být nikomu zavázaná ani vděčná. Už jenom to, že mě tu živý a dali mi práci je od nich obět.
"Nemusíte se kvůli mně namáhat. Už takhle jsem vám zapříčinila mnoho potíží."řeknu jako by to byla pravda. Přitom mám spíš vztek, že mohl váhat mezi tím jestli mě zabít nebo nechat žít. Mám vztek, protože tohle dělá jen vůli svému bratrovi. Stydí se za něj. Kdyby byl na mém místě někdo jiný udělal by totéž. Tyhle dvě věci mě nutí odmítnout. Netoužím po takovéhle protekci. Moje chování i slova se mi příčí, ale vycházejí ze mě samovolně, jako by měla pusa svojí vlastní hlavu. Mám chuť říci, že budu neskonale šťastná, když mě Carlose zbaví, ale nadokážu to vyslovit. Hrdost, která mě nutí být tak ledová mi to nedovolí říct. Hrdost, která mě v mém světě táhla nahoru mi teď zamkla pusu a sama jí ovládá.
"Tohle není potíž."namítne nechápavě. Teď se v jeho hlavě musí honit vyděšená a pitomá.
Zaslechnu křik. Ne ten volajcí o pomoc, ale vzrušený křik. Na sídle se rozsvítí pochodně, protože slunce zašlo úplně a už je šude přítmí. William se zvedne a popojde dopředu. Někdo zeshora na něj zavolá. Na jeho tváři se objeví šokovaný pohled.
"Co se stalo?"zeptám se jako by nezúčastněně.
"Někdo zahlédl jednorožce, chtějí ho chytit."odpoví mi už duchem mimo a rozejde se pryč. Tohle se nemělo stát. Jako když mě střelí vyskočím na nohy. Tohle se nikdy nemělo stát.
Chladná a odtažítá musí se mu honit hlavou.
Teď se v jeho hlavě musí honit vyděšená a pitomá.
TAk tohle nemá obdoby.