12. června 2007 v 13:17 | Lentilka
|
Zaraženě stojím a nevím, co mám dělat. Jeslti mě tady najdou s Geishou a Skypem a to ani nemluvím o jednorožci bůh ví, co se se mnou stane. Prudké přiblížení se dusotu mě probere a já popadnu Geishu a nekompromisně jí táhnu do křoví. Chvilku se vzpouzí, ale potom dá na moje slova a v klidu se prodírá lesem. Jednorožec i Skyp jdou zkoumavě za mnou. Jestli se mi podaří s touhlo zoologickou bandou schovat tak bude vážně dobrá. Když ujdu pár metrů a les začne houstnout zastavím se. Dál už to stejně nemá cenu. Opřu se o strom a promnu si ránu na čele. Začela svědit a pálit. Taky cítím lehké zvedání žaludku a závrať. Ještě jedna pecka o strom a nedojedu domů. Kůň na cestě se zastaví a vzrušeně zafrká. Slyším uklidňující mumlání jeho jezdce, ale nedokážu poznat, kdo to je.
"Tady nikdo není!"prořízne noční ticho ostrý hlas. Poznám ho, jsem si jistá, kdo to je. Nestihnu se ani nadechnout a jezdec se od nás vzdálí. Zaslechnu i pár dalších hlasů trochu dál od nás. Úlevně si oddechnu.
"Tohle vážně není můj problém, koni"zamručím podrážděně na jednorožce a on jenom pokýve hlavou a tiše zafrká. Vydám se znovu pomalu na cestu. Podivně se všechno točí. Opřu se o Geishu a promnu si spánky. Bolest hlavy se jenom stupňuje. Najednou jedinečný pocit jako když letím a můj žaludek taky a potom nic. Tma.
Promnu si rozespalé oči a pomalu se posadím. Nevolnost v břiše neustoupila, ale hučení v uších a mžitky zmizely. Rozhlédnu se dezorientovaně kolem sebe. Všimnu si pletené přikrývky a dřevěných stěn. Tohle mi nepřipomíná žádné místo na kterém jsem kdy byla. Staré rozvrzané dveře se otevřou a dovnitř strčí hlavu stařenka. Usměje se na mě téměř bezzubým a prožloutlým chrupem a vejde dovnitř. Má dlouhé bílé vlasy svázané do jednoho copu a na sebo neforemné šaty.
"Quasimodo, si přivedl kamarádku."řekne tiše spíše pro sebe. Podá mi hrníček omamně vonícího čaje a já ho do sebe hltavě hodím. Potom ke mně přistoupí a po ráně na čele mi začne roztírat odporně páchoucí bolestivou mastičku. Nechám se. Nemám skoro sílu pořádně sedět. V břiše se mi začne rozechvívat teplo.
"Kdo jste?"promluvím tichým unaveným hlasem.
"Jenom stařena žijící v lese."řekne mi s úsměvem.
"Kdo je Quasimodo?"
"Vždyť tě sem zavedl, nikdy jsi neviděla tak krásného koně, že ne? Ještě se mi nestalo, aby mi přivedl návštěvu."
Dobře, jednorožec se jmenuje po hrbáčovi ze zvoníku Matky Boží. Dobře, sice to nemá logiku, ale budiž.
"Nesnaž se moc přemýšlet. Quasimodo kvůli tomu, že se liší jako jeho jmenovce. On má roh a tamten měl hrb. Nejsem ještě tak stará, abych neznala pohádky a historii. Tihle dva se k sobě perfektně hodí."vysvětlí mi jako by mi četla myšlenky.
"Jak dlouho jsem spala?"
"Moc dlouho ne. Maximálně hodinu. Pořád jsi sebou škubala a trhala. Měla by ses vrátit domů a pořádně se vyspat."poradí mi. To domů řekla, jako by myslela něco jiného. Jako by myslela můj skutečný domov. Zavrtím nad tím hlavou.
"Myslím, že už půjdu."řeknu nervźně a začnu se sápat z postele. Pomalu se zvedne a postaví přede mě talíř s polévkou. Opatrně ho vezmu do ruky a posadím se ke stolu. Mám takový krásný blažený pocit v sobě. Jenom doufat, že mi do tý polívky nedala houbičky, protože v tom čaji bylo něco takového zaručeně.
"Tak holka, co tě sem přivádí?"zeptá se mě a posadí se přede mě.
"Bála jsem se."
"Čeho prosím tě? V tvém věku."řekne pobaveně.
"Bála jsme se o Quasimoda."řeknu jí zamračeně a hltám výbornou bramborovou polévku.
"Holka, holka. To on se spíš teď bál o tebe. Říká se, že je to nejnevinější tvor na světě a přichází k nevinným a čistým dívkám. Promiň, holka, ale nechápu proč za tebou šel."řekne mi a přijde mi, že se výborně baví.
"Moje kamarádka měla teorii, že dokážu komunikovat se zvířaty, ale to je blbost."řeknu jí tiše.
"To máš pravdu. Já magii poznám, když je u mě a z tebe vychází leda tak šarm, ostrý jazyk a síla osobnosti, ale ne magie."řekne mi a teď už poznám, že se baví.
"Magicky obdařený člověk se narodí jenom jednou za deset let. To dítě musí být něčím vyjímečně a má také vyjímečný dar. Věř mi, že by sis toho všimla být to ty."poučí mě.
"Jak to všechno víte?"zeptám se jí překvapeně.
"No holka, bývala jsem jednou z nich:"řekne mi s melancholickým úsměvem. Pomalu zvedne ruku a svíčka na stole zhasne. Když zahce zahýbe prsty knot se rozhoří čistým plamenem. Vyděšeně zalapu po dechu.
"Ty nejsi magicky obdařené dítě, ale to, že tě Quasi našel by mohlo znamenat, že jsi obdařená něčím jiným. Taky existuje možnost, že máš svůj vlastní dar. Schopnost, kterou jsi sama rozvinula k dokonalosti a nemusíš o tom vědět."řekne mi a propálí mě pohledem.
Super!