Překvapeně si prohlédnu svůj odraz v zrcadla. Mám pocit jako bych tu dívnu v zrcadle neměla ani znát. Má kratší vlasy, jsou tmavě hnědé a rovné. Její oči pobaveně jiskří a koutky rtů se jí točí do pobavené grimasy. Má lehce střiženou ofinku podle svého přání. Lehce se zatočím dokola a šaty kolem mě udělají kolečko. Jsou světle žluté až oranžové. Mají barvu zapadajícího slunce. Chybí jim ramínka i rukávy a dole jsou lehce nabírané, ale jinak ůžasně vzdušné. Na rukou mám lehké rukavičky stejné barvy, které končí u loktů. Pobaveně si prohlížím svůj odraz a nedokážu ohodnout jestli je to tak správně. Od té doby, co jsme se probudila na lodi ve mně někdy začne hlodat pocit jako že to nejsem já. Takové sevření vnitřností a strach. Zmatení. Můj úsměv pomalu povadne.
Když se za mnou ozve hlaisté zabušení na dveře málem poskočím a zavrávorám na nepohodlných botech. Tiše brouknu dále a poodstoupím od zrcadla k oknu. Po tom co jsem vešla do města Calibra došla jsme do tohodle velkého domu. Dostala jsem svůj pokoj s obrovskou postelý s nebesy na které se teď blaženě převaluje Skyp a chvilkama sebou ze spaní trhne. Se skřípotem se otevřou dveře a dovnitř nakoukne hlava Carlose.
"Jsi hotová?"zeptá se pobaveně a sjede mě pohledem za který by se nemusel stydět ani sám Giacomo Casanova.
"Pravý džentlmen by neměl takhle bušit do dveří ne?"zeptám se ho pobaveně.
"Proto vždycky pravý džentlemen chodí pozdě, protože ho dáma v pokoji nezaslechne. Můžeme jít?"odpoví mi vesele. Jenom přikývnu a vyjdu ze dveří. Všechno ve mně volá po spánku, kterého jsem si sice užila dost, ale stejně mám těžké oční víčka. Nenápadně si zívnu a začnu pomalu scházet schody. Zaujatě zkoumám znaky na dřevěném zábradlý, kterého se držím a až na posledním schodě zvednu pohled. Přede mnou stojí Williem ve volné černé košily a zamyšleně se kouká někam do chodby. Uvědomí si můj upřený pohled a s úměvem se na mě podívá. S pohledem připoutaným k němu udělám další krok a zarazí mě lehká rána a zvuk tříštícího se skla. Zděšeně se kouknu na postaršího muže s tácem a se sklenicemi na podlaze.
"Kruci fix ,dohajzlu"udeje mi tiše.
"Omlouvám se."dodám rychle a omluvně se podívám na překvapený pohled muže přede mnou. Netuším, co ho tak překvapilo, ale vypadá možná i lehce vyděšeně. Carlos za mnou mě nenápadně postrčí do dveří a k muži rychle promluví. "Nenech se vyděsit, ona to možná neví, ale je to dáma."
Můj první večer jsem byla pozvaná na nějaký ples. Netuším o co jde i když se mi to všichni snažili vysvětlit. Je to nějaký letní ples, něco jako radovánka ze slunce. Proč by tady někdo oslavoval slunce? Neúprosně praží a nemá slitování. K tomu ho tady u moře mají až moc na můj vkus. Moje pleť už taky dostala hnědý nádech. V kočáře dojedeme o pár ulic a zastavíme před nádherným zářícím domem. Vejdu obrovskými dřevěnými dveřmi dovnitř. Po stranách stojí dva muži, kteří všem přikavují na pozdrav a uvádějí je dovnitř. Jejich význam naprosto postrádám.
Otevře se přede mnou obrovská místnost s tančícími páry. Pobaveně se podívám po Willovi a Carlosovi, kteří oba decentně přecházejí mojí překvapenost a náhodné otvírání úst v údiv.
"Nechceš jít tančit?"nabídne mi okamžitě pohotově Carlos.
"Já taky ráda tančím?"zasměju se pobaveně a nechám se odvést mezi páry, které spíš vypadají že se vznášejí. Nechám se vést a snažím si někde vybavit si ty kroky, ale nedokážu je najít, takže je to spíš improvizovaný tanec. Nakonec se mi podaří přijít na to a nechám se vyzvat i od cizích mužů. Už mám skoro pocit, že nebudu moci chodit. Moje oči se nenápadně přivírají a já nedokážu skrývat sérii zívání, která p%
Moc hezký... ty šaty jsou fajn, přesně takovou barvu miluju, kdy bude pokráčko??