2. července 2007 v 21:12 | Lentilka
|
Vysíleně se opřu o dřevěný sloup a trhaně se nadechnu. Zaslechnu těžké kroky. Pomalu zvednu pohled a ucítím prudkou ránu na mé tváři. Téměř flegmaticky se opřu o zem a chytnu se za hořící tvář. Kouknu se nad sebe a uvidím, jak se nade mnou hrozivě tyčí Elvin. Ty hajzle, uklouzne mi v duchu pro sebe.
"Pane, to nebyla její vina."řekne rychle Demetrios, který se vedle něj zjeví jako duch.
"Nebyla?"zeptá se pochybovačně a nakrčí nos jako by mu něco nevonělo.
"Koukněte se na ní. Vypadá jako by o světě kolem sebe nevěděla zhola nic. Někdy mám pocit jako by tady ani snad nemohla nikdy žít. Věřte mi, netušila, co se stane, když za ní poplave."brání mě tiše. Znovu se posadím a téměř pobaveně je pozoruji.
"Dobře. Ať už se tohle ale nestane."zavrčí a pomalu se otočí. Je dílem okamžiku, kdy se na mě znovu rychle obrátí a na mojí druhou tvář dopadne tvrdá facka. Zalapám po dechu a promnu si tvář. Všichni se na Elvina překvapeně podíváme a on mi jenom s pohrdavým a i pobaveným pohledem řekne "Tohle bylo jenom abych si ulevil." Mám problém, abych na něj neudělala obličej a aby z mých úst nevyšla nejedna nelichotivá poznámka. Všichni se pomalu rozejdou za svojí prací. Zavřu oči a zůstanu tak sedět. Všimnu si, že mi pod víčka začnou bloudit paprsky vycházejícího slunce. Netuším, jak dlouho tam sedím, ale najednou zaslechnu křik a povyk. Něco se děje.
"Vyhoďte kotvu! Stáhněte plachty! Dělejte chásko líná!"slyším jak někdo křičí. Pomalu zvednu hlavu a všimnu si, jak všichni pobíhají po palubě a něco dělají. Postavím se a uvidím něco, co mi vyrazí dech. Přibližujeme se k ostrovu. Stromy na něm září zelezí a všimnu si kousek dál, jak z vody skáčou delfíny.
"Dohajzlu"zašeptám pro sebe tiše. Někdo do mě strčí a já se pomalu stáhnu do rohu. Pořád pozoruji ostrov. Začnou se na vodu spouštět lodě. Vystupujeme.
"Princezno! Vystupujeme, kočár na vás čeká!"zařve na mě pobaveně Elvin. Pomalu k němu dojdu a dobrovolně si nechám spoutat ruce. Za chvíli se za mnou objeví i zbytek lidí z cely. Mám nepříjemné tušení, že jedna chybí, ale radši se tím nezabívám a přivítám malou Elishu. Slezeme do lodi a pomalu plujeme k ostrovu. Všichni na lodi buď apaticky hledí na moře a jiní překvapeně lapají po dechu nad krásou ostrova. Všechny nás zavedou před chatrč, kde nás nechají. Než stihnu vejít dovnitř někdo mě zarazí. Pomalu se otočím a spatřím Demetriose. Trochu se přikrčím, protože netuším, co mi budou chtít udělat. Nevím, co se mnou bude a na jak dlouho jsem po naší dohodě s kapitánem v bezpečí.
"Zaručil jsme se za tebe. Nesnaž se utíkat, stejně bys to nezvládla a všechno by bylo jenom horší."řekne mi a přeřízne provaz na mých rukou. Překvapeně na něj koukám, ale on se bez zájmu otočí a zmizí. Dveře chatrče se se všemi vězni zabouchnou a já zůstanu sama stát venku. Když k sobě spatřím přicházet jedinou ženu, která byla na palubě mám nutkání otočit se a utéct, protože z jejího pohledu nejde nic přátelského. Spíš celý její obličej je tvrdý, ne zlý, ale časem prostě zapomněla jak se smát.
"Netvař se tak překvapeně, když Demetrios udělá něco laskavýho nebo to příště už neudělá. On je z nás všech nejkratší dobu po promněně. Vážně netuším, co s ním princezno děláš, ale on byl z nás nejkrvavější. Možná na něj zapůsobila tvoje líbezná tvářička, ale v tvojí přítomnosti svojí touhu drží. Dávej si pozor, jednou to nemusí vyjít a Demetriose nezadrží nikdo z nás, když nechce."řekne mi pobaveně a zmizí pryč. Pořád mě zaráží to, že vím, že mám na lidi nějaký vliv. I na upíry. Kde jsou nějaké pocity je i touha. Ta je skoro všude. Moje touha je někde zahrabaná hodně hodně hluboko. Jejich touha je pro mě jako hračka s kterou neumím zacházet. Chrání mě, ale může mě i zničit.
Pomalu se rozejdu prašnou cestou do lesa. Nechci utéct, chci jenom pryč od nich všech. Slyším z dálky slabé hučení. Něco mi to připomíná. Jako bych to už jednou slyšela. Jdu za tím zvukem a snažím se na nic nemyslet. Snažím se ignorovat dvě slabé černé čárky na mém zápěstí, které se objevily po té, co jsem se proměnila z mořské panny zpátky na člověka. Nevím, co znamenají a ani to nechci vědět. Hučení je stále hlasitější a za chvíli uvidím páru a obrovský vodopád. Přijdu blíž a nadechnu se vzduchu prosyceného zelení a ledovou vodou. Když se otočím zjistím, že jsem musela jít přinejmenším půl hodiny, protože nic na tomhle místě mi nepřijde povědomé ani nedokážu odhadnout, kde jsem. Zem se prudce otřese a já se šokovaně rozhlédnu. Je to jako by obrovský balvan dopadl na zem. Když se otřes ozve podruhé a tentokrát blíž mě vykřiknu doopravdy nahlas. Zvednu pohled a zamrznu na místě. To, co uvidím mi vyrazí dech a možná mi zbělá i pár vlasů na hlavě. Tohle je jedna z věcí u které bych mohal přísahat, že jen nemožná.
Zase to napínání. To už je ohraný! :-)))