close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

6./STŘEPY MINULOSTI 4.část

21. srpna 2007 v 22:45 | Lentilka |  Temnota světla
Zavládne mrazivé ticho. Pro mě. Oni si spíš udiveně vyměňují pohledy a všichni víme, kdo tady asi bude cvok. Jsem si jistá, že tam ta holčička byla. Jsem si jistá, že jeslti to nebyla skutečnost, byl to velice dobrý přelud v mojí hlavě. Jenom proč tam byl a kdo byla ta dívka? Ten smích, ty oči jsou tak bolestně známé. Cítím jak se ve mně probouzí bolest a netuším proč. Cítím, jak se ve mně něco temného chvěje a dusí.
"Musíte jít!"prolomí náhle ticho stařena naléhavým hlasem. "Už jdou. Nemají s nikým slitovaní. Vědí, co je zač. Oni vidí tu temnotu, co v ní híří. Vidí jí a jdou za ní. Chtějí jí zničit, dostat pryč. Možná, možná jedna z nich vidí záblesk světla, ale to jsou jenom prchavé okamžiky. Musíte utéct! Rychle!"začne nesmyslně blábolit a začne nás postrkovat k chodbě pryč.

"Kdo, kdo nás hodí? Co chtějí? Kdo?"zeptám se zmateně. Odpovědí je mi nervózní ticho.
"Říkají si "Ita est" jsou tady, protože chtějí tebe. Ty jsi jejich cíl. Nikomu nevadí bílá nebo neutrální magie, ale černá magie je trestná. Dalo by se říci, že oni jsou ilegální zákon. Jsou tady, aby tě našli a zničili. Použila jsi černou magii, abys ublížila. Musíš být potrestána. Ita est je skupina, která má tohle za úkol. Najít čermomagika a zničit ho."vysvětlí mi za chvíli Williem. Neúprosně mě táhnou mezi sebou. Stařena zůstala v jeskyni. Déšť ustal. Vyjdeme skrz mříže na úzký chodníček a pomalu se vyšplháme zpátky na ulici k mostu.
Lezu hned za Carlosem. Pomalu se vedle něho postavím a přehodím si přes hlavu plášť. Ve stejném okamžiku, co zvednu hlavu zaregistruji, jak Carlos strnule stojí vedle mě a zírá někam před sebe. Podívám se stejným směrem, co on a zamrazí mě. Z ulice stoupá pára, jak byla horká a déšť jí svlažil. Z té páry vystupují čtyři postavy. Mají přes sebe černé lehké pláště s kterými si pohrává vítr. Nevidím jim do tváře, ale všimnu si lesku meče, který každý z nich drží. Někdo úplně nakraji drží místo meče luk a z pláště mu vykukují dlouhé černé vlasy, které povlávají ve větru. Zůstanu na to zírat a nedokážu se pohnout. Ita est. Přišli aby mě zničili.Přišli, aby odstranili to zlo ve mně. Cítím tu temnotu, co ve mně krouží. Mohla bych jí vypustit ven, ale nedokážu jí vyhnat úplně. Mohla bych jí jenom propadnout, dokud nechce ona sama, tak jí můžu držet a dokážu se ovládat. Ale jestli se probudí a bude chtít znovu ubližovat.
"Utíkej!"zakřičí na mě Will a chytne mě za ruku. Nekompromisně mě táhne do změti uliček. Slyším za sebou Carlosovi kroky. Cítím ledové mrazení. Doběhneme do veliké ulice. Všichni se zastavíme a já se bojím otočit. Pomalu se kouknu za sebe a znovu je uvidím. Klidně kráčet za námi. Pomalu pustím Willovu ruku. Střetnu se s jeho pohledem a mám problém, abych dokázala dýchat, když se střetnu s tou směsí hnědé barvy. Když uvidím to zmatení. Trhaně se nadechnu a rychle zamrkám. Pozdě. Cítím, jak se mi slzy valí do očí.
"Možná máš pravdu. Možná je tu Ita est, aby mě zničila. Možná doopravdy mají."zašeptám tiše.
"Co to povídáš? Ty nejsi zlá! Ty nejsi černomág!"řekne naštvaně a znovu mě chytne za ruku.
"Proč bych nemohla být? Viděl jsi to sám. Ty lidé tam trpěli. Trpěli kvůli mně a něco ve mně si to dokonce užívalo. Ubližuju lidem."řeknu a můj hlas se ztenčí, jak se mi z očí zpustí slzy.
"Něco tam ve mně je. Je to tam a já to cítím. Je správné zničit to."zašeptám.
"Ty nejsi zlá. Ty nejsi černomág."zopakuje mi tiše. Carlos se dívá střídavě na nás a na Ita est.
