Skočím do vody a plavu rychle zpátky do paláce. Eurynomé na mě čeká a zářivě se na mě směje.
"Vítej, Tyché"přivítá mě. Jenom na ní kývnu. Když neuvidí na mé tváři usměv zamyšleně si stáhne divoké vlasy z obličeje a přitočí se ke mně.
"Copak tě trápí?"zeptá se mě tiše.
"Tam nahoře, měla jsem svůj život, proč si ho nepamatuji? Proč si pamatuji jenom útržky?"zeptám se jí. Když tro dopovím v jejích očích zasvítí naštvané jiskřičky. Její ústa se skřivý do jedné tenké linky a přimhouří oči.
"Ty si něco pamatuješ?"zeptá se nabroušeným temným hlasem.
"Já-já si pamatuju jenom trochu. V mysli mi běhají obrazy a já nevím, co znamenají, neznám jména, místa nic, ale pořád mám v mysli nějaké tváře a místa."řeknu jí nervózně.
"Zavři oči, moje malá Tyché. Copak si nepamatuješ, že chceš být v moři? Neměla bys chodit na vzduch nedělá ti dobře. Měla bys zůstat, co nejhlouběji v moři. Tam nebudeš zmatená."nabádá mě tiše a já se začnu uvolňovat. Znovu mě začne zaplavovat ten svobodný pocit.
"Dobře, dobře."řeknu tiše a hluboce se nadechnu.
"Všechno už je v pořádku? Pořád jsou tu ty obrazy?"zeptá se mě s nakrčeným obočím.
"Ne, ne. Nevím, co to se mnou bylo. Jsem doopravdy jenom hodně zmatená. Děkuji ti, Eurynomé. Všechno už je lepší."řeknu jí klidně. Se spokojeným úsměvem zmizí ve vodě pryč.
"Neplav na vzduch!"zavolá za mnou ještě než zmizí úplně. Chvíli počkám a potom se rozplavu někam do dálky. Připlavu k hladině a skrz vodu pozoruji jak se na hladině odráží měsíc.
"Proč jsi jí lhala? Pořád máš před sebou obrazy."ozve se v mojí hlavě hlas.
"Protože chci zapomenout! Jdi pryč! Já patřím do moře!"zasyčím naštvaně.
"Nepatříš a sama to dobře víš."
"Hleď si svýho! Když jsem tě naposledy viděla byl jsi slabý, měl by jsi být mrtvý!"zasyčím znovu, ale tentokrát je můj hlas slabý a smutný. Před očima mám jeho oči. Jeho pevný pohled, který mě uklidňoval a snažil se mi říct, že se nemám bát. Že mě zachrání. Pořád v tom místě vidím krev, rány a bolest. A jeho odhodlanost.
"Nepatřím k tobě, patřím sem."řeknu tenkým hláskem.
"Patříš ke mně. Patříš. Jenom se musíš vrátit."nabádá mě ten hlas tiše. Jeho oči se přede mnou zjeví jako by odnikud. Propalují mě jeho přímým pohledem a já mám pocit, že nedokážu dýchat. Že se mi sevřelo hrdlo a nemůžu se pohnout.
"Nedělej mi to. Máš být mrtvý!"zašeptám.
"Oba máme být mrtvý. Prostě se jenom vrať zpátky. Nezůstávej v moři."zašeptá smutně.
"Vrátíš se? I kdybys tam měla být beze mě, vrátíš se?"ozve se znovu za chvíli. Pořád strnule hledím na měsíc. Odráží se v mých očích a já vím, co chci.
"Věř mi, Wille"odpovím tiše. Prudce se otočím a spatřím za sebou Eurynomé.
"Tyché, pojď se mnou do hloubky."zakňourá jako malé dětsko.
"Nepůjdu, já sem nepatřím."řeknu jí tiše. Prudce mě chytne za ruku a začne stahovat dolů.
"Tyché, pojď se mnou!"vřeští nepřirozeným hlasem. Vyškubnu se jí a rychle plavu na hladinu. Když se konečně vynořím prudce zalapám po dechu a slastně se nadechnu čistého vzduchu. Začnu kopat nohama a plavat pryč. V dálce vidím slabé světlo lodi. Netuším jaké, ale to, že je to loď mi stačí. Něco mě chytne za ruku a znovu táhne dolů. Popadnu dech a potopím se. Eurynomé mě vytočeně stahuje dolů a v očích jí řádí jiskry děsu.
"Zůstaneš se mnou!"řekne mi naštvaně a pevně svírá mojí ruku. Táhne mě dolů a mě dochází dech.
"Teď už senebudeš moct vrátit zpátky"zasyčí naštvaně. Napřáhnu se a praštím jí. Moje pěst narazí do jejího nosu a ona mě šokovaně pustí. S divokým skřekem se pustí rychle dolů do hloubky a já začnu plavat zpátky na hladinu. Šílená mořská panna. Takhle skončit nechci. Vynořím se nad hladinu a znovu začnu plavat k lodi.
Supr :)