Ucítím jak přeze mě někdo přehodí něco těžkého. Zmateně se podívám na tmavý těžký plášť. Carlos s Willem mě rychle odvádějí pryč. Nemíříme do domu, kde jsme byli předtím. Vedou mě temnou uličkou pořád dál. Po chvíli se zastaví a kousek ode mě poodejdou. Naštvaně si mezi sebou něco šeptají a já nedokážu přijít na to co.
"Kam chcete jít? Možná jsem ztratila pamět, ale to neznamená, že jsem chorá a neschopná sama myslet."zavrčím na ně podrážděně. Cítím ostrou bolest v celém tělě a ještě pořád mi brní všechny nervy.
"Chápeš, co jsi tam udělala?"zeptá se mě ostře Williem.
"Já...já...."zakoktám překvapeně a zuřivě zamrkám.
"Nechápeš, tak prosím tě mlč!"odsekne mi protivně. Zůstanu na něj jenom překvapeně zírat.
"Ciaro, prostě jenom nechci, nechceme, aby se ti něco stalo. Musíš se teď dostat pryč dokud se to neuklidní. To, co se tam stalo bylo špatný, hodně špatný. Rozumíš? Chceme tě dostat do bezpečí."řekne mi mírně Carlos a přitom hodí vyčítavým pohledem po Willovi. Nepřítomně mu přikývnu. Uvnitř mě se rozleje vtíravý pocit, který mi říká, že sem nepatřím. Že nepatřím ani do tohodle světa. Ucítila jsem slabý otřes země. Snažila jsem se to ignorovat. Carlos s Willem sebou le při tom zvuku škubli a oba se na mě sehraně otočili. Zaslechla jsem jenom tichý povzdech, možná to spíš připomínalo odevzdaný šepot. "Už přicházejí."
Nade mnou zahřmělo a já jsem si všimla, jak se vzduch najednou ochladil. Měla jsme chuť zeptat se, co se děje, ale nedokázala jsem to. Měla jsem špatné tušení, že to ani nechci vědět. Na tvář mi spadla první kapka. Nechápala jsem ani to, jak se mohl teď spustit déšť. Odpoledne bylo nádherně. Hlasy kolem mě byly najednou vzdálené. Probudilo mě, až to, když mě někdo popadl za ruku a vlekl za sebou.
"Musíme jí odsud dostat!"zavrčí Williem.
"Jak jí odsud chceš dostat?"odsekne naštvaně Carlos.
"Jakkoliv. Proč se doháje musej špatný zprávy šířit tak rychle?"
"Špatný zprávy? Ona bude spíš horká novinka."
"Musíme jí vzít k ní. Ona bude vědět, co se děje."zamručí jakoby pro sebe Will. Nechám se táhnout dál a snažím se ignorovat déšť, který mi pomalu prosakuje přeš těžký plášť. Potom se zastavíme. Přímo u mostu, kde teče řeka, která teď živě proudí a řádí. Carlos rychle sešplhá po rádoby žebřku dolů a já se opatrně vydám za ním. Stihnu si jenom něco pobouřeně zamručet a už stojím na kluzké úzké cestičce. Nedovolím ohlédnout se na Willa, jestli jde pořád za námi a vydám se za Carlosem. Zastaví se u mříží a opatrně se protáhne kolem dvou prasklých. Protáhnu se za ním a na chvíli mě oslepí tma. Mám chuť ze sebe strhnout plášť nebo si aspoň sundat kapucu, ale neudělám to, když si uvědomím lehkost mých šatů. Zkusím zuřivě zamrkat, abych viděla alespoň něco, ale jako by tady měly být stíny skryty před každým. Ucítím teplou dlaň v mojí ruce a nechám se vést tmou. Netuším jak oni vědí kam jít, já jdu naslepo. Teď ani netuším, kdo mě vede. Nevím, jestli je to Will. Bojím se na něj podívat, snažím se ho ignorovat, protože se bojím, co bych v jeho očích mohla vidět. Pořád si dokážu živě vzpomenout na tu sílu a moc v sále. Jako by byla někde uvnitř mě a jenom čekala, kdy zase vyletí a potom je tu ten pocit, kdy jsem cítila strach a bolest. Jak jsem si to mohla užívat? Najednou cítím odpor k sobě samé.
Spatřím slabé světlo kousek od nás. Vejdeme do malé místnosti, kterou osvětlují jenom dvě louče a jedna svíčka. Je tu starý stůl, dohořívající ohniště, nějaká postel a až jako poslední si všimnu staré shrbené postavy skryté ve stínu.
