Rychle projdu tmavou chodbou. Vím, kam mířím. Otočím se ke dveřím po mojí pravici a otevřu je. Vidím v nich ulici. Prázdnou a tmavou. Vyjdu z nich ven a pocítím tu tlakovou vlnu, která přeze mě přeběhně. Vím, kde jí mám hledat. Bydlí ve starém domě kousek od mojí školy. Přeskočím plot a dojdu pod její okno. Roste jí tam velká třešeň. Vyhoupnu se na ní a po větvi přiručkuju, až k jejímu oknu. Sedí u stolu a vypadá zamyšleně. Před ní leží pár učebnic, ale její pohled je nepřítomný. Cítím zimu, jak se mi zahryzává do rukou. Slabě zaťukám na okno. Téměř vyskočí a rozhlédne se po celém pokoji. Uvidí mě a už není vyděšená. Možná jenom trochu překvapená. Cizí holka se jí houpe před okenem na větvi jako Tarzan. Pootevře okno.
"Co chceš?"zeptá se podezdřívavě. Nemám čas. Mám tak strašně málo času.
"Taro Rovlinsová, pusť mě dovnitř. Vím o tobě všechno. Vím, co se ti stalo."řeknu jí přímo a jenom sleduju její udivený i vyděšený výraz. Otevře okno a nechá mě vlézt dovnitř. Vidím na jejích očích podezdření a její ruce jsem volně puštěné podél těla. Už vidím ten grif připravený reagovat na cokoliv co udělám. Musím jí jenom přesvědčit. Když se mi to nepovede, bude konec. Musí mi věřit. Mlčí, jenom tiše vyčkává.
"Jmenuju se Sophia LaBrash. Promiň, nechtěla jsem ti sem takhle vtrhnout. Jenon mě trochu tlačí čas. Musíš mi pomoct."spustím rychle. Nic neříká. Pořád mlčí. Nikdy jsem jí doopravdy neviděla, ale znám její osud. Znám všechno, co se jí přihodí. Znám jí i její přátele i nepřátele. Všechno jsem to napsala. Nikdy jsem jí nepotkala, ale přitom teď když jí vidím mám pocit, že jí znám věky.
"Vysvětlím ti, co musíš udělat. Nemám moc času. Neřeknu ti, jak jsem se sem dostala, jenom tě upozorním, že až mě zítra uvidíš, uvědom si, že jsem tě nikdy nepotkala. Zítra mě potkáš. Ale á tě nebudu znát. Musíš jenom něco udělat. Musíš mi pomoct zachránit mě i tebe. Obě jsme v nebezpečí."spustím na ní. Nemám čas vysvětlovat to pomalu. Musím doufat, že šok pomůže víc. Musí mi pomoct.
Slezu po třešni z jejího okna ven. Trochu se mi uleví, za pár hodin se probudím ve svojí posteli a ten den začne. Musím ještě udělat pár posledních věcí. Potom zmizím. Jestli to dneska všechno udělám správně já zmizím a začne se mi psát úplně nový osud. Lepší i horší. Moje budoucnost je děsivá, musím jí změnit. Vrátila jsem se v čase jenom proto, abych to dokázala. Dokud moje minulé já spí, můžu tu být, ale až se probudí a já tady pořád budu, bude to špatné. Mohlo by se to taky pokazit úplně. Musím jí pozvat do svých snů a až se probudí a začne novou budoucnost já zmizím. Pomalu se začnu vytrácet, začne se mi psát nová budnoucnost. Vracela jsem se do dne, kdy to všechno začlo, ale teď to nabere nový směr.
Prudce sebou trnhnu a vyděšeně zírám do tmy. Znovu ten sen. Tmavá široká chodba. Je tam zima a vítr, ale nikde nevidím konec ani začátek. Něco mě popohání blíž a zve, ať udělám krok dovnitř. Pokaždé už chci jít dopředu, ale potom mě něco zarazí. Něco mě varuje a já se probudím. Zatnu ruce v pěst a cítím, jak se mi pomalu prokrvují ledové prsty. Probralo mě to trhnutí.Vyškrábu se z postele a zapnu počítač. Na budíku svítí pět ráno. Mám chuť znovu si jít lehnout, ale nemám sílu jít znovu do tý chodby. Jako bych tam mohla celou noc stát a když už tam chci vejít, tak se proberu. Vyděšená. Co je na tý chodbě tak děsivý? Zdávají se mi horší sny. Někdy i třeba tři za noc. Jenom jednou se mi stalo, že se můj sen opakoval. Vyřešila jsem to, protože jsem si tam uvědomila, že nespím. Přepadli mě a já byla jako zaseklá. Jednou jsem začela křičet a od té doby sen nepřišel. Já ale nechci vejít do té choby.
