close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

6./STŘEPY MINULOSTI 6.část

27. srpna 2007 v 22:12 | Lentilka |  Temnota světla
Rozhlédnu se po lese. Začne působit paranoia. Všude něco slyším, vidím, mám pocit, že nejsem sama. Geisha nervózně zafrká, když se na ní pořád vrtím a otáčím se kolem sebe. Ten kůň je klidnější než já. Skyp jde tiše před námi a nevydává žádný zvuk jako by věděl, že teď není čas na hry. Mám pocit, že se musím konečně zhroutit, začít křičet, cokoliv. Jenom tu nechci nečině sedět a čekat, co přijde. Nepřítomně odhrnu větvičku, která je nebezpečně nízko a hlavou mi proletí další vzpomínka.

Nádherný bílý kůň, jednorožec. Ostrá bolest v hlavě. Spadla jsem z Geishy, když jsem někam jela. Probudila jsme se v chalupě. Tvář staré stařeny. Tady vzpomínka končí. Jako bych pokaždé měla vidět něco, co mi ukáže, co se stalo, co mě navede na cestu a potom vzpomínka skončí. Těsně před dveřmi k mojí paměti. Nepřítomně se dotknu náhrdelníku na mém krku. Co s ním mám dělat? K čemu mi bude? Tvoří ho jako by plamínky ohně, které se obtáčí kolem celého krku a vepředu se stáčejí do velkých chapadel, které drží modré oko. Vypadá staře a zašle, ale stejně je z něj cítím jakási síla. Moc. Rychle ho upustím jako by mě mol žahnout.
Vzpomenu si na ty džíny. Na ten divnej pocit, který jsem měla , když jsem si je oblékla. Něco jako klíč k další vzpomínce. A ona přijde. Jako bych svět sledovala jinýma očima. Cizíma očima. Jiný svět. Plný skla a světel. "Nevypadám v těch kalhotech úžasně?"zasměje se někdo mými rty. "Vypadáš skvěle, Abi."odpoví mi nějaká dívka. "Díky Sash."odpovím znovu nepřítomně. Vzpomínka zmizí. Kdo je Abigail?
Uslyším kousek za sebou prasknout větvičku. Krev mi ztuhne v žilách a já místo, abych Geishu pobídla k zrychlení zastavím. Skyp vyděšeně zakňučí a Geisha netrpělivě popošlápne. Seskočím z ní a oba je uklidním pohlazením. Potom Skypovi nařídím zůstat a vrátím se o pár kroků. Vím, že tam někdo je. Najednou cítím ten příval nové energie kolem mě. Můžu téměř slyšet tep srdce toho u mě. Přeměnu mých očí si téměř neuvědomím. Nemám před kým skrývat barvu mých očí. Koutkem oka zahlédnu, že oko v náhrdelníku se slabě rozzáří modrou září. Přivřu oči, ale stejně nevidím víc než slabé obrysy.
"Nezkoušej na mě žádný hry."zavrčím do tmy.
"Dobře"ozve se a rozplyne se hlas po lese jako by šeptal sám les. Z temnoty vyjde nědko zahalený v tmavém plášti, sundá si z hlavy kápi a vytáhne meč. Překvapeně se na tn meč zahledím. Vypadá téměř jako paprsek měsíce, připoutaný k rukojeti. Polichoceně se usměje nad mým údivem.
"Věděl jsem, že mám jít tudy a ne po těch stopách v písku."řekne pobaveně a probodne mě pohledem. Jeho oči jsou šedé jako mlha nebo mraky plné deště.
"Ty seš kdo?"zavrčím podrážděně.
"Endéz. Nedávala jsi při představování pozor Ciaro, naše malá kouzelnice?"zeptá se vesele.
"Zklapni. Mohla bych tě jediným pohybem ruky..."řeknu naštvaně a zvednu ruku. Než stačím cokoliv víc udělat najednou se ocitne u mě. Jako by jedním pohybem.
"Vím, co dokážeš."zašeptá těsně u mě a probodne mě zlověstným šedým pohledem.
"Jsi jiná než všichni ostatní s kterými jsem se setkal, ale ne nepřemožitelná. Jsi jenom dívka s mocí, kterou neumí ovládat."zašeptá pobaveně přimo ke mně do ucha. Něco ve mně se zatřese strachy. Je tam ten strach, který je přirozený když vám někdo vyhrožuje smrtí, ale potom ho překryje jako hedvábí něco ve mně. Skryje ho a schová. Ta temná část mě si vezme, co má.
Endéz zvedne meč a já ucítím ledovou čepel na svém krku. Vidím slabou záři, kterou meč vydává. Nedokážu se pohnout.
"Ani výkřik? Ani slovo? Nechci tě zabít, ale budu muset. Je mi líto, jenom jsem netušil, že mi to uděláš tak snadný. Ne ty."
"Je nás tady snad víc? Proč bych ti to měla stěžovat?"řeknu slabým šeptem a neodtrhnu zrak od temnoty před sebou. Nechci vidět ten meč. Už ho nai nechci cítit na sobě.
"Neříkej, že tohle bude všechno. Naše temná Ciara se nevzmůže na víc?"zašeptá pobaveně. Ostří meče se přitiskne víc na kůži, která pod tlakem čepele povolí. Kapka krve steče pomalu po meči.
"Ty ani netušíš, co Ciara dokáže. Nechtěj jí nikdy poznat v plný podobě, ty jeden bastarde."zavrčím naštvaně jako nebezpečné zvíře. Možná bych spatřila překvapení v jeho ledových očích, kdybych se do nich podívala. Sevřu ruce v pěst a uslyším jeho slabý výdech.
Cítím jeho život proudit mezi rukama. Cítím jeho krev jak protéká mezi prstama a vesele je obtáčí. Cítím tu energii, co tu krev popohání do života. Cítím všechno. Každý nádech. Vidím to. Můžu to zpomalit. Endéz spustí meč dolů a pustí ho. Můžu zpomalit krev v jeho těle. Nebezpečně se začne kuckat. V očích má děs.
"Nečekal jsi tohle, že ano?"zašeptám pobaveně. Cítím smrt, co je kolem nás. Jako by nás provázela a čekala, koho si bude moci vzít. Ta radost z jeho pokoření mě prostoupí. A potom přijde i jiný pocit. Slabá bolest. S každým radostným pohledem na něj a jeho bolest se stupňuje ta moje. Náhrdelník na mém krku jako by celý zářil. Modré oko nesnesitelně pálí jako by bylo žhavé a propalovalo se mi do hrudi. Lehce zamžikám a všimnu si krve, která se spusitla z mého nosu. Co se to děje?
Povolím stisk a Endéz se svobodně nadechne. Jeho krev znovu začne proudit. Jeho těla začne znovu fungovat. Energie se vrátí. Pomalu ustoupí i žár na hrudi. Pomalu od něj couvnu. Ani se nepohne. Rychle se otočím a nasednu na geishu. Pobídnu jí a ona se rozeběhne zběsilým tempem. Zkouším vrátit mysli řád, ale hlava mi třestí jako by měla vybuchnout. Bolest pomalu mizí. Když se rychle otočím nic za sebou nespatřím. Jenom černou tmu. Pochybuju, že by se za mnou vydal. Snažím se přijít na to, co se stalo. Moje oči jsou pořád tmavě hnědé jako ta nejtemější čokoláda, ale pomalu se zesvětlují. S každým okamžikem, kdy jsem se nechala pohltit tou mocí uvnitř mě jako bych trpěla stejně jako můj nepřítel. Odpověd přijde jako by sama. Ten náhrdelník. Až budu připravená tak ho použiju. Abigail je někdo dobrý a Ciara rozsevá temnotu. Stvořila jsme si část sebe, která je temná. Oči zesvětlají a já cítím ještě pronikavě odcházející bolest. Abigail jsem já. To dobré ve mně. Jsou dvě v jednom těle. Já jsem Abigail i Ciara. Dobro i zlo. Nedokážu Geishu zastavit. Znovu je tu ten strach. Strach ze mě samé i z těch ostatních. Dokážu udržet sotva otevřené oči, ale nedokážu zastavit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lisa Lisa | 28. srpna 2007 v 12:45 | Reagovat

Úžasné, máš tucha kdy by mohlo být překvápko? :)

2 Lentilka Lentilka | Web | 28. srpna 2007 v 15:53 | Reagovat

možná dneska:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama