10. července 2007 v 21:45 | Lentilka
|
Pomalu otevřu oči a zamrkám do temné místnosti. Moje hlava třeští a mám pocit jako by všechny moje kosti byli z želé.
"Myslíš, že se probudí?"ozve se kousek ode mě podivně známý hlas. Pomalu tím směrem natočím hlavu a spatřím záda nějakého muže.
"Vždycky se probudila, proč by neměla i teď?"odpoví další hlas, který se zdá být dál. Zdá se být jistý.
"Doktor říká, že netuší, co jí je."namítne znovu ten hlas u mě.
"Ty jí snad vůbec nevěříš."zasměje se pobaveně na odpověď. Ozve se bouchnutí dveří a místností se rozlehne ticho. Pomalu zvednu hlavu a muž vedle mě se ke mně překvapeně otočí. Hledím do hnědých pronikavých očí. Kolem těch očí jsou malé vrásky od smíchu. Ten muž se na mě usměje a já se pokusím úsměv opětovat. Lehce zkroucené blonďaté vlasy má rozpuštěné kolem obličeje.
"Konečně vzhůru, Ciaro."řekne s úsměvem. Pomalu se posadím. Rozhlédnu se zmateně po pokoji. Je tmavá a je v ní jenom skříň a nějaký stůl a potom postel na které ležím.
"Vážně jsem tě podceňoval."zasměje se pobaveně.
"Co se stalo?"zeptám se pořád v šoku.
"Unesli tě, když jsme tě našli byla jsi v bezvědomí, osvobodili jsme tě odtamtud a teď jsi tady."řekne mi pyšně. Mám chuť se uklíbnout, protože tohle nemohl zvládnout sám, ale tváří se jako by spolkl všechnu moudrost světa. Pouze přikývnu na souhlas. Potom polku, abych vyslovila tu docela trapnou otázku.
"Kdo jsi?"řeknu do ticha a uhnu pohledem.
"Cože? O čem to mluvíš? Ciaro, vzpamatuj se! Ty si nic nepamatuješ?"zeptá se překvapeně a vstane ze židle.
"Kdo je Ciara? Kdo jsi ty? Co tady dělám? Všechno je zmatený! Nedokážu se v sobě vyznat"spustím hystericky. Pomalu si ke mně přiklekne a tiše mě chlácholí dokud nepřestanu panicky blekotat.
"Všechno bude fajn."řekne mi s úsměvem, který jako by měl říci ještě něco víc, jako by měl význat, který nemám poznat.
"Jmenuji se Carlos. Ty jsi Ciara. Nemusíš se bát, pomůžu ti na všechno si vzpomenout. Od toho tu jsem, jsem tu jenom pro tebe. Hledal jsem tě strašně dlouho. Všichni jsme hledali. Ty jsi moje přítelkyně, jsem tu opravdu jenom pro tebe. Než tě unesli, požádal jsem tě o ruku a ty jsi řekla ano."řekne mi tiše a přitom mi hledí do očí. Jeho oči jsou milé a vážné. Nedokážu uvěřit, že bych na takovou věc zapomněla. Nedokážu uvěřit, že s ním.
"Ne, ne, ne! To není pravda! To není možné!"vykřiknu a vytrhnu se mu. Vyskočím z postele a zmateně se rozhlédnu po pokoji. Carlos se taky postaví a znovu se ke mně pokusí přiblížit.
"Stůj! Ani se nehni. Nech mě být!"křičím vyděšeně a pomalu couvám ke zdi. Strčím do stolu a na zem spadne láhev s vodou a sklenice. Obojí se s hlasitým třeskotem rozbije o zem. Pomalu sjedu po zdi na zem.
"To nemůže být pravda!"zašeptám a praštím dlaní o zem. Ucítím, jak se mi pod kůži zařízly střepy a vykřiknu. Carlos ke mně chce jít, ale to už se znovu otevřou dveře. Vidím jenom obrys někoho dalšího.
"Co se tady děje?"prořízně ostré ticho překvapený hlas. Najednou se uklidním, vidím v tom všem smysl. Dokážu znovu logicky uvažovat. Pocítím ten pocit bezpečí, který mě zaplaví v okamžiku kdy uslyším ten hlas.
"Carlosi, cos to udělal?"zavrčí a pomalu se ke mně rozejde.
"Jsi v pořádku?"zeptá se mě tiše a já spatřím jeho oči. Jediný přesný pojem pro ty oči mi přije jako louže hnědé barvy. Když na to pomyslím, dostanu pocit dejavu. Tohle už jsem si jednou myslela.
"Podej mi ruku."nabádá mě klidně a já se pomalu postavím. Všude kolem mě jsou střepy. Pořád zírám do těch jeho kouzelných očí. Ještě střelým po Carlosovi a ten nervózně uhne pohledem.
"Nic si nepamatuje."řekne mu tiše Carlos.
"Neboj se, všechno bude v pořádku."nabádá mě ten druhý a natáhne ke mně ruku. Já mu uvěřím. Chytnu se ho a on mě vezme do náručí. Opatrně mě vynese ven z místnosti. Do očí mě udeří ostré polední světlo. Posadí mě na dřevěný trám a opatrně vyndá střep z ruky. Ováže mi jí kapesníkem a já dostanu znovu pocit dejavu. Zakroutím hlavou a nevšimnu si, že se sama pro sebe usměji.
"Co tě pobavilo?"zeptá se překvapeně a opatrně mi utáhne šátek na ruce.
"Nevím, tohle je jako kdyby se něco opakovalo. Znovu. Myšlenka a hned po ní čin."řeknu tiše.
"Moc nepřemýšlej nebo tě bude bolet hlava."odpoví mi škádlivě.
"Byla jsme zasnoubená s Carlosem?"vypadne ze mě bez přemýšlení.
"Je to pravda?"zeptám se zmateně, když uvidím jeho oči. Jsou plné překvapení a šoku. I bolesti? Ne to není možné.
"Já-já- Omlouvám se."řekne zmateně a zmizí pryč. Zůstanu tam sedět a hledím na místo, kde před chvílí ještě stál. Najednou dostanu pocit, že jsem úplně sama.
aaaaaaaaaa....no to nemyslíš vážně???:) to je naprosto úžasně překvapivej zvrat!!!!ten Carlos je ale parchant!doufám, že tomu Will neuvěřil, to by mě mrzelo.....kdy plánuješ pokračování?:)