"Jak to můžeš vědět?"řeknu téměř šeptem. Pomalu se ke mně přitáhne a tak abych to slyšela jenom já mi pošeptá "Protože černomág může být jenom někdo z našeho světa."
Překvapeně k němu zvednu oči. Abigail. Abigail. To jméno mi zase zní v uších. Potom zaslechnu zaškrábání meče o kamenou zem.
"Možná nemůžu být, ale jak mi potom vysvětlíš tohle?"řeknu do tmy a pustím tu temnotu. Stačí nepatrný povzdech, myšlenka a temnota sama vystoupí. Můžu pocítit, jak moje oči dostanou tmavší nádech. Pomalu si stoupnu před Carlose.
"Jděte."řeknu tiše.
"Půjdu, ale slíbíš mi, že půjdeš hned za námi.Ano?"řekne ke mně tiše Will. Jenom se pro sebe usměju.
"Slib mi to nebo nikam nejdu."zavrčí. Můj úsměv se stáhne. Jsem Ciara, ale znovu se ozve ten šepot.
"Dobře."zavrčím naštvaně. On mi chce snad ještě poroučet! Uslyším jejich vzdalující se kroky. Přesměruji pozornost na čtveřici lidí stojící asi tři metry ode mě. Pomalu natočím hlavu na stranu a usměju se.
"Tak lidi, představme se."řeknu vesele.
"Ciara, výborná tanečnice a hrozná kuchařka."řeknu pobaveně. Všichni najednou stáhnou efektivně plášť přes hlavu a já se střetnu s jejich pohledy.
"Ou, snad jste to nemuseli nacvičovat? Dělá to dojem, to se musí nechat."řeknu ironicky.
"Já myslím, že tohle bude rychlý."zavrčí jeden z nich. Tiše si odkašlu a všechny je probodnu pohledem.
"Jistě, jistě. Představit."řeknu znovu pobaveně jako by se přesměroval na mojí náladu.
"Jmenuji se Migelus"řekne tiše. "Tohle je Endez"pokračuje dál a ukáže na někoho s tmavě střiženými vlasy a šedýma očima. "Casparos"představí mi dalšího z nich s blond vlasy staženými do culíku a pronikavě modrýma oči. Při zaslechnutí svého jméno pobaveně přikývne a zvedne meč. "A naše poslední, Sierra."představí mi , jak jsem předpokládala, dívku s dlouhými havraními vlasy a smaragdově zelenýma očima. Dívka se na mě jenom ušklíbne.
"To by jsme měli, přikročme k věci."zamumlá.
"Tak rychle? Dobře. Nemám moc času."řeknu a provokativně našpulím rty. Zvednu pomalu ruku a ukážu na Migeluse prstem. Jeho meř vyletí do vzduchu, ale než stačí udělat něco víc, popolétne ke kamenné zdi a zalapá po dechu. Mávnu rukou a všechni jako by na můj povel vyhodí svoje meče do vzduchu. Všimnu si skřivené tváří bolestí i odporu a nechám meče dolétnou až před svoje nohy. Všichni čtyři se vznesou do vzduchu a s hlasitou ranou dopadnou na zem. Přeběhnu do stínu a nechám se je zmateně rozhlédnout. Znovu chytí svoje meče. Cítím z nich sršet energii. Z každého póru na jejich těle. Všechno ve mně začnu soustředit na druhou stranu než stojím. Všimnu si jejich zmatených pohledů. Pomalu vklouznu do temné uličky a naposledy k nim vztáhnu ruku. Rychle jí sevřu do pěsti a všichni strnou. V neočekávání se s nimi dá výborně manipulovat. Cítím se mocná, mocnější než na plese. Cítím jejich energii jak proplouvá mezi mými prsty a tříští se o podlahu. Potom se otočím a rozeběhnu se pryč. Když vyběhnu z uličky někdo mě prudce chytí za ruku. Přimhouřím oči a uslyším bolestivé usyknutí. Stojí tam Will a pouští mojí ruku jako by se popálil. Moje oči prudce zesvětlají.
"Musíme jít dál."řekne mi bezbarvým hlasem aniž by se na mě podíval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rochelle Rochelle | Web | 22. srpna 2007 v 11:35 | Reagovat

hehe. x) já mít takovouhle sílu, tak sou okolo mě všichni už dávno mrtví. 8-)

2 Andreica Andreica | Web | 22. srpna 2007 v 14:29 | Reagovat

Nepřehání to Abigail trochu? Aby ji ta temnota omylem nepohltila.....

3 Kaname Kaname | Web | 23. srpna 2007 v 13:40 | Reagovat

Musíš stát v temnotě, abys mohla vidět a cítit světlo. Rozhodně to nepřehání, vždyť ani neví kdo je a snaží se jí zabít! To není moc povzbudivé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama