17. června 2007 v 20:28 | Lentilka
|
Prudce do mě strčí a já zavrávorám. Ocitnu se v malé místnosti, vězení. Kolem je jenom zeď a mříže. Rozhlédnu se kolem sebe a vydím vyděšené tváře žen a dětí. Všechny mají tvář schovanou v dlaních a drží svoje dítě nebo sedí odstrčené stranou. Zůstanu tam pouze stát a nedokážu pochopit, co s námi chtějí dělat. Nebylo v pohádkách, že chtěli jenom muže? Potřebovali je na pomoc a podobné věci. Co chtějí dělat s námi? Jedním malým skleněným okénkem sem proniká slabý svit měsíce. Slyším jenom vlny narážející do lodě a hlasitý smích a hovor zezhora. Kdybych Maylee víc poslouchala, kdybych se chtěla víc učit. Pomohlo by mi to. Ona by se dokázala ubránit, ona by věděla, co dělat aby jí nechytili. Já ne. Já jsme dokázala jenom stát a jít. Odevzdaně jako na porážku. Bylo marné házet sebou nebo se o něco pokoušet. Ten, kdo neumí se neubrání. Mohla bych se pokoušet utéct, ale jestli se to tady nedaří skoro nikomu jenom bych je naštvala. Potom by to bylo horší. Všimnu si starého muže sedícího na židli za mřížemi. Má stříbrné vlasy a unavené sklopené oči. V jeho ruce si všimnu doutníku nebo něčeho na ten způsob.
"Kdo jste? Co po nás chcete dohajzlu?"začnu na něj křičet jako smyslů zbavená a chytnu se mříží. Jsou studené a pevné. Naštvaně jimi zalomcuji a ani se nepohou. Vydám za sebe něco podobné naštvanému zavrčení, když se nedočkám odpovědi. Zkus na něj zavolat znovu a znovu. Jenom jednou zvedne znuděně pohled, ale koukne se někam mimo mě a věnuje se znovu svému doutníku. Když se rozhlédnu kolem sebe nikdo si mě nevšímá. Všichni jenom odevzdaně sedí jako by nechtěli vědět, co s nimi bude a bylo jiim to i jedno.
Přijde ke mně malá holčička. Vezme moje ruce do svých a překvapí mě, jak jsou ty její studené. Usměje se na mě a odvede mě kousek od mříží. Nechám se jí vést poslušně jako bych nevěděla, co doopravdy chci.
"Nemusíš takhle křičet. Oni ti neodpoví. Jsou krutí a mají rádi, když se bojíme. Posaď se a odpočívej."řekne mi tiše. Může jí být tak devět nebo deset let, Je hubená, má uzaounké a studené ruce a dlouhé světle blond vlásky, které se jí ve vlnkác kroutí kolem obličeje. Má nevinou tvářičku a uklidňující modrý pohled.
"Ty víš, co s námi bude?"zeptám se jí překvapeně. Pomalu se posadí na zem a já sjedu vedle ní. Najednou mi dojde, jak jsme vyčerpaná. Možná mi tohle pomáhá nezhroutit se. To, že mám sotva otevřené oči mě pohání k další činnosti a nedovolí mi zpanikařit. Ten okamžik přijde.
"Všichni si svůj osud určujeme sami, že ano?"zeptá se mě tiše a pronikavě zírá na toho starého muže za mřížemi.
"Určitě ano. Jak se jmenuješ?"pokusím se znít klidně, ale mám pocit, že ta holčička to zvládá lépe než já.
"Všichni mi říkají Elisha. Jak tobě?"
"Mě říkají Ciara."řeknu jí tiše a zavřu oči. Možná by bylo lepší spát. Abigail už mi tady nebude říkat nikdo. Nikdo nezná moje pravé jméno, nikdo v tomhle novém světě ho už nebude znát. Kdybych se vrátila zpět mohlo by být všechno jako dřív?
"Myslíš, že tady všichni umřeme? Já myslím, že ano. Já se bojím."uslyším její slabý hlásek. Zaplaví mě lítost, že tady všichni sme. Ale ještě větší zlost, že ona je tady sama. Jsou tu asi ještě dvě děti, mladší a každé z nich se tiskne ke své mamince. Potom jsou tu ženy, samotné a vyděšené. Jsou asi čtyři. Povzbudivě jí stisknu ruku a usměji se na ní.
"To víš že ne, Elisho. Nikdo tady neumře." Úlevně se usměje a zavře oči.
"Odkud jsi?"pokusím se udržet konverzaci. Chci cokoliv, co mě donutí nepřemýšlet.
"Dřív jsem bydlela ve vesnici Soche Dabla, ale zemřela mi maminka a našla mě moje babička. Jedna stará hodná paní. Žila jsem doted u ní v lese. Určitě se bude moc zlobit, že jsem odešla do vesničky poblíž. Tam mě taky vzali tihleti. Ona byla strašně moudrá a stará, víš? Vždycky tušila, co chci provést. Na večer jsem se mohla toulat po lese s mým kamarádem, ale musela jsem být pořád poblíž a nikdo mě nesměl vidět. Já ale šla do té vesničky. Babička se bude moc zlobit a určitě se o mě bojí."řekne mi tiše.
"Stará paní hluboko v lese?"zeptám se překvapeně. Jenom tiše přikývne jako by čekala na co jsem přišla. Vím, kterou paní myslí. Přesně tu u které jsem dnes byla. Přesně tu, která mě poslala na cestu za dobrodružstvím. Poslala mě sem a věděla o tom? Poslala jí sem a věděla to?
"Moje babička vždycky říkala, že jsem vyjímečné dítě."usměje se na mě nevinně jako by věděla víc než já. Ona je vyjímečné dítě? Ona je jedno dítě za deset let, které se narodí obdařené? Mám štěstí na tyhle lidi? Ta stará paní, Maylee a teď i ona? Jsou všichni obdaření? Jsem tu chvíli a potkám rovnou tři, je tohle normální? Správná odpověd je, že nic v mém životě od té doby, co jsem tady není normální. Tohle je jenom pár případů z mnoha.
"Jestli jsi přítelkyní mojí babičky, myslím, že by jí nevadilo, když ti to řeknu. Naučila mě, jak se s ní spojit. Naučila mě, jak s ní komunikovat, když jsem pryč od ní. Babička se o mě nemusí bát."řekne mi spokojeně jako by jí záleželo jenom na tom, aby její babička věděla, co s ní. Jestli věděla, co se s ní stane tak je to doopravdy špatná babička. Na chvilku se odmlčí a ztichne. Když se znovu ozve mám problém úlekem nevykřiknout.
"Moje babička mi vzkazuje, že je všechno v pořádku a že jsi přítelkyně. Nemám se prý bát."řekne mi povzbudivě. Najednou vypadá tak klidně a unaveně.
"Bojí se o mě, to jde slyšet z jejího hlasu. Všechno bude dobré. Sestavíme si svůj osud."pokračuje dál a já se na ní jenom usměji. V jejích očích se něco zaleskne. Jiskřička, které pozná, že jí nevěřím. Poznala ten pohled, který dospělí věnují dětem. Její ústa se protáhnou do kyselého šklebu.
"Babička se tě ptá, co tvoje hlava a že tě pozdravuje Quasi. Tohle ti mám říci, kdybys mi nevěřila."řekne mi tiše a znovu vykouzlí úsměv, když uvidí můj překvapený výraz.
oh, díky! sem zase zvědavá na další část! ;)