close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

5./ VZPOMÍNAT I ZAPOMÍNAT 3.část

5. července 2007 v 23:35 | Lentilka |  Temnota světla
Běžala jsem tak rchle, že se kolem mě stromy jenom míhaly. Najednou mě zaplavil pocit, který už jsme dlouho necítila. Najednou jsem byla svobodná. Sama pro sebe jsem se usmála. Vzpoměla jsem si na to, jak jsem šla jednou po centru. Nevím už, co mě rozesmála, ale šla jsem a usmívala jsem se. Cítila jsem se nádherně. Cítila jsem se středem vesmíru. Jako bych byla součástí něčeho velkého. Tenhle pocit jsem potom nikdy více nepocítila, až teď. Znovu jsem měla pocit jako bych někam měla patřit. Slyšela jsem jak do sebe narážejí větve a listí šustí ve větru. Zarazilo mě ostré zapraskání kousek vedle mě. Zastavila jsem tak prudce jako jsem se rozeběhla.
Stála tam. Kouske ode mě a na tváři měla úsměv, který v sobě skrýval něco hrozivého. Její oči byli temné, tak temné jako měli ostatní piráti. Ty oči už mě přestávali děsit, děsil mě její úsměv.

"Začínáme tě hledat, princezno."řekla jako by mluvila s malým dítětem.
"Omlouvám se, šla jsem se projít a zabloudila jsem. Nechtěla jsem jít pryč."řeknu tiše. Znovu jsem jenom podřadná osoba, já musím poslouchat.
"Ještě že jsem tě našla. Být pryč ještě chvíli tak si ostatní budou myslet, že jsi utekla a tím by tvoje dohoda skončila."řeknemi téměř starostlivě.
"Dobře, teď bysme měli jít zpátky. Nechci utíkat."řeknu a otočím se zpátky k cestě. Už skrz stromy vidím kousek moře. Nemůžu být daleko. Otočím se po upírce u které si nepamatuji ani její jméno. Řekla mi ho vůbec? Uvidím jí kousek za sebou. Nestihnu nic udělat. Jenom překvapeně otevřu ústa.
Zatmí se mi před očima a v hlavě se mi rozlije prudká bolest.Před očima mám roj jiskřiček, hotový silvestr. Cítím jak pomalu klesám v kolenou na zem. Nedokážu tomu zabránit, jako bych byla jenom návštěvník ve vlastním těle.
"Někdo možná nechce, aby ses objevila."zaslechnu ještě její přesládlý hlas než upadnu do bezvědomí.
Pomalu otevřu oči. Chvíli nevidím vůbec nic a až potom se začnu rozkoukávat. Sedím přivázaná k nějakému kmeni. Venku je tma a kousek nade mnou svítí měsíc. Pokusím se uvolnit se z pout, ale jsou pevně utažené kolem mých rukou i pasu. Naštvaně zavrčím a začnu sebou mrskat. Po chvíli to unaveně vzdám a opřu se o kmen. Když zaslechnu šustění listí kousek ode mě trhnu sebou a překvapeně mžourám do tmy.
"Prospala jsi se, princezno?"ozve se ze tmy znovu ten přesládlý hlásek z kterého přímo odkapává jed.
"Proč to děláš?"zavrčím naštvaně.
"Nemám tě ráda. Můžeme k sobě být upřímné, protože až tě pustím oni tě okamžitě najdou. Teď tě všichni hledají, i já bych měla, ale tohle je můj kousek uzemí a ten mám na starosti pouze já. Nikdo tě tady nenajde. A až tě najdou budeš odsouzena za zradu. Mělas dohodu a porušila jsi jí. Ber to tak, že jsi ve vězení, měla jsi propustku a ty jsi utekla. Čeká tě křeslo smrti, princezno."řekne mi pobaveně.
"Stejně jsi mi neodpověděla proč to děláš?"zeptám se zmateně. Její smích mi trhá uši.
"Nemám tě ráda! Stala jsem se upírkou a přidala se k nim a co z toho mám? Musím sloužit jako podřadný pirát a proč? Ty si sem přídeš jako jídlo a co se z tebe stane? Naše princeznička si i určuje podmínky! Já jsem měla být ta, co to všechno dělá! Ta co má krásné šaty, chodí na plesy! To já a ne ty! Ty jsi jenom člověk, nic víc!"zavrčí na mě naštvaně.
"A víš proč asi jsem to byla já?"zeptám se jí téměř pobaveně. Točí se mi hlava, tenhle pocit jsem naposledy poznala, když jsem byla řádně opilá.
"Já jsme člověk. Nadřazený druh zvířeti a víš, co jsi ty? Necivilizované zvíře!"řeknu jí pobaveně. Všechno se točí, jako by se celý svět začel otáčet nezvladatelnou rychlostí. Asi budu zvracet. Zaslechnu její naštvané zavrčení a potom ránu. Nejsme si jistá, kam padla, ale cítím bolest. Potom znovu zavřu oči. Chci jenom spát.
Ostré slunce mě probudí. Ohlédnu se dozadu a spatřím jí za mnou. Něco dělá s mými provazi.
"Jak se vůbec jmenuješ?"zamumlám ospale.
"Mystique"zamumlá a já najednou ucítím, jak pouta povolí. Pomalu se postavím a cítím, jak jsou moje nohy vrtkavé a slabé.
"Myslím, že je čas."zasměje se pobaveně a zmizí v lese.
"Počkej!"zavolám za ní, ale už jí ani nevidím. Kam mám sakra jít? Rozejdu se lesem a pořád bojuji s nevolností. Všechno mi přijde jako sen. Naprosto nesmyslný sen. Ucítím brnění v prstech, začne se šířit do celého těla, až je to skoro nesnesitelné. Jednou už jsme to zažila. Prudká touha. Lačnící po krvi.
Dlouhé zavytí kousek ode mě. Potom další a další. Všechno se seběhne strašně rychle. Najednou jsou kolem mě asi čtyři vlkodlaci. Chytnou mě a aniž by se kdokoliv z nich se mnou baivl mě táhnout do tábora. Čeká tě křeslo smrti zní mi v hlavě hlas Mystique. Možná to tak bude lepší. Možná se ještě něco stane. Pochynuji, že mi pomůže, když jim řeknu, že jsem nechtěla utéct. Tady mi nikdo nikdy neuvěří. Jak může bejt život vrtkavý a nejistý. Každá vtěřina, každá myšlenka toho může tolik změnit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sas Sas | 7. července 2007 v 17:36 | Reagovat

Skvělá kpitolka :) A jak to bude dál ??

2 Andreica Andreica | Web | 7. července 2007 v 18:55 | Reagovat

Teda jsem napnutá k prasknutí. Je skvělé jak tam jsou všechny bytosti. A ta upírka je pěkná mrcha, pod slunce s ní!!!!!

3 Kate Kate | 9. července 2007 v 16:10 | Reagovat

už se moc a moc těšim na další pokračování......je to totiž véééélice zajímavý až napínavý.....:) honééém...prosííím....:)

4 Lentilka Lentilka | 9. července 2007 v 18:21 | Reagovat

dneska by mělo být pokračování:-)

5 Zuzka Zuzka | 9. července 2007 v 22:13 | Reagovat

A do háje.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama