16. června 2007 v 16:31 | Lentilka
|
"Protože se bojím, že už nebudu mít čas. Protože cítím, že teď je ten pravý čas zakřičet."vysvětlím mu tiše.
Pomalu stáhnu jeho ruce ze svých tváří. Probudí se něco, co tu bylo předtím. To bylo to, co mě drželo. Toužila jsme ho mít ráda, ale bála jsem se. Ta touha byla někdy uvnitř mě a nahradila jí zloba. Jsou city, které nesmíš potlačovat. Jsou věci, kterým se neubráníš. Jsou věci, které ti můžou proplavat mezi prsty a ty už je nechytíš. Jsou okamžiky, které nevrátíš a osoby, které potkáš jen jednou. Jestli toužíš křičet, křič. Jestli se probudíš a budeš se cítít na to, že můžeš létat. Vzlétni. Já chci křiet. Toužím křičet ze všech plic. Toužím křičet od té doby, co jsem se ocitla tady víc než kdy jindy. Toužím křičet. Budu křičet. Zavřu oči a políbím ho. Všechno kolem zmízí. Všechno kolem se rozplyne. Křik je slyšet z velké dálky a najednou cítím jako by něco obrovského spadlo. Najednou mám pocit, že jsem volná. Vznáším se ve vzduchu. S ním.
Odtáhne se ode mě a jeho oči jsou jiné. "Abigail, musíš se schovat. Nesmí se ti nic stát."řekne mi starostlivě. Znovu mě chytne za ruku, ale tentokrát jinak. Vede mě k cestě do lesa. Uslyším za námi něco prasknout. Oba se sehraně otočíme.
"Nesmí se ti nic stát. Nenajdou tě."řekne tiše a znovu se rychle rozejde na temnou lesní cestu. Další lupnutí. Sevřu pevněji jeho ruku a on mi stisk vrátí.
"Wille"zašeptám do ticha. Cítím něco uvnitř sebe. Cítím něco podivného. Je to touha, ale ne moje. Je silná a je blízko. "Promiň, za to jak jsem se na začátku chovala."zašeptám. Potom se někdo vynoří ze stínu stromů a zaterasí nám cestu.
Je to muž. Má bledou pleť a na hlavě šátek. Odrbané oblečení a slizký úsměv na rtech.
"Abigail, uteč!"řekne mi Will šeptem. Pustím jeho ruku a bezradně se na něj podívám. Jeho pohled je tvrdý. Otočím se a chci běžet pryč, ale někdo mě zadrží. Dvě pevné ruce chytí moje zápěstí a otočí mě, takže vidím Willa. Stihnu jenom vykřiknout. William vytáhne meč. Ze stínu stromů se vynoří další dva.
"Pusťte jí."řekne ostře do ticha. Zaslechnu jenom tichý smích. Výsměch.
"Nic ti neuděláme. Jenom půjdeme. S ní."řeknou mu přátelsky. Už z jeho pohledu musí vidět, že to nepůjde. Ti tři u něj vytáhnou meče a pomalu se k němu začnou blížit. Ožene se po jednom až překvapeně uskočí. Další ho zezadu budne do ramene. Bolestně zavřu oči.
Uslyším, jak se dvě ostří střetla. Bojoval se všemi třemi najednou a divoce se kolem sebe oháněl mečem.
"Nech je jít!"zavolám na něj snaživě. Vůbec mě neposlouchá. Všimnu si krvavé rány na jeho rameni. Jeden ho kopne a druhý ho praští rukojetí do hlavy. Will spadne na zem. Odkopnou meč kousek od něj a pomalu se i se mnou rozejdou. Překvapeně se otočí, když se Will začne sbírat ze země. Znovu zvednou svoje meče a stoupnou si k němu. Ostří se znovu setká a kovy zařinčí. Teď s ním bojeju jenom jeden, ostatní dva přihlížejí.
"Prosím, nech nás odejít!"řeknu znovu, ale nemá to žádnou odezvu. Najednou se jedinou prudkou ranou oba meče vznesou do vzduchu a dopadnou do prachu na cestě. Ti dva se na sebe vrhnou. Překvapeně hledím jakou má ten muž sílu. Jeho ruce jsou chabé, ale při každé jeho ráně cítím tu sílu. Jediným nápřehem praští Williama. Znovu dopadne na zem. Prach kolem něj se rozvíří. Muž nad ní se pohrdavě ušklíbne.
"Nikdy nevydrží dýl."řekne pobaveně. Setkám se s pohledem těch překrásným hnědých očí. Jsou plné zoufalství, bolesti a pomalu se v nich objevuje ještě něco. Odhodlání. Pomalu si setře pramínek krve, který mu začel téct ze rtu a znovu se začne zvedat. Všichni na něj šokovaně zíráme. Jeho pohled je zamlčený jako by měl každou chvíli spadnout. Sevře obě pěsti a postaví se před ty muže. Nechápavě se po sobě podívají a ten jeden k němu znovu přistoupí. William nestihne vůbec nic udělat a ten muž ho znovu praští do břicha. Potom mu podkopne nohy a mě se do očí nahrnou slzy. Všichni hledíme, jak se trhaně nadechne a na rukou se pomalu vysouká do stoje. Přijde další rána. Všimnu si rány na hlavě. Všimnu si zoufalství v jeho očí. Potom mě odvedou. Nedokážu se vzpouzet. Jsem na to moc zoufalá. Ještě zaslechnu jejich poslední slova "Dodělej ho konečně." Odvrátím pohled a slepě se nechám vést dopředu. I když zavřu oči vydím ho vysíleného zvedat se z prachu. Vidím ten pohled, který mi říká, že to nevzdá. Ten pohled říká, že mě najde. Něco, co tak rychle začelo se zapomene hodně rychle. Nenajde mě, nevrátí se ke mně. Tohle bylo zrníčko zasezené do země. Přišel déšť a ono chtělo vykvést v překrásnou květinu, ale přišlo sucho. Ničivé sucho. Oni mě odvádějí. Nikdy nevyroste a nebude z toho nic. I květina stejně uvadne. Nakonec všechno uvadne. Někdy jsou věci, které se nemají stát. Někdy jsou věci, které nám nejsou přány. Dostala jsem šanci a promarnila jsem jí. Všichni máme více šancí, více možností. Nikdy nemusíme být smutní, můžeme být i veselý. Vždycky je tu možnost, že si můžeme vybrat. Já se rozhodla trpět. Rozhodla jsem se nést to statečně a trpět. Někdy je lepší brečet.
No, ne takže přece jenom ji ti piráti odvlečou - nebo snad konečně použije svých schopností? Ehm, bude tam ještě Willy? A příští scény asi budou na moři, že?