"Tak mi jí ukažte"pronese chraptivým tichým hlasem a pomalu ukáže svojí tvář světlu. Mám potíže udržet výkřik. Její tvář je stará, zvrásněná a tak nějak bez citu. Jako by celý její obličej nevyjadřoval vůbec nic až na oč, které jsou zelené a pořád jako by mladé, ale chladné. Pomalu si stáhnu plášž z hlavy a uhnu před jejím neúprosným pohledem.
"Tak proto..."zašeptá téměř překvapeně, ale nic v jejím obličeji neprojeví žádnou známku pocitu.
Přijde až ke mně a chvíli mi jenom zírá do očí. Mám pocit jako by v nich něco hledala, jako by se pokoušela nahlédnout skrz ně. Znovu pocítím slabý pocit, který mi napoví, že moje oči trochu ztmavly. Jako bych to mohla pocítit.
"Ona v sobě nese temnotu uvězněnou v bolesti."řekne najednou do ticha. Téměř pobaveně se podívám na Carlose a on mi můj úsměv vrátí. Když si všimnu zamračeného Willa jenom protočím oči. Dívá se na mě jako by měl za chvilku vybuchnout svět. Teprve teď si uvědomím, že s úšklebkem vracím stařeně pohled.
"Zavři oči, jenom něco zkusím, nebude to bolet. Věř mi."řekne tiše a já jí s otráveným povzdechem poslechnu. Znovu ten volný pocit, ten pocit, který přišel i na plese. Znovu ho cítím ve svojí hlavě a mám pocit neuvěřitelné volnosti. Potom to ucítím.
Zděšeně sebou cuknu, ale už je pozdě. Stařena položí kolem mého krku hada. Ten se okamžitě obtočí kolem mých ramen a já strnu. Plášť pomalu sjede z mých ramen na zem a já jenom vyděšeně zírám na hada. Moje oči pomalu získávají světlejší a světlejší barvu. Teď cítím strach. Zírám přímo do očí tomu hadovi a cítím jeho pohyb na svém krku. Mám chuť křičet, když se kolem mě obtáčí a já cítím jeho kůži jak klouže po mém krku a pohybuje se. Nedokážu se pohnout. Potom ty jeho oči. Jako by do mě pronikali.
"Ať ho dá pryč"zašeptám přiškrceně. Carlos se na mě dívá vyděšeně, ale neudělá nic. Zarazím svůj zrak na Willovi. Jeho pohled mi nic neříká. Možná je starostlivý, ale možná i úplně prázdný.
"Vidíte to? Všimli jste si té změny v jejích očích? Před chvíli byli tmavé jako noc, ale teď jsou světlé jako karamel. Jakou měli barvu, když se to stalo, všimli jste si toho?"zeptá se a vypadá jako by jí konečně něco začelo zajímat.
"Když se to stalo tak byli tmavé."odpoví tiše Will. Znovu mi to prolétne hlavou. Záblesk mých očí. Záblesk té změny, jak rychle ztmavli. Jak mnou projel ten pocit moci. Nechtěla jsem se vrátit. Proč jsme vlastně přestala? Ten hlas. Volal mě. Abigail. Abigail. Co jsem zač sakra?
Pokusím se vyprostit z očí toho hada, protože mám pocit, jako by se mi snažil dostat až do hlavy. Tíživý pocit, že moje myšlenky nejsou jenom moje. Potom to zaslechnu. Projede mnou elektrická vlna a já zaraženě zírám do kouta. Znovu. Veselý dětský smích. Zářivě modré oči plné veselý a přátelský úsměv. Malá holčička stojí v rohu a směje se. Vyděšeně ucouvnu dozadu. Všichni se překvapeně podívají z rohu na mě, ale oni jako by tam nic neviděli. Vidím tu holčičku a slyším její smích. Určitě jí znám, ale nedokážu si vzpomenout. Had sjede z mých ramenou na zem a já nedokážu odtrhnotu zrak od té malé holčičky. Potom zmizí. Rozplyne se jako pára. Vyděšeně se rozhlédnu kolem sebe. Já tu holčičku znám.
"Vy jste jí neviděli?"zeptám se šeptem.
"Koho jsme měli vidět?"zeptá se mě tiše stařena. "Tady nikdo mimo nás není. Nikdo."
Jestli se ti ten obrázek líbí... tak je konec konců věnovanej tvýmu dílu :o)