Jediné, co vnímám je únava, ale něco mě nutí být stále vzhůru. Láká mě lehnout si do trávy a prostě usnout, ale nedokážu to. Vím, že bych neusla. Ne za těchto podmínek. Možná bych to mohla nazývat mým šestým smyslem, ale nedokázala jsem usnout ani zastavit koně. Zřetelně jsem vnímala i Geishu a Skypa. Oba sotva pletli nohama. Podívala jsem se na oblohu a všimla jsem si jasné hvězdy. Vybavila se mi chvíli, kdy jsem tam s těma dvěma stála a cítila jsem se v bezpečí. Před vším. Slyšela jsem ten hlas, který mě předtím volal zpátky a pokaždé, když jsem byla s ním jsem se dokázala aspoň trochu držet od toho ve mně. Ale tady a sama jsem najednou byla bezbranná. Odevzdána všemu napospat. Sama sobě i Ita este. Snažím se to před chvíli ospravedlnit tím, že mě chtěl zabít, ale ani tak se necítím moc líp. Zastavila jsem mu krev v těle, dostala jsem se do nitra jeho energie. Užívala jsem si to, že trpí. Tohle se nedá ničím ospravedlnit.
Konečně jsem našla to, co jsem hledala. Přede mnou se objevila stará kamenná budova. Byla malá a zchátralá. Kousek od ní stála stodola, kde jsem ustájila Geishu a pomalu se vkradla do domu. Než jsem otevřela dveře podívala jsem se na nebe. Měla jsem pocit jako by přímo nade mnou zářila ta hvězda za kterou jsem měla jít. Náhoda? V tomhle světě náhody neexistují. Vešla jsem dovnitř a měla jsem pocit, že si moje oči přivykli okamžitě tmě.Našla jsem starou svící a křesadla. Nakonec jsem s nožem pod starým pytlovým polštářem ulehla se Skypem schouleným u mých nohou do postele. Věděla jsem, co dokážu, ale nechtěla jsem to dál probouzet a potom. Vždycky se člověk cítí bezpečněji s věcí, kterou může fyzicky chytit a ví, že jí není odkázán na milost, nemilost. Konečně jsem mohla zamhouřit oči a usnout. Usnula jsem okamžitě.
Šla jsem temným lesem. Po mém boku šel šedý vlk. Jeho srs vypadala v měsíčním svitu téměř jako stříbro. Nevěděla jsem, kam jdu, ale věděla jsem, že mě někdo volá. Došlo mi i to, že tohle není skutečnost. Byl to můj sen. Potom jsem jí uviděla. Pamatovala jsem si jí. Zvláštní bylo, že jsem neměla strach. Ita este se mě už pokusila zabít a po tom, co jsem jim provedla bych se nedivila kdyby mě doopravdy nenáviděli, ale já necítila strach, když jsem teď stála před Sierrou. Její dlouhé havraní vlasy vlály ve větru a její oči teď byli zářivě zelené. Nebála jsem se a to bylo divné. Vzbuzovalo to ve mně pud sebezáchovy. Stejně jsem se nedokázala bát i když její výraz nebyl přímo přátelský. Uklidňovalo mě ale to, že nebyl nepřátelský.
"Co se tady děje?"zeptám se tiše. V mém hlase je slyšet téměř posvátná úcta. Celé tohle místo, ona i ten vlk. To všechno mi přijde úžasné.
"Endéz tě dnes potkal. Měl být připravený, ale ty jsi doopravdy něčím vyjímečná. Právě stojí po tvém boku."pokyne mi klidně a já se překvapeně podívám na vlka vedle mě. Endéz? Neměl by mi skočit po krku a rozsápat ho? Neměl by mě nenávidět za to, co jsem mu provedla?
"Dokáže se proměnit ve zvíře a komonikovat s nimi, ale z nějakého důvodu se dokáže naladit i na tebe. Jako by jsi s nima byla na podobné vlně. Jsem tady pro to, abych se tě na něco zeptala. Možná jsi nebezpečně zrůdná a tvoje moc je obrovská, ale to nic nemění na tom, že bychom tě dostali. Možná už by se tak stalo, ale já s tebou nejdřív potřebovala mluvit. Endéz viděl, co dokážeš, ale viděl i něco víc než tu sílu. Proto mi s tímhle pomohl. Potřebuju se tě zeptat, kde jsi přišla ke svojí moci. Vím, že není tvoje. Vím, že jí neumíš ovládat. Dokážu v lidem číst jako v otevřené knize. Jste nebezpečně průhlední. Ita este je vlastě moje rodina, jenom nevím, jak jim vysvětlit, co si o tobě myslím. Myslím, že nejsi zlá. Ve skutečnosti. Zároveň jsi ale strašlivá. Nedokážu to popsat, ale nemyslím si, že bys nám chtěla doopravdy ublížit ani komukoliv jinému, chvílemi. Potom jsou okamžiky, kdy nemám pochybnosti, že máš zemřít. Proto se tě musím zeptat na tvojí moc. Odpověz mi pravdivě a uvidím, jak ti budu moci pomoct. Když budeš lhát nebo budeš prostě jenom zlá, stejně umřeš. Pár slov ti neublíží. Takže povídej. Co je tvoje moc zač? Co jsi vůbec ty zač?"spustí a její oči pobaveně zajiskří. Musím se párkrát nadechnout, abych mohla promluvit.
"Moje moc, ehm, já nevím, co je to za moc. Nevím, jak se ovládá. A nevím, kde jsem k ní přišla. Prostě se asi z ničeho ni objevila a začela mi kazit život."vypustím ze sebe tiše.
"Ty nevíš, jak se objevila?"zeptá se Sierra překvapeně a téměř pobaveně.
"Nic si nepamatuji. Jsou to prostě jenom obrazy, zážitky, rodina a já. Útržky, ale potom je tu úsek, který je prostě prázdný. A od té doby mám svojí moc. V té době ze které nevím nic, jsem jí objevila."řeknu na svojí obranu.
"Ty si z té doby nepamatuješ nic?"zeptá se zklamaně.
"Něco jo. Objevila se, někdy mi prostě vkouzne do mysli. Malá holčička. Mám pocit jako by to u ní začínalo a nevím, co se s ní stalo. Prostě zmizela. To už si nepamatuju."vysvětlím jí. Všechno je to pravda. Nedokážu si vybavit skoro nic. Teď mi hlavou jenom někdy proletí útržek rozhovoru. Abigail. Ciara. Obě jako by se do sebe zamotaly. Oba světy. Někdy spatřím svůj svět a potom tenhle. Ale nedokážu si vzpomenou, co se stalo v té chatě. V očích té stařeny bylo tajemnství, ale já nevím jaké. Nedokážu si vzpomenout. Jenom ta malinká holčička. Jako by byla klíček k mojí moci i k mým vzpomínkám.
"Nechci ti ublížit. Pro zatím."řekne temně Sierra a její oči se podivně zalesknou. Vlk vedle mě zakňučí a podívá se ze mě na ní.
"Zmlkni Endy."zavrčí naštvaně.
"My musíme jít než to ostatní zjistí. To by jsi měla problém. Už takhle mi dalo práci navést je na špatnou stopu. Dám ti náskok. Musíš utéct. A nevyhýbej se tomu, až se s tebou budu chtít přes Endyho spojit. Chci přijít na to, co jsi zač. Nechci ublížit nevinému, ale jestli mi ukážeš, že jsi vinná aspoň z větší části než nevinná, tak si tě najdu zběsile rychle. Teď spi a s úsvitem tě vyzvedne."řekne mi už netrpělivě.
"Jestli něco provedeš, tak nebudu hodná. Já nejsem nikdy hodná, jenom ti dám šanci ukázat, že jsi dobrá. Nedokážu je zdržovat dloho, takže bys měla rychle přijít na to, co jsi zač. Jinak ti nepomůžu a druhou šanci ode mě nedostaneš. Ostatní nedávají ani první. U mě je to výjimka."zavrčí nepřátelsky. Zmůžu se pouze na přikývnutí. Nic jiného nedokážu. Jde z ní strach. Edéz vedle mě znovu zavrčí a zaštěká. Potom se na mě podívá. Jeho oči jsou stejné jako ve skutečnosti. Šedé a zlověstné. Teď se na mě ale dívají spíš zvědavě, fascinovaně. Oba se v okamžiku rozplynou. Už neslyším Sierru, ale ještě hlas Endéze. Jenom tichý šepot v rozplývajícím se obraze.
"Nevěř nikomu"
Zajímavý... chtěla bych vědět proč jí asi pomáhá.. no nic, kdy bude pokráčko??