4./ODVAHA 4.část
24. června 2007 v 16:39 | Lentilka | Temnota světla"Zavři oči a uvolni se"dolehne ke mně tichý hlas Elishy. Pokusím se na tvrdé podlaze maximálně uvelebit. Cítím napjatost v každém svém svalu, ale nedokážu je uvolnit. Ucítím Elishi ruku na svém spánku a ucítím uvolnění, které projde celým mým tělem. Nechápu, jak to udělala, ale mlčím.
"Vzpomeň si na nějaká zážitek s osobnou s kterou se chceš spojit. Musí být silný a velice živý."nabádá mě tiše. Hlavou mi prolétne roj myšlenek. Netuším s kým chci vlastně mluvit. Máma? Nedokážu si vybavit žádný živý okamžik. Maylee? Co bych jí řekla? Jeden obraz a živá vzpomínka mi prolétne myslí jako šíp. Neuvědomím si to a myšlenka se začne rozplývat.
"Tak je to správně, nech jí doputovat, až k cíli."řekne mi tiše Elisha. Vysvětlovala mi to. Na první pokus mi pomůže spojit se s někým a potom už by se mi to mohlo povést samotné. Nechá na mě s kým se spojím. Musím k němu v myšlence doputovat a když se mnou bude chtít mluvit otevře se mi. Nemůžu mluvit s někým, kdo nechce. Na to nejsem dostatečně silná. Potom už prý budu vědět, co dál. Před očima se mi začnou objevovat hvězdy. Najednou jako bych padala z noční oblohy.
Uvidím ho. Dívá se mi přímo do očí a objevuje se v nich překvapení. Znovu ta dokonalá směs všech možných barev. Znovu se začnu topit.
"Co tady děláš?"zeptá se mě překvapeně a dívá se na mě jako bych byla jenom sen. Já jsem jenom sen, jenom přelud, myšlenka. Vzpomínka. Natáhnu k němu ruku. Nechápavě na mě hledí.
"Věříš mi?"zeptám se ho tiše. Uhne pohledem. Jsem jenom vzpomínka.
"Tak věříš mi?"zeptám se ho znovu. Pomalu se chytne mojí ruky. Všechno kolem nás se zatočí. Najednou stojíme někde jinde.
"Je tohle skutečnost?"zeptá se mě tiše. Rozhlédnu se kolem sebe. Stojíme na opuštěném útesu. Pod námi bouří moře a vítr mi cuchá vlasy.
"Ve svém světě jsem byla skutečná, tady nejsem nic. Jsem jenom duše a ta je skutečná?"odpovím mu s úsměvem. Vypadá zmateně. Sama nechápu, co tady dělám. Najednou dostanu chuť se vzdát. Vzdát se úplně, nedělat nic, prostě odejít někam jinam.
"Nechápu to."řekne pobaveně a rozhlédne se kolem sebe. Já to nechápu o nic víc než on. Uzavřela jsem s Elvinem dohodu, uzavřela jsem dohodu s piráty. Nádhera. Cítím se pod psa.
Střetnu se s jeho pohledem. Projede mnou něco, co jsem od té doby, co jsem tady nepocítila. Čistý cit. Žádné schopnosti tady nemají moc? Jsme na místě, kde jsme svobodní, tohle je místo, kde žádná síla nemá svojí moc. Ztratila jsem tady tu svojí a najednou nevím, co bez ní dělat.
"Abigail, jsi v pořádku? Jsi jenom přelud v mojí hlavě, ale stejně bych chtěl slyšet, že jsi v pořádku. Možná si to potom budu lépe nalhávat."
"Ty mě nemáš rád."řeknu tiše. Snažím se o tom sama sebe přesvědčit?
"Možná, ale nechci aby se ti něco stalo."
"To nedává smysl."