Už pár dní mi v hlavě straší příběh. Pomalu začnu psát slova, které jako by plynula sama od sebe. Psaní, to byla vždycky moje vášeň. Jenom jsem obvykle nepsala o napřirozenu. Prostě fantasy. Je hezký mít vymyšlený příběh, kde mají lidé zvláštní schopnosti, ale já jsem tomu nechtěla až tak moc uvěřit. Kdybych někoho takového potkala, budiž. Ale nikoho takového v životě nepotkám. Celý ten příběh, který jsem psala mi přišel podivný. Všechno se mi to míhalo před očima jako film a já psala to, co mě jako první napadlo. Někdy jsem se prostě zasekla a přemýšlela, co by tam mělo být dál a ono to přišlo jako samo od sebe. Takhle jsem zabila skoro dvě hodiny. Potom jsem si šla znovu unaveně lehnout, odevzdaně. Bylo mi jedno, jestli přijde ten divný sen.
Když se v devět rozehrál mobil měla jsme zalepené oči a cítila jsem se jako po ráně palicí. Volal mi All. Když jsem pohlédla na hodiny došlo mi proč. Hodila jsem na sebe oblečení, popadle ještě zvonící mobil a vyběhla z bytu. Neměla jsme čas čekat na výtah a tak jsem z pátého poschodí běžela po schodech. Když jsem přiběhla na zastávku zrovna přijížděl můj autobus. Unaveně jsem se zhroutila na sedačku a zavřela oči. Nejsem ten typ člověka, který může spát pět hodin a bude se cítít fit. Teď jsem cítila, jak se mi unavená víčka klíží.
Skvělý začátek nového týdne. Když jsem procházela ulicí, která vedla ke škole všimla jsem si podivného nápisu na poštovní schránce jednoho starého domu. Jenom musíš. Bylo tam jenom tohle, jako by tím začínala věta, ale nebylo tam nic víc.Nikdy dřív jsem si toho nevšimla, jako by to tam někdo napsal přes noc Do školy jsme dorazila přesně na druhou hodinu. Pořád lepší než nedorazit vůbec.
Vyšla jsem ze školy a zamířila jsem s půlkou naší třídy do cukrárny. Chodili jsme tam pokaždé v pondělí. Chtěla jsem vejít na přechod, ale zrovna v tu chvíli přes něj přejížděl autobus. Zasekla jsem se a přímo před očima mi projel nápis "Psát všechno" Byl tam nalepený a vypadal nově a jako by tam vůbec nepatřil.
Šla jsem domů pěšky. Nejel mi žádný autobus. Všimla jsem si dvojice postav. Byl to můj kluk, bývalý. Neměla jsem chuť nikoho potkat, respektivě jeho. Zatočila jsem na cestu do parku a zmučeně jsme se posadila na lavičku. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Po chvíli jsem je pomalu otevřela. Přímo za mnou byl strom a já si všimla písmen vyrytých do jeho kůry. Narovnala jsem hlavu, vstala a přiklekla si ke kmenu toho stromu. Byla to malá písmenka, ale dala se přečíst. . Stálo tam "Co cítíš" Přejela jsem po kůře stromů rukou a nechápala jsem, kdo mohl takovou blbost vyrýt do stromu. Zvedla jsem se a šla domů. Nebe bylo modré, ale byla zima. Kolem mě procházela dívka a vesele klábosila do telefonu.
"Věř mi, na to přijdeš sama! Jdi domů."smála se pobaveně.
Jenom musíš psát všechno, co cítíš. Projela mi hlavou věta. Složená ze slov na mojí cestě. Nikdy jsem nevěřila na náhody. Nikoho nepotkáte náhodou, všechno jako by to bylo předem dané. Osud není napsaný, jenom neexistují náhody. Celý náš život se mění podla našich drobných rozhodnutí.
Věř mi, na to přijdeš sama. Jdi domů. Náhody neexistují. Rozeběhla jsem se domů. Chtěla jsem dostat do ruky tužku a papír.
Páni. Jak to bude dál? Dala jsi sem teprve první část a já už jsem napnutá jako struna....