3. července 2007 v 21:10 | Lentilka
|
Hluboce se nadechne a vyfoukne vzduch. Je to jako by se najednou spustil vítr. Odfoukne mi to vlasy z obličeje a já musím přimhouřit oči. Pořád se nedokážu ani pohnout. Jeho tmavě modré oči na mě zvědavě shlížejí. Je obrovský. Vypadá ještě nádherněji než jsem si kdy dokázala představit. Tělo má hladké jako říční kámen a leskne se stříbrnou až tyrkysově modrou září. Obrovská slabá křídla má složená podel těla. Jeho ocas je dlouhý a stočený u nohou s obrovskými drápy. Jenom pomalu zavřu pusu a pokusím se dostat trochu vzduchu do plic. Je tohle možné? Drak. To nemůže být možné.
"Na tomhle ostrově je možné cokoliv. Připrav se na to."ozve se slabý šepot, který jako by se rozléhal kolem mě. Trhnu sebou a rozhlédnu se kolem sebe. Co to bylo?
"Neboj se. Tady ti nic neublíží a kdyby ano, stejně se neubráníš."ozve se znovu tn hlas, tentokrát je hluboký a pobavený. Znovu stočím pohled na draka a spatřím v nich vyčkávání.
"To-to ty?"řeknu tiše spíše pro sebe. Znovu mě ofoukne prudký vítr.
"Jak- jak to děláš?"zeptám se tiše. Pořád ode mě stojí daleko, ale kdyby chtěl stačí mu jeden maximálně dva kroky a je u mě. Spíš na mě, abych byla přesnější.
"Ty jsi nikdy nebyla v tomhle světě, co? Všechno je tu pro tebe nové."rozlehne se znovu ten zvučný hlas po lese.
Pomalu ustoupím krok zpátky. Možná si ráda hraju na hrdinku a velkou paní, ale tohle nezvládnu jenom tak. Pamatuji si, že když jsem byla malá znala jsem jeden příběh o drakovi. Drakovi a jeho paní. Bylo to, když oba světy byly ještě sjednocené. Pořád měla existovat bájná zvířata, legendy a hrdinové. Na světe byl jeden drak, moudrý, ale sobecký. Žil osamoceným životem, prázdným a smutným. Dokuď nepotkal jednu dívku. Měla čistou neposkvrněnou duši a laskavé srdce. Drak jí tiše obdivoval, ale nechtěl to dát najevo. Pomalu se spolu spátelili. Dívka dokázala úžasné věci, vládla neobyčejnou silou. Stala se jeho paní i ostatních magických zvířat. Vždycky jednala spravedlivě a drak jí nedokázal říct, že jedná správně. Byli nejlepší přátelé a ani jeden to nedokázal vyslovit nahlas. Měla moc kontrolovat energii i každičkou myšlenku. Nikdy toho nezneužila. Dostala se do nebezpečí. Tam kde vládne harmonie a mír musí existovat i zlo a krutost. Zákon světa. Drak jí nedokázal pomoci, zemřela a on se mohl jenom dívat. V den, kdy odešla to bylo poprvé, kdy někdo spatřil slzu, kterou uronil drak. Z jeho slz vznikly víly. Nejdříve na zemi a když letěl i nad oceánem spadly do moře. Slzy, které se vypařily do vzduchu, do země i do přírody jsou víly, které jsou tu stále. Vznikly z neobyčejnéhosmutnu a proto se snaží rozdávat radost a i ony sami dělají vše pro to, aby nebyli smutné. Smějí se, protože vědí, co je to opravdová bolest. Tohle je pověst, kterou jsem poslouchala před spaním jako malé dítě. Nevím, proč jsem si na ní právě teď vzpoměla.
"Uvažuješ správně Abigail"rozezní se kolem mě znovu jeho hlas. Nechápavě se kolem sebe rozhlédnu a až potom se podívám na draka. Na tohle si nedokážu zvyknout.
"Snad každý v této zemi zná tuhle pověst. Bylo to dávno, strašně dávno."řekne mi smutně. Na chvíli dokonce zapomenu i na svůj strach.
"Ono se to doopravdy stalo?"zašeptám překvapeně.
"Jistě. Všechny legendy jsou založené na něčem pravdivém. Tahle legenda ti má ukázat kouzlo sebeobětování a lásky. Máš z ní pochopit, že všechno, co chceš říci, bys měla vyslovit nahlas jinak může být pozdě."poučí mě téměř mateřsky.
"Sebeobětování? Proč tohodle? Lásku chápu, dokonce i to, že bys měla všechno říci, když máš možnost, ale sebeobětování?"namítnu nechápavě.
"Proč bys byla tady? Proč bys znala tuhle pověst? K odpovědi dojdeš sama."řekne mi téměř škádlivě.
"Stejně to musel být skvělý drak."zamručím si pro sebe.
"Skvělý drak? To ona byla skvělá. On byl zbabělec."zavrčí na mě drak.
"Byl jsi u toho, že znáš všechny souvislosti, abys ho mohl obvinit?"řeknu ironicky a přimhouřím oči.
"Nebyl jsem u toho. A ty bys měla jít. Hledají tě."zamručí. Otočím se a zahledím se do lesa. Hledají mě? Proč?
"Jdi! Ale dávej si pozor, legendy jsou někdy jenom obraz budoucnosti."řekne a zmizí v pudkém vodopádu. Vždycky je za tou vodou jeskyně. Rozeběhnu se zpátky do tábora. Nejsem si jistá, jestli jdu správně, ale Demetrios říkal, že i kdybych chtěla utéct, stejně mě vždycky najdou.
No jo, vážně je to prodloužení utrpení čekání na další kapču.. =-)