Když vystoupím z malé lodičky všude už je tma. Doléhá ke mně veselá hudba z dálky i nezřetelný smích.
"Půjdeš dovnitř. Splyneš s davem a ukážeš nám kudy máme jít dovnitř. Ostatní přijdou za chvíli. Teď jdi."nařídí mi Demetrios a schová loď do stínu. Pomalu se rozejdu, ale po pár krocích se zarazím. Otočím se na něj a všimnu si jeho otráveného pohledu. Jsem otravná ženská?
"Co s těmi lidmi bude?"zeptám se ho nejistě.
"Potřebujeme oblečení, potřebuje nářadí, potřebujeme toho hodně."odbude mě rychle.
"Ale co bude s lidmi? Taky je odvedete na loď?"zašeptám a ucítím, jak se mi začne chvět brada.
"Vy jste byli výjimka. Vy jste zásoba, kdybychom nenašli žádnou pevninu nebo museli zůstat déle na moři. Najíme se, když jsme tady."vysvětlí mi a otočí se ke mně zády na znamení, že tenhle rozhovor je u konce.
"Co se stane, když tě upír kousne?"zavolám za ním ještě neodbitně.
"Ve většině případech jsi malátná, je ti špatně a oslabí tě to. Ve výjimečných případech umřeš, pokud tě dotyčný nechce proměnit. A teď běž!"řekne doopravdy rozlobeně. Rozejdu se po tmavé pláži přímo za hudbou. Za chvíli se přede mnou objeví prašná cesta a dojdu k obrovskému nádvoří. Vzpomenu si na městečko De Noche, na jeho sídlo i nádvoří. Tady není skála ani zdaleka tak krásný výhled.
Pomalu projdu kolem dvou mladých kluků, kteří stojí u dveří. Nejdřív chtějí něco říct, ale jenom přimhouřím oči a potom pozvednu bradu a oni zmlknou. Možná jsem si zachovala aspoň špatku něčeho, co jsem měla doma. Proto si mě pro tuhle špinavou práci vybrali? Než zmizím v osvětleném sále všimnu si temného stínu vysoké postavy. Demetrios. On mě bude hlídat? Pořád?
Rozhlédnu se po sále, je to tu ještě velkolepější než to bylo v De Noche. Stoly přetékají jídlem, mladé dívčiny pořád lítají a něco doplňují a parket je plný nastrojeným lidí. Připadám si mezi dámami, které přetékají šperky a mají na sobě kila látky obyčejně a jednoduše. Pořád se ale cítím krásná. Něco se ve mně vzbudilo. Hlavou mi prolétne vzpomínka na poslední večírek u mě doma. Chuck. Amber. Já mezi nimi. Celý svůj život jsem si pěstovala to, abych na sebe byla pyšná. Snažila jsem se ze sebe vymítit to, že jsem se cítila špatně, méněcenná a všechny tyhle věci. Nakonec ze mě zbyla namyšlenost, pýcha a bezcitnost? Něchtěla jsem být jako ostatní a to mě dohnalo k tomu, že jsme se změnila.
S úsměvem přikývnu nějakému mládencovi na tanec a vtančím na parket. Po hodině začnou být všimni v podnapilém stavu a já se nenápadně vytratím. Nikomu nepřišlo divné, kdo jsem. Prostě tam jsem s nimi. Vplížím se nahoru do temného pokoje. Pomalu z něj vyhlédnu a spatřím temné vlny,které tančí na moři a na chvíli dosta vztek na ně a jejich svobodu. Nemusejí nic. Popadnu lucernu na stole a škrtnu o sebe dvěma kamínky, které jsem měla schované v šatek. Vylétne jiskřička. Dveře pomalu zaskřípou.
Prudce se otočím a uvidím postavu muže, který mě jako jediný podezdřele pozoroval skoro celou dobu. Nevidím mu do obličeje, ale mě osvětluje měsíc.
"Co tady děláte slečno?"řekne naštvaně, ale pořád si udrží galantnost.
"Já- já jsem hledala..."pokusím se něco marně vymyslet. Přikročí ke mně a popadne mě za ruku. Násilím mi rozevře dlaň a spatří dva kamínky. Překvapeně vyhlédne z okna a po tváři se mu rozlije úžas. Nenápadně se natočím, abych spatřila to co on. Uvidím tmavý obrys lodě stát téměř neviditelnou v dálce. Znovu se otočím k jeho stále robotusnější tváři. Vypadá, že každou chvíli vybuchne. Vytrhne mi kamínky z ruky a nadechne se k výkřiku. Nestihnu nic udělat a pokojem se rozezní ticho. Muž pomalu klesne k zemi a za ním uvidím jenom šklebící se postavu Demetriose.
"Příště musíš být ještě víc nápadná."řekne mi pobaveně a hodí mi kamínky. Světlo se rozlije po celém pokoji a já lucernu postavím na okno. Vyhlédnu z okna a odvrátím pohled od temných stínů plížících se k sídlu. Hned pod tímhle oknem jsou dveře, které nikdo nehlídá. Strážní u nich se opili hned v začátku slavnosti.
"Pojď, jdeme"chytne mě rychle Demetrios a vláčí temnou chodnou. Když projdeme stejnými dveřmi jakými se dovntř plíží piráti jenom potlačím pocit viny. Potalčovat svoje pocity to mi jde dobře. Zaslechnu první výkřik. Přikreji si uši rukama.
"Promiňte, promiňte, promiňte."zašeptám. Demetrie se na mě překvapeně podívá a ještě zrychlí. Možná mě chápe možná ne. I přes zakryté uši se ke mně nesou vyděšené výkřiky a prosby o pomoc. Nejsme zlá, jenom dělám to, co musím. Opakuji si to stíle dokola, ale po chvíli to ztrácí svůj význam. Dostanu se na loď a podívám se k sídlu. Z místa radovánek se stalo peklo. Vidím kouř stoupající k temné obloze. Rychle ze sebe shodím oblečení a sejdu dolů do cely. Elisha mě štěastně přivítá a já uvítám její nevinný pohled i uklidňující hlas.
Mám pocit, že se loď pohnula a vyděšeně sebou škubnu. Elisha sedí vedle mě a v jejích očích čtu, že o něčem celou dobu přemýšlela.
"Co se děje?"zeptám se jí tiše a rozhlédnu se kolem. Všichni ostatní spí.
"Víš, jak jsi se předtím s někým spojila?"řekne mi opatrně. Jenom přikývnu a čekám, co bude dál.
"Nejsem si jistá, jeslti se to povedlo."řekne zkroušeně.
"Povedlo, mluvila jsem s ním, říkala jsem ti to."namítnu zmateně.
"Tím si nejsem jistá, přemýšlela jsem nad tím a necítila jsem to, co obvikle, když se s někým spojím, vždycky je ve vzduchu podivná elektřina. Mohlo se stát i to, že jsi se jenom přenesla do svého podvědomí. Že si ten rozhovor přehrálo tvoje vědomí, pouze to, co chtělo slyšet nebo si myslela, že uslyší."řekne smutně.
"Jak to? Proč?"
"Nic jsem necítila, ale silná jsi na to dost. Všechno jsi dělala správně, jenom tu měla být ta elektřina. Proto mě napadlo, že ten člověk s kterým si mluvila neexistuje a proto jsi se spojila jen se svojí fantazií, Ciaro. Promiň."řekne mi smutně. Neexistuje? Mluvila jsem s ním a nebyla to moje fantazie. Ale jsem si tím tak docela jistá?
Perfektní.Jenom mi to připadalo trochu krátký. Už se těším na další pokračování. :-DDD