"Musím jít"řeknu rychle. Všechno kolem mě se začne točit. Ještě vidím jeho překvapený pohled a ruku, která se mě snaží zadržet. Vrátím se zpátky do svého těla. Prudce se posadím a zalapu po dechu. V cele si mě nikdo nevšímá, až na Elishu. Pyšně přede mnou sedí a v jejích očích čut radost.
"Povedlo se ti to."řekne mi a zářivě se na mě usměje. Pokusím se jí úsměv vrátít. Vypadá to spíš jako škleb.
Zaslechnu znovu zacinkání klíčů. Všichni se při tom zvuku zarazí, všechny pohledy se upřou na dveře. Dovnitř vejde mladý muž. Jeho pokožka je od slunce opálená a vlasy krátké a tmavé. Pohled má temný jako snad všichni na téhle lodi.
"Madam"prolomí ticho s pohledem upřeným na mě. Elisha se mě chytne za ruku a vyděšeně jí stiskne. Jediným pohledem jí uklidním. Projdu dveřmi a mříže za mnou zaklapnou. Když vyjdu do slunného dne musím si přikrýt oči dlaní. Slunce je silné a oslepující. Přímo přede mnou stojí Elvin. Na tváří má úsměv a nastavuje svojí bledou tvář slunci.
"Můžeme začít."řekne směrem ke mně a kývne na ženu po jeho boku. Rychle jí následuji. Vejdeme do kajuty, kde nejspíš bydlí. Dostanu šaty a ta ženy mi vytvaruje na hlavě překvapivé elegantní účes. Moje vlasy získaly zpátky svojí pravou barvu. Nemám tu svojí kadeřnici ani nic, čím bych si mohla udržet blonďatý přeliv. Teď jsou moje vlasy hnědé a z nedostatku péče se kroutí do malých kudrlinek. Moje šaty mají černo červenou barvu. Jsou jednoduché a překvapivě krásné. Pomalu vyjdu na palubu a všimnu si, že slunce zachází za obzor. Za chvíli nastane ten pravý čas.
"Naše rozotmilá princezna se dostane dovnitř a až to bude bezpečné a vhodné zapálí pochodeň a mi se dostavíme za ní. Jasný, hoši?"vezme si hlavní slovo Elvin. Podmračeně to sleduji. Nechci být volavka ani někdo, kdo je zavede k lidem, ne tyhle bestie, ale mám na výběr? Všichni máme vždycky na výběr, ale někdy je to vybírání těžší než by se zdálo. Ani si nevšimnu, že se mi do očí nahrnuly slzy.
"Ale ale pozor princezno, ať se nám neroztečeš před slavností."řekne pobaveně Elvin a prstem mi setře jednu, která přetekla. Nenávistně přivřu oči a propálím ho pohledem. Jenom tak způsobím, že se začne ještě více smát.
"Demetrios tě dopraví na břeh. Snaž se princezno, v tvých krásných dlaních leží celý tvůj život i té malé holčičky."řekne mi na rozloučenou Elvin. Někdy je rozhodování mezi dvěmi věcmi vážně těžké. Někdy mi přijde, až překvapivě lehký i když jde o osudy ostatních lidí. Jsou tu totiž i osudy na kterým mi záleží víc a ani nevím proč.
Komentáře
Co je to za dohodu, proč na ní závisí životy a proč Abi tak upravovali? Otázky chcou odpovědi a odpovědí bude doufám co nejdřív přidaná kapitola =))
To je dobré.První napsat koment a až pak číst :-))No,Lentilko,vytahuješ se.Jsi lepší a lepší,Rowlingová může jen závidět...
Lentil, tak ti teda dík. Zase budu mít těžkou noc. Co bude? Jako dohodu uzavřela? Vyjde to? Nepřepískla to? Zvládne to? Will má v hlavě seno, nebo je jen takový uzavřený? Hele, Lentil, že nebudeš zlá a hodíš sem co nedřív pokráčo? :-DDD prosím, prosím, smutně koukám...
Mákm první koment a teď jdu číst =)