Moje oči prudce zesvětlají.
"Musíme jít dál."řekne mi bezbarvým hlasem aniž by se na mě podíval.
"Musíme jí dostat do vedlejších městeček, hlavně musíme vypadnout rychle. Tady je to jako pod drobnohledem."zavrčí podrážděně Carlos a teď ještě rychlejším krokem, spíš během, mě vedou ulicí někam do neznáma. Když zastavíme před domem v kterém jsme dote´d bydleli překvapeně se zarazím.
"Pro věci."vysvětlí mi Will a nějakými postraními dveřmi vlezeme dovnitř. Rychle najdu Skypa a potom už vlastně nic. Nemám tady nic, co bych postrádala, nic co bych vlastnila. Kde je můj život? Napadne mě to náhle jako by to byla ta nejstupidnější otázka.
"Ciaro, pojď sem. Honem."přivolá mě Will a podá mi hromádku oblečení. Rychle si jí vezmu a vejdu do svého pokoje. Pocit bezpečí je už dávno v nenávratnu. Už necítím žádnou moc. Jsem to jenom já. Cítím strach. Oni se před ničím nezastaví a teď chtějí mě. Po tom, co jsem jim udělala se ani nedivím.
Vezmu překvapeně první věc na vrchu balíčku oblečení. Rozprostře se přede mnou věc, kterou znám. Možná jsem ztratila pamět, ale jsou věci, které jsou uložený jinde. Tohle je prostě věc, kterou znám. Džíny. Volný modrý, lehce ošoupaný. Sundám šaty a obleču si je. Padnou mi naprosto přesně a jsou nakažlivě pohodlnější než šaty. Potom si vezmu čermou košili a nakonec přes sebe přehodím lehčí, černý plášť. Vyjdu ven na chodbu a čekám, kdy se ti dva objeví. Pořád nedokážu pochopit, jak na sobě můžu mít džíny. Prostě tady nemají být, jako bych někde uvnitř věděla, že tady by prostě neměli být. Konečně uvidím dvě temné siluety jít chodbou ke mně. Williem se na chvilku zastaví a něco mi připne kolem krku.
"To je dárek od čarodějnice. Prý jednou budeš vědět, jak ho použít."řekne mi na vysvětlenou a rozejdou se tmavou chodbou.
"Proč mám na sobě tohle?"zeptám se opatrně.
"Protože musíme zapadnout do menších vesnic. Ty jsi snad nikdy nebyla v menších městech a vesnicích? Tohle je tam normální oděv. Nesmíme na sebe upozorňovat. Ty snad nejsi z tohodle světa."odvětí mi pobaveně Carlos. Možná nejsem odvětím si v duchu.
Teď konečně si prohlídnu i ty dva. Taky mají džíny a bílou košili. Jak je možný, že jim to tak sluší? Oboum? Málem si pro sebe něco podrážděně zamručím. Sejdeme uzkými schody prudce se svažující dolů do prostorné místnosti vonící senem a slyším nervózní podupávání koní a jejich dech. Dostali jsme se do stáje.
"Vy chcete jet na koních?"zašeptám naštvaně a snažím se maskovat vyděšenost.
"Jak jinak? Chceš snad pořád chodit pěšky?"zeptá se pobaveně Carlos. Toho musím vážně hodně bavit.
"Ale já si nejsem jistá, jestli zvládnu jízdu na koni."namítnu šeptem.
"To zvládneš."odpoví mi Williem. Nevidím skoro vůbec nic, jenom jejich obrysy a potom dřeve k jednotlivým boxům. Najednou mě štve víc než předtím, že nevidím, jak se tváří. Oba se rozejdou do malé vedlejší místnosti, kde jsou sedla a uzdy. Něco mi dají na ruku a Will mě nasměruje před box vzádu a zmizí v nějakém dalším. Podívám se na dveře jako by mě chtěli kousnout.
"Neboj se, už jí znáš."řekne mi tiše Carlos, když kolem mě prochází do vedlejšího boxu. Opatrně otevřu dveře a nahlédnu dovnitř. Dvě klidné hnědé oči mě zvědavě pozorují a potom tiše zařehtá.
"Nazdárek"řeknu tiše a přejedu jí rukou po bílé lysince. Znám jí. Vím jistě, že jí znám. Tmavě hnědá, ve tmě černá klisnička mě zvědavě očichá a netrpělivě zahrabe nohou do slámy. Rychle jí osedlám jako bych to už dělala víckrát a potichu jí vedu stájí ven.
"Musíme potichu. Zvládneš to holka? Musíš stát klidně nebo se zabiju Geisho."zašeptám jí venku a zarazím se. Carlos i Will už sedí na koni a netrpělivě na mě hledí. Rychle a dost nemotorně na ní vylezu a tichý krokem zamířím za těma dvěma.
"Jak- jak se jmenuje můj kůň?"zeptám se tiše Carlose přede mnou.
"Tvoje klisna? Geisha myslím."odpoví mi tiše a otočí se zpátky a sleduje cestu.
Nevěřícně kroutím hlavou. Nic si nepamatuju. Jak to, že jsem věděla její jméno? "Už jí znáš"vzpomenu si, co mi Carlos řekl. Možná si začínám vzpomínat. Zkusím se nadechnout a zkusit si vzpomenou ještě na něco. V hlavě se mi ozve dětský smích. Malá holčička se směje. Potom zmizí a já ucítím prudké ochlazení vzduchu. Znovu.
"Oni nás hledají. A jsou blízko."řeknu tiše a nepatrně pobídnu Geishu do rychlejšího kroku. Vyjedeme na pláž a kousek od nás je les. Všimnu si, že se oba nervózně rozhlíží. Bomba, chlapy budou zmatkovat a to jim ani nejde o kejhák. Vrrr. Před úzkou cestičkou do lesa zastaví.
"Já zničím stopy a potom s Carlosem pojedeme podél lesa na druhou stranu než ty. Ty pojedeš pořád rovně. Musíš se pořád držet za támhletou hvězdou. Pojedeš rychle lesem a nesmíš se otáčet. Prostě jeď. Až dorazíš ke strarý chalupě počkej tam na nás. Když se ti cokoliv nebude zdát, tak prostě utíkej. Kamkoliv. My si tě potom najdeme."řekne mi tiše Will.
"Co když se něco zkazí? Co když mě nenajdete? Co když se vám něco stane?"spustím vlnu otázek.
"Prostě už běž! Rychle!"řekne mi nekompromisně Will. Naposledy je oba nevěřícně přejedu pohledem a potom se rozejdu do tmavé lesní cesty. Musím bejt cvok, jet sem sama a ještě nevědět, kam přesně směřuju. Cvok. Blázen. Les mě skryje a zmizí i pláž. Zmizejí oba dva. Když se za nimi naposledy otočím uvidím jenom dva černé přízraky sedět na koních. Proč to neotočím a nezůstanu tam? Nechci od nich odjet. Oni jsou relativní bezpečí. Oni jsou něco, co mě drží, abych byla sama sebou. Abych se držela dál od té věci ve mně.
Hmmmmmm, já se nikdy nesnažím přemýšlet nad koncem, miluju překápka :-))